Rodinný život

Mohl byste čtenářům krátce představit sebe a váš projekt Digideti.cz?

Jezdím po školách, knihovnách a dalších místech a povídám si s dětmi i dospělými o tom, jak technologie proměňují naše životy. Mluvíme především o dětech, ale současně jsou děti též záminkou, abychom mohli začít přemýšlet o nás, o dospělých. Neboť tlak strojů a digitálních světů je všudypřítomný a začíná nám docházet, že by bylo fajn s tím něco dělat.

Jaká témata z oblasti digitálních technologií nejčastěji rodiče na vašich besedách řeší?

Rodiče nejvíce zajímá, kolik času by děti měly trávit s obrazovkami. Což je dost složitá otázka ve společnosti, která považuje digitalizaci za jedinou možnou cestu. Nedá se jednoduše zodpovědět. Je důležité i to, co děti s počítačem dělají. Také je v tomto kontextu užitečné si uvědomit, že sami rodiče běžně tráví připojením na internet celý den. Kdo dnes jde na procházku bez telefonu? Cítíme, že je nepatřičné, když děti hrají tři hodiny počítačovou hru, ale sedět v práci osm nebo deset hodin u počítače také není zdravé. Že je to kvůli práci a penězům je sice pravda, ale v podstatě to znamená, že všichni hrajeme jednu velkou a často ne příliš smysluplnou počítačovou hru.

Také se rodiče často obávají, že jejich děti jsou závislé, na což odpovídám, že z adiktologického hlediska nejspíše nejsou. Avšak z obecného pohledu závislé jsou, protože žijí ve společnosti, kde jsou na digitálních technologiích závislí prakticky všichni. Bez internetu si již život nedokážeme představit. Nejde o závislost na odbornou konzultaci, ale je dobré se nad ní zamyslet.

V jakém věku je ideální pustit děti poprvé k digitálním technologiím?

Ideální by bylo vydržet do sedmi let nebo ještě déle. Protože člověk v raném dětství nepotřebuje rozvíjet digitální gramotnost, ale lidskost. Potřebuje se věnovat objevování svých smyslů, schopností svého těla. Děti potřebují poznávat jiné lidi, zvířata, přírodu, jedním slovem svět, na který se dá sáhnout nebo ho ochutnat, a nikoli svět přicházející skrz obrazovku. Dětství je obdobím, kdy se duše velmi intenzivně rozkoukává, co znamená být člověkem. S poznáváním života skrze média není kam spěchat. Aby člověk jednou dokázal používat stroje smysluplně, potřebuje mít kontakt s vlastním nitrem, se svou svobodomyslnou kreativitou a imaginací, postupně si budovat sebedůvěru. Z našeho nitra pramení klid a sebevědomí, které jsou potřeba, aby bylo co vyrovnávat s přívalem technologického informačního oceánu, jemuž se dnes nelze vyhnout. Pokud necháme obrazovky, aby děti pohlcovaly příliš brzy, nerozvinou se u nich důležité schopnosti a je pak pravděpodobnější, že se v kyberprostoru budou ztrácet.

  Podobně jako se v něm ztrácí generace jejich rodičů. Protože my nejsme generací, která je v pohodě. Co se týče vztahu s vlastním nitrem, často upřednostňujeme na něj nemyslet a ani na to nemáme čas, protože přeci musíme věnovat tolik pozornosti všemu, co se od nás požaduje venku. Často jde o požadavky vyprodukované nějakým strojem, televizí, telefonem nebo firmou.

Myslím, že rodiče se často bojí, aby jejich děti nezůstaly jaksi mimo, aby se jim ostatní děti nesmály nebo aby něco nezanedbali.

Není třeba se bát, že když nebudete děti soustavně učit, jak zacházet s telefonem, něco zanedbáte. Aby bylo dítě jednou tvořivé a přemýšlivé, má si hrát s vodou, bahnem nebo pískem. Děti mají domů přicházet ušpiněné světem. O prakticky všech aplikacích pro malé děti se tvrdí, že jsou vzdělávací, ale je to jen marketing, protože se ví, že všichni rodiče chtějí mít chytré děti. Jenže chytrost se rozvíjí svobodným hraním v loužích, a nikoli předčasným budováním čtenářských nebo počtářských dovedností. Předškolní děti není potřeba nijak vzdělávat. Mají si hrát. Čím více si hrají a skáčou, tím lépe poznávají své tělo a později díky tomu kreativněji myslí. Třeba rozvoj hmatu souvisí s růstem mozku, poznávání světa zase souvisí se seznamováním se s vlastní duší.

A tak je smysluplnější, aby v předškolním věku rodiče spíše než o tom, jakou aplikaci dětem stáhnout, přemýšleli, jak technologie ovlivňují jejich domácnost a je samotné. Je to čas, kdy uklízíme a připravujeme pro naše děti bezpečné prostředí.

Spousta rodičů dětem pustí pohádku, aby si od nich na chvíli odpočinuli nebo aby měli klid na práci. Je tento přístup pro děti škodlivý? Pokud ano, v čem?

Nežijeme v ideálním světě, a tak, i když se budete snažit obrazovky od dětí oddálit, nepovede se vám to. Právě proto, že žijeme ve společnosti bytostně závislé na technologiích. Takže dříve či později si s nějakým strojem budou hrát. To je další důvod, proč děti bez vlastního zařízení o nic zásadního nepřijdou. S digitálními světy se seznámí tak či onak, není nutné se o to nějak zvlášť snažit. Spíše naopak. Dnešní rodiče jsou poslední generací, která si dokáže představit, že lze jít po ulici bez připojení k internetu. Buď dětem tuto znalost předáme, anebo pro ně bude samozřejmé, že se jejich kroky a pohledy digitalizují stejně, jako je pro nás přirozená všudypřítomnost elektrického osvětlení.

 Existuje zásadní výjimka z ideálního doporučení, že malé děti nepotřebují obrazovky. Když jsou rodiče unavení a potřebují si oddychnout, ať klidně dětem pohádku pustí. Nevybouchne jim hlava, nepoškodí je to. Pokud to tedy nebudou tři hodiny každý den. Vystresovaná máma je pro vývoj dítěte škodlivější médium než obrazovka. Proto je dobré se vždy zamyslet, jestli jde o odpočinek nebo o klid na práci. Pokud potřebujete děti zabavit, abyste pracovala, tak je zdravější nepracovat a klidně si s dětmi sednout, obejmout je a společně se dívat na nějakou hezkou pohádku. Potřebujeme zpomalit a méně pracovat. Už jsme toho udělali tolik, že reálně hrozí, že pod tíhou pracovních povinností zničíme svět. A pak bude jedno, jestli se děti koukaly na pohádky o hodinu déle, než by bylo zdrávo. Je zdravější trávit čas s dětmi než se strojem.

Jak to ale udělat prakticky? Méně pracovat a trávit více času vztahy (s dětmi) a přitom mít smysluplný výdělek? V této chvíli se mi to zdá jako velmi složitý úkol. Velká část lidí ke své práci technologie nutně potřebuje…

Ano, samozřejmě. Nelze to udělat naráz. Ale můžeme si začít všímat, jak nás technologie tlačí k jejich neustálému používání. Je potřeba odpočívat, když jsme unaveni, je dobré zkusit, co se stane, když něco, co máme udělat, prostě neuděláme, protože vlastně nejsme přesvědčeni, že to dává smysl. Jde o to zaslechnout své pocity, věnovat jim pozornost a důvěřovat jim. Všichni potřebujeme zpomalit. Každému z nás by to prospělo a prospělo by to i společnosti jako celku. Ale pokud to současná rodinná situace prostě neumožňuje, tak to tak jednoduše je a nemá smysl se kvůli tomu stresovat. Stačí o tom začít přemýšlet a třeba se najednou objeví možnost, jak by to mohlo jít i jinak. Nejdůležitější je se z toho neobviňovat. Prozatím budeme hrát počítačovou hru zvanou finanční systém a děti uvidí, jak neustále sedíme u počítačů nebo telefonů, a budou chtít dělat totéž. Ano, budou, jak by ne? A ne, není to ideální stav. Avšak nemůžeme na sebe brát zodpovědnost – a vyvozovat z ní pocity viny –, protože průmyslová revoluce a následná digitalizace společnosti není náš projekt. Už jsme se do toho narodili, my i naše děti. Je to tak velký příběh, že ho jedinec nemůže mít pod kontrolou. Není nám z toho dobře a nejspíše to vede nejen k hlubokému narušení lidskosti, ale i ke zničení okolní krajiny. Nicméně nemáme za to zodpovědnost, není to naše vina. Je to naše příležitost. Pojďme začít přemýšlet, jak by svět mohl být pomalejší, smysluplnější a klidnější. Každý z nás má moc ho takovým udělat, třeba kvůli dětem. Anebo kvůli sobě. Anebo z nějakého jiného důvodu. 

Jednotlivci mohou uklízet stroje kolem sebe, doma nebo ve škole, ale nestačí to. Není to vše. Je potřeba také celospolečenských změn, přičemž promýšlení, co znamená práce a jaké je její místo v životě, je jedna z těch větších věcí, které je nutné začít chápat úplně jinak. Jak fungují peníze nebo jestli je technologický pokrok užitečný, to jsou další velké otázky.

Jakými aktivitami se dají kompenzovat negativní dopady digitálních technologií na vývoj dětského mozku?

V naší společnosti se hodně věnujeme mozku, ale mnohem důležitější jsou duše a srdce. I proto mě baví zabývat se dětmi. Srdce hraje v komunikaci mezi rodiči a dětmi mnohem podstatnější roli než rozum a všichni to vědí a akceptují, takže je snadnější ptát se, jak technologie ovlivňují naše vnímání a cítění, a nikoli jen naše myšlení nebo dokonce jen mozek. Mozek není centrem člověka, je to důležitý kus lidského těla, ale to jsou ledviny, kůže nebo srdce též.

 Takže nejdůležitější takovou aktivitou je láska. Děti potřebují, aby dospělí kolem nich měli dostatek času a energie na rozdávání lásky. Pak jí děti přijmou množství, které potřebují, aby byly zvědavé, radostné a spokojené a ustojí vyprávění jakékoli pohádky nebo svody jakékoli technologie. Takže další důležitou aktivitou je zpomalení až nicnedělání, protože na rozdávání lásky je nutný klid.

 Jsme na světě proto, abychom kontemplovali jeho krásu a chválili jeho dobro. Bůh nepřestal existovat jenom proto, že se ho muži zamilovaní do svého rozumu rozhodli popřít a nahradit hejnem logických struktur, mechanismů nebo matematických programů, které dnes dosáhly takové složitosti a racionálnosti, že se umějí programovat samy. Předáváme jim svou moc a zapomínáme, že jsme se narodili, abychom se láskyplně a kreativně podíleli na stvoření světa. Svět je dobré a bezpečné místo k životu. Zapomínáme na to, protože kolem nás hrčí a pípá příliš strojů a my jim věnujeme příliš pozornosti a důvěřujeme jejich pohledům a obrazům více než sobě samým. Potřebujeme se zastavit a rozhlédnout se kolem sebe. Rodičům malých dětí se to často děje, aniž by chtěli. Což je skvělé, proto jsou děti darem, který dostáváme. Umožňují nám jít pomalu po ulici a všímat si každé pampelišky, co se prodrala mezi dlaždicemi chodníku. Vedle pampelišek poznávají rodiče v přítomnosti dětí, co znamená být dospělým.

Rodiče jsou pro děti nejdůležitější informační média. Od nás se učí, jak to chodí na světě a co to vlastně znamená být člověkem. Je na čase, abychom se zamysleli nad tím, co děti vidí, když se na nás dívají. Pokud uvidí jen lidi sedící u počítače, naučí se, jak být závislé na počítačích. Pokud však z našich očí uvidí zářit lásku, radost ze života a pokorné smíření se s pozemským údělem, naučí se, že v lidských srdcích je vždy dostatek lásky, sil a vědomí, aby člověk mohl s nadšením a klidem prožít svůj život a ještě přitom zvládl udělat svět smysluplnějším. 

Jan Kršňák se věnuje přemýšlení o vlivu digitalizace na život. Je autorem knihy Digiděti. V rámci hledání řešení se zabývá též inovativním vzděláváním, intuitivní pedagogikou a filozofií.