Rodinný život

1. Co je základem dobré komunikace mezi dítětem a rodičem?

Začnu historkou z dovolené. V nacpaném kempu pozoruji „sousedy“ – rodiče s odhadem dvouletým synem. Co věta, to výraz nevědomosti, a tudíž nerespektu k potřebám dítěte. „Co tam zas děláš!?“ a facka (zvědavý synek objevuje, jak se otvírá kufr u karavanu). „Proč po tom dupeš!?“ a další facka (kluk zkouší, jak se skáče na nafukovací matraci). „Řekl jsem ti, že to nebudeš otvírat!“ a důraznější facka a hrubé smýknutí za ruku. Opravdu nepřeháním. Mělo to svou dohru, natočila jsem o tom krátké video na sítě.

Za mě je základem dobré komunikace mezi rodičem a dítětem to, že si rodič uvědomuje, že má před sebou lidskou bytost, která je neskutečně křehká a má úplně nevyzrálý mozek, a že se zajímá o to, jak ji může co nejlépe podpořit v růstu. To znamená, že rodič cítí odpovědnost za to, že se sám rozvíjí a učí, aby si zpětně mohl říct „dělal/a jsem pro svoje dítě to nejlepší, co jsem v tu chvíli uměl/a.“ A k tomu samozřejmě patří práce s vlastní zkušeností, emočními reakcemi, přesvědčeními a očekáváními.

2. Jaké faktory ovlivňují komunikaci mezi rodičem a dítětem?

Nabízelo by se říct, že primárně výchova, kterou sám rodič zažil jako dítě, ta je dost určující. Ale nejen ze své vlastní zkušenosti vím, že zažité emoční reakce, které plynou z toho, co jsme si „nasáli“ v dětství, se dají úspěšně měnit. Také určitě hraje roli náš temperament i temperament dítěte, tedy určité rysy naší nervové soustavy, které máme vrozené. A zase je to o tom mém seberozvoji, kdy si uvědomuji, jak to mám já, jak to má dítě a jak s tím naložit, aby nám bylo oběma dobře. No a určitě komunikaci mezi rodičem a dítětem ovlivňují vnější faktory jako škola a další prostředí, kde se dítě pohybuje, vrstevníci a sociální sítě. Pro mě samotnou byla úleva, když jsem si uvědomila, že to nejsem jen já, kdo dítě ovlivňuje, a že když na sobě pracuju, nemusím si pak nic vyčítat, protože holt věci se dějí a já nemůžu zaručit, že všechno bude tak, jak bych si přála.

3. Jak docílit toho, aby nám děti naslouchaly? A naopak, aby rodiče naslouchali svým dětem.

Děti se učí naslouchat tak, že my nasloucháme jim – tak dlouho, dokud jejich mozek nedozraje natolik, aby byly schopné vnímat nejen své potřeby, které jsou pro ně přirozeně primární, ale i potřeby jiných lidí. Znovu a znovu mě v práci s rodiči překvapuje, jak málo z nich dokáže dětem naslouchat – skutečně otevřít svou mysl i srdce tomu, co dítě prožívá, jak přemýšlí, co cítí, dát dětem prostor, aby to vše mohly vyjádřit bez obav, že rodič bude jejich pocity a myšlenky hodnotit.

4. Měly by děti své rodiče poslouchat ve smyslu plnit jejich požadavky? 

Tohle je z mé zkušenosti dost výbušná otázka. Jaké požadavky? Je jasné, že každý rodič chce, aby se dítě naučilo oblékat, čistit zuby, uklízet po sobě... Spoustu toho, co běžně rodiče po dětech požadují, se dítě naučí tím, že je součástí rodiny, kde se to tak dělá. Samotné slovo požadavek mi zní autoritativně, protože hned začnu přemýšlet, co se stane, když požadavek nebude splněn. Ale zároveň chci zdůraznit, že respektující výchova není volná výchova!

5. Měly by děti mít i autonomii v rozhodování? Jak nastavit zdravé hranice?

Já jako rodič jsem dítěti průvodcem. To znamená, že ho provázím na cestě poznávání toho, jak funguje svět a lidské společenství. A žití ve světě s ostatními lidmi s sebou přirozeně nese hranice. Různá pravidla, aby se lidem dobře žilo, aby spolu vycházeli, aby chránili tu zem, po které kráčejí. A ty hranice dítě zčásti poznává samo, třeba když zjistí, že autíčkem nemůže projet zdí, a z velké části mu je zprostředkovává rodič. Pro mě je respektující výchova především o způsobu, jakým rodič ty hranice komunikuje. Pevně a laskavě, z pozice vnitřního klidu. Pokud rodič není vědomý, to znamená, že není v kontaktu se svými myšlenkami a pocity, je ve vleku svých automatických reakcí. Vyslovuje požadavky, když dítě nereaguje, zlobí se, je frustrovaný, neví si rady, někdy křičí nebo trestá.

6. Jak se do rodinné komunikace promítá dnešní doba (velká míra online komunikace, zahlcení informacemi a podněty zvnějšku apod.). V čem to mají dnešní rodiče malých dětí těžší a v čem naopak snazší než jejich rodiče?

Mojí dceři je 26 let a jsem opravdu šťastná, že se s technologiemi ve větší míře potkala až někdy kolem 14 let. Když vidím v restauraci pár mladých lidí, kteří jsou zabraní do rozhovoru, a v dětské židličce ani ne dvouleté dítě zírající do smartphonu, je mi úzko. Pro rodiče, se kterými pracuji, jsou to velké emoce – jak to kočírovat, kde najít balanc. Moc se mi líbí myšlenka celorodinných dohod o tom, jak se budou technologie používat, které pak opravdu platí pro všechny a můžou se pravidelně revidovat. A zase je to pro mě o tom vnitřním klidu, který rodič v sobě rozvíjí, protože pak mnohem pevněji a přitom laskavě ustojí různé tlaky a bouře.

7. S jakými tématy se na vás obracejí rodiče, s nimiž pracujete? V čem jim můžete být nápomocná? (Tady můžete zakomponovat nějaké krátké představení toho, čím se zabýváte a jak pracujete s rodiči).

Na můj vlajkový kurz „Jak s emocemi“ chodí rodiče, kteří chtějí vychovávat děti s respektem a laskavostí. Jenže když v nich dítě vyvolá nějaké emoce – např. obavy, zlost, frustraci, že by něco mělo dělat a nedělá nebo nemělo dělat a dělá – tak sklouzávají do svých navyklých emočních reakcí a myšlenek. A vidí, jak to nefunguje, jak to negativně ovlivňuje vztah s dítětem, jsou pak sami na sebe rozzlobení, frustrovaní. No a v kurzu společně pracujeme na tom, aby dokázali nahlédnout na ty své stereotypní reakce a mohli je měnit.

Je to intenzivních osm týdnů, během kterých rodiče díky tréninku pozornosti („všímavosti“) objevují nástroje, které jim pomáhají k onomu vnitřnímu klidu a optimismu.

Vždycky po kurzu dělám s každým účastníkem půlhodinovou individuální reflexi a vždycky jsem v úžasu nad tím, jak září a co se pro ně změnilo.

Taková třešinka na dortu jsou pak kurzy respektujících komunikačních dovedností – jak empaticky naslouchat, jak mluvit o svých potřebách, jak vytvářet dohody apod.