Main

Důležité

Outline

Horizontal

550px, center, borderRadius, 100%

Navbar dark theme when transparent

Big text

gap 10px

hPadding small

gap 0

AlignSelf center

Text bold

Navbar

Dark

hPadding large

Stretch items

hPadding medium

Light

Max width 500px

Orange

Bold

gap 60px

gap 5px

Tile style

Tmavší

justifyContent center

Brown

22px

Image left

2 colums grid

18px

HIde subtitle

Transparent

Circular

Equalize items

justifyChildren center

30px

Max width 480px

Max width 550px

subtitle on top

60vw

Titles over image

Circular fill top

Drop shadow

20vw

Border radius

Align to center

35px

Max width 100%

Max width 40px

Border radius 10px

Dominant

Max width 700px

TextAlign justify

TextAlign center

Grid

noClamp

Max width 1200px

maxImageWidth

gap 40px

Max width 300px

vPadding medium

Časopis

Index první sekce texty

Titulní strana časopisu

Index první sekce

To nejvýznamnější z časopisu

Index druhá sekce obsah

Index druhá sekce (nejvýznamnější z časopisu)

Index třetí sekce obsah

Index třetí sekce (zpravodaj)

Index čtvrtá sekce obsah

Index čtvrtá sekce (tohle jsme my)

Napsali jste o nás

Index pátá sekce (napsali jste o nás)

Index šestá sekce obálky

Index šestá sekce texty

Index šestá sekce (obálky)

From Image: Ado

From Image: rodinnyzivot.cz

From Image: Proglas

From Image: Noe

From Image: Donace

Sponzoři

Patička nadpis s tradicí

Patička sloupce

Patička social media

Patička

Její práce je prestižní, obdivuhodná, sluncem zalitá, ale nikdo jiný by to dělat nechtěl. Šéfredaktorství je pouze krycí název pro všemi milované upomínání uzávěrek a pod výhrůžkami vynucování článků a fotek.

Redakce

Jejímu oku neunikne v časopise ani čárka, řídí se intuicí a laskavě ji mísí se strohou a pragmatickou mozkovou částí redakce. Chce-li přesvědčit o svém názoru ostatní redaktory, uplácí je předem odzbrojujícím úsměvem a chlebíčkem se zdravou pomazánkou.

Zná taje databáze a nebojí se je použít ve prospěch čtenářů, dohledá nedohledatelnou adresu a je všeho schopná, až se bojíme, co všechno může slovo „všechno“ obsahovat… Body u návštěv v redakci získává především rychlou obsluhou kávovaru.

Vnitřní krása a zručné ruce – ale sochařka to není... Umělecký cit a know how v kapse – ale harfistka to není... Jasná mysl a mládí ducha – ale princezna to není, jasný pane! Je to naše grafička!

Vedle Bermudského trojúhelníku je pro nás další záhadou. Stíhá totiž kromě školy, kapely, scholy a kandidatury na prezidentku všehostihu i fotit pro časopis a dokonce se tu a tam i vyskytnout online nebo prezenčně na redakční radě. Wonder woman?

Z rubriky Ondrových keců se vypracoval do nadrubriky Praktik – Kámoš mobil, kde se stejně nakažlivou srandomluvou baví nejen dříve než on narozené. Stálo to mnoho sil a odříkání, vracení textů a slz, ale vychovali jsme nadějnou hvězdu redakce.

Osvědčila se jako výborná tazatelka respondentů rozhovorů a anket. Ač studentka, raketovou rychlostí míří k profesním výšinám redaktorské činnosti. Dodržování termínů? Žádný problém. Prorokujeme jí světlou budoucnost mezi časopiseckými řádky.

Vládne rubrice Rodinná kuchařka, kde nejen nahlíží pod pokličku receptů klášterních kuchyní, ale pravidelně uchvacuje čtenáře svým legendárním Receptem s příběhem. Tento kulinářský všeuměl vystřihne z trouby michelinský skvost i českou klasiku. Redakci živí nejen na radách, ale i výjezdních zasedáních.

Pořiďte si digitální předplatné a stáhněte si časopis přímo do svého mobilu, počítače či tabletu. Časopis si pak přečtete kdykoliv a kdekoliv – a navíc ušetříte!

Digitální roční předplatné stojí 160 Kč (ušetříte 140 Kč oproti klasickému předplatnému). Pokud vás láká jen jedno z čísel, můžete si ho zakoupit za pouhých 59 Kč!Kde si můžu digitální předplatné koupit?<o:p></o:p>V e-shopu na portálu Církev.cz <a href="https://eshop.cirkev.cz/predplatne/rodinny-zivot" target="_blank">ZDE</a> Jak to funguje?<o:p></o:p>Po zakoupení ročního předplatného v e-shopu portálu Cirkev.cz obdržíte e-mailem potvrzení své objednávky s uvedením období platnosti Vašeho předplatného (12 měsíců), přičemž si kliknutím na příslušný odkaz v tomto e-mailu můžete stáhnout interaktivní PDF posledního vydání časopisu jako bonus. Za zvýhodněnou cenu ročního předplatného tak získáte hned pět vydání časopisu. Při vydání každého dalšího čísla časopisu dostanete do e-mailu avízo s možností stáhnutí časopisu v PDF. Pak už si jej můžete uložit kamkoli – do mobilu, počítače či tabletu. Jak jednoduché! Navíc vás upozorníme na blížící se konec vašeho předplatného, aby vám už žádný Rodinný život neutekl.Jaké to má výhody?<o:p></o:p>✔    ušetříte – roční digitální předplatné stojí jen 160 Kč (sleva 47 %)<o:p></o:p>✔    jedno číslo časopisu jako bonus – při koupi předplatného získáte okamžitě poslední vydání časopisu a každé další číslo časopisu vydané v období následujících 12 měsíců<o:p></o:p>✔    časopis máte vždy po ruce – otevřete si ho kdekoliv a kdykoliv na svém mobilu, počítači či tabletu; pokud jste registrováni na portálu Cirkev.cz, máte všechna zaplacená vydání časopisu k dispozici ve svém zákaznickém účtu<o:p></o:p>✔    získáte každé číslo jako první – nemusíte čekat, až vám jej pošta doručí<o:p></o:p>✔    můžete si koupit třeba i jediné číslo – za 59 Kč si vyberete to, které vás zajímá<o:p></o:p>✔    je to jednoduché – Rodinný život si stáhnete jedním kliknutím na odkaz v e-mailu a je toOpravdu to stojí za to?Přesvědčte se sami a stáhněte si ukázkové číslo 1/2023 s Jiřím Pavlicou <a href="https://eshop.cirkev.cz/predplatne/rodinny-zivot-1-2023_12452" style="font-family: Arial, sans-serif; font-size: 10pt;" target="_blank">ZDE</a>Máte další otázky? Chcete s něčím poradit?<o:p></o:p>Napište nám na <a href="mailto:rodinnyzivot@ado.cz">rodinnyzivot@ado.cz</a>.<o:p></o:p><style class="WebKit-mso-list-quirks-style">

</style><o:p> </o:p>

S digitálním předplatným ušetříte

Jméno Okamura není v česku neznámé. Kromě mediálně známých tváří dalších dvou bratrů se můžete prostřednictvím následujícího rozhovoru seznámit s mimořádným člověkem – lidoveckým poslancem Hayato Okamurou a jeho manželkou, překladatelkou, Ludmilou Okamurovou.

Manželé Okamurovi vychovali pět dětí a těší se z jednoho vnoučka. Oba pocházejí z vícejazyčných kultur, jsou františkánskými terciáři a jsou rádi, že žijí ve svobodné zemi.<o:p></o:p>Z jakých rodin oba pocházíte a jak jste došli ke společné manželské cestě? Hayato: Jmenuji se Hayato Josef Okamura, jsem poslancem Sněmovny za KDU-ČSL. Mám smíšené česko-japonsko-korejské kořeny. Moje maminka Helena, rozená Holíková, pocházela z literárně založené moravské katolické rodiny s kořeny v Bystřici pod Hostýnem a také na Valašsku. Náš tatínek Matsuo měl japonskou matku a korejského otce. Jako člověka pocházejícího z poměrně odlehlého hornatého japonského venkova ho překvapivě už v mládí silně přitahovala civilizace Západu – tedy v pohledu z Východní Asie především Evropy. Už jako velmi mladý se zajímal také o křesťanství. Rodiče se seznámili tak, že si jako studenti nejprve několik let dopisovali v angličtině – tedy přes půl světa si posílali papírové dopisy. Sám jsem se narodil v Praze, ale v dětství jsem asi 8 let strávil hlavním městě Japonska Tokiu. Moje manželka Ludmila se stejně jako já narodila v Praze. Má smíšené česko-rusko-ukrajinské kořeny, ale skoro celé dětství a mládí prožila v Rakousku, kam její rodina v roce 1969 emigrovala po sovětské okupaci Československa. Oba jsme tak už od dětství vyrůstali s různými jazyky. Ludmila: Naše rodiny mají společné to, že se stěhovaly z jedné země do druhé. Oba jsme se narodili v Praze, ovšem dětství jsme strávili v jiných zemích. Hayato žil jako dítě v Japonsku a já zase až do dospělosti v Rakousku. Rodinu ani místo pobytu jsme si nevybrali, ale oba jsme za tyto přesahy vděční. Zažili jsme mix kultur a jazyků, a to člověka velmi obohatí. Protože nepocházím z praktikující křesťanské rodiny a sama jsem věřící byla, přála jsem si manžela-křesťana. A Pán pak vyslyšel mou prosbu v okamžiku, kdy jsem na ni už skoro zapomněla. S Hayatem jsme si hodně povídali, dobře jsme si rozuměli a ohledně manželství jsem měla klidnou jistotu.Jak dlouho jste manželé, kolik máte dětí a vnoučat? Hayato: Manželi jsme přes 30 let, vychovali jsme společně 5 dětí: dcery Editu a Sofii a syny Bernarda, Alberta a Ignáce. Všichni jsou už plnoletí, oba mladší chlapci jsou vysokoškoláci. Jedna z dcer je již vdaná, máme několikaměsíčního vnuka Františka. Děti jsme vychovali dvojjazyčně s češtinou a němčinou.Čemu se profesně věnujete? Ludmila: Jsem překladatelkou a učitelkou němčiny a manžel je poslancem se širokým záběrem. Sám vám jistě poví o oblastech, kterými se zabývá. Hayato: Jsem lidoveckým poslancem dolní komory Parlamentu České republiky, kde působím v Zahraničním a Petičním výboru. Ve Sněmovně jsem dále předsedou Podvýboru pro národnostní menšiny, místopředsedou Podvýboru pro lidská práva a demokracii v zahraničí, členem Stálé komise pro hybridní hrozby (z Ruska a Číny), předsedou Meziparlamentní skupiny přátelství ČR-Japonsko, členem Stálé delegace k Parlamentnímu shromáždění OBSE a dalších grémií. Služba poslance je tematicky široká a je spojena s obrovskou odpovědností. Práce poslance je velmi náročná, ale chápe-li se – ve smyslu slov papeže Františka – jako politická služba lásky lidem, občanům naší země, je také hluboce smysluplná a v souladu s křesťanskou vírou.Vyrůstali jste ve věřících rodinách? Jaká byla vaše cesta k víře? Ludmila: Moje rodina byla věřící jen částečně. Rodiče pravidelně do kostela nechodili. Babičky měly k víře blízko, každá svým způsobem. Mám pravoslavné kořeny ze strany maminky, pravoslavnou atmosféru jsem nasávala jako mateřské mléko, miluji pravoslavné zpěvy a liturgii. V Rakousku jsem chodila ve škole do evangelického náboženství. Paní učitelka byla moc milá a řekla nám, že si můžeme s Bohem jednoduše povídat. Toho jsem se chytla. Když jsem se v 19 letech seznámila s ekumenickou komunitou Taizé, velmi mi to pomohlo najít alespoň nějaký domov v církvi. Manžel byl katolík, tak jsem velmi ráda přistoupila na to, že se stanu katoličkou, abychom mohli chodit v neděli společně do kostela, a vůbec tohoto kroku nelituji. Hayato: Myslím, že si oba dobře uvědomujeme, že živá křesťanská víra je darem. Ten dar osobní víry jsme obdrželi v letech dospívání. Pokřtěn jsem však byl dávno předtím – jako dvanáctidenní nemluvně dominikánským knězem otcem Jordánem Vinklárkem v pražském vyšehradském kostele svatých Petra a Pavla. Manželka Ludmila byla v rodové tradici – také už jako malé dítě – pokřtěna v pravoslavné církvi, před naší svatbou pak přestoupila do katolické církve.Jak se u vás doma řeší rozdílné názory? Ludmila: Máme to štěstí, že jsme s manželem v důležitých věcech na jedné vlně. Hayato je hodně cílevědomý člověk. Pokud je pro něj něco důležité, tak si k tomu razí cestu a ničím by se nedal odradit. Pokud máme na něco rozdílné názory, tak o nich otevřeně diskutujeme, a většinou dojdeme k dobrému řešení. Hayato: V rodině téměř denně čteme z Bible a modlíme se. I při rozdílnosti názoru tak většinou poměrně snadno docházíme ke shodě – v Duchu svatém. Mimo okruh nás manželů a našich dětí to může být těžší – a to zejména u lidí, kteří přestali rozlišovat pravdu a lež, dobro a zlo. Někdy nezbývá než se jenom modlit a být trpěliví.Jaké vlivy (původní rodina, výchova, životní zkušenosti apod.) se u vás podílejí na řešení neshod? Ludmila: Oba jsme jistě také ovlivnění původní rodinou. Třeba jsme měli různé přístupy k výchově dětí. Hayato byl ten, který kladl na děti nároky, a já zas ta, která měla tendenci je chránit. Každý jsme je vychovávali, jak jsme si mysleli, že je to správné, asi také podle vzoru v naší původní rodině, a tak se vyvažovala přílišná přísnost nebo měkkost. Jsem velmi vděčná za životní zkušenosti. Životní zkušenost učí, že neshody nemusíme brát smrtelně vážně, můžeme se přes ně přenést a že láska se nezakládá na citu, ale je aktem vůle. Zvláště teď, když jsou naše děti dospělé a odpadl ten všednodenní frmol s malými a školními dětmi, který zadává příčinu mnoha drobným neshodám. Oceňuji to, že jsme tuto etapu zvládli, a zjišťujeme, že se máme stále rádi. Prožíváme spojenectví a vděčnost.Máte v dnešní době, kdy na sebe narážejí skupiny lidí s různými názory (např. očkování, politika apod.), nějaký vzor v historii, v současnosti, který vám pomáhá být nositeli pokoje tam, kde je to třeba? V čím vás inspiruje? Ludmila: Nejlepším vzorem pro mě je Pán Ježíš, mistr světa v lásce, ten, který svým životem dává návod, jak být nositelem pokoje. Mým současným vzorem, v tom, jak komunikovat s okolím, je můj manžel, který nebojácně vyjadřuje svůj názor a snaží se být smířlivým tam, kde na sebe narážejí lidé s různými názory. Jde cestou vytrvalého vysvětlování toho, co sám poznává. Tento přístup se mi líbí. Hayato: Oba jsme františkánskými terciáři. Vzorem nám jsou tedy také svatí z naší řeholní rodiny – František, Klára, Anežka Česká, Alžběta Durynská a další. Byli to ve své době a ve svém prostředí skuteční tvůrci pokoje mezi lidmi. Za velkou inspirující postavu současnosti pak pokládáme papeže Františka. Oba máte předky a pocházíte z různých kultur a národů. Převzali jste nějaké tradice, recepty, přístupy k výchově apod. do své současné rodiny? Ludmila: V mé původní rodině se mísily české, rusko-ukrajinské zvyky a tradice s některými rakouskými. V Rakousku jsme slavili Vánoce v českém duchu, zpívali jsme koledy a jedli kapra. Jsem ráda, že jsem tuto tradici znala. Snadno jsem mohla pokračovat ve své současné rodině a nemusela jsem se začít učit zpívat koledy až v dospělosti. Rekordmanka ve znalosti koled a českých lidových písní byla moje tchýně, Hayatova maminka. S ní jsme zpívávali opravdu dlouho a moc rádi, protože uměla více než jen první sloku a nedocházely jí nápady. Společný zpěv písní rodinu stmeluje a myslím, že bychom tento poklad neměli zakopávat. Stejně jako pohostinství. Moje maminka miluje návštěvy. Nevynechá žádnou příležitost. Třeba na začátku postní doby peče bliny a sezve přátele. Bliny se podávají stejným způsobem jako japonská jídla. Máte základ, to jsou bliny, tedy lívance, nebo v Japonsku rýže a k tomu hodně misek s různými přísadami, ryby, vejce, nějaká zelenina a každý si bere, na co má chuť. Bliny se nakonec polévají máslem, japonské jídlo zase sójovou omáčkou. Stejně jako moje maminka i já mám ráda návštěvy, jsem ráda, když jsou všechny židle kolem stolu obsazené a lidé si příjemně povídají. A nakonec i ta výchova se děje kolem stolu. Zahajujeme modlitbou, uvědomujeme si, komu vděčíme za všechny dary. Společné pravidelné stolování dává rodině řád a soudržnost. Hayato: Ze strany rodiny své moravské maminky křesťanskou víru, a také ohromnou lásku k jazykům a literaturám. Lásku k češtině a české kultuře – ale zároveň i otevřenost širšímu světu a zvídavost s ní spojenou. Jistě i demokratičnost, neokázalé občanství – myslím přitom na svého dědečka, prvorepublikového venkovského lidovce, a také vězně nacistické diktatury. Myslím i na svého strýce Ivana, maminčina staršího bratra, který spolupracoval s pozdějším prezidentským kandidátem Janem Sokolem za hlubokého komunismu v ekumenickém křesťanském „semináři v Jirchářích“ při překládání filozofických a teologických textů z němčiny. Tohoto mého strýce komunisté z politických důvodů vyloučili ze studií na Karlově univerzitě.V souvislosti se znalostí různých zemí a kultur – jak se dnes díváte na Česko? Opakují Češi nějaké chyby?? Mohli by na sobě něco změnit a na co by mohli být hrdí? Ludmila: Když porovnám Česko v době komunismu a svobodnou a celkem prosperující zemi současnosti, cítím velikou vděčnost. Uvědomuji si, že svoboda a s tím spojená prosperita, kdy se pilní lidé mohou v klidu věnovat své práci, stojí na jednotlivých osobnostech. Byli to ti, kteří se nebáli říkat pravdu, i když byli kvůli tomu vystaveni represím. Někteří seděli ve vězení nebo dělali nucené práce. Tito byli důležití jako vzory nebo jako lídři, jak před revolucí, tak po ní. Někteří z těchto statečných ještě žijí mezi námi. Jejich vyprávění jsou zaznamenaná v „Paměti národa“ a je dobré si poslechnout, jakými těžkostmi procházeli. Člověk je hned vděčnější za to, jakou má svobodu. Chyba by byla na minulost zapomínat. A co bychom měli změnit? Vždy máme a budeme mít rezervy, můžeme zasévat více radosti, lásky, soucitu, pomoci a pokoje všude tam, kde zrovna jsme…Hrdí? Možná na obstojný výsledek voleb? Hayato: Češky a Češi si v současnosti vedou v podstatě dobře. Vynikají pracovitostí a schopností plánovat, učenlivostí a zvídavostí, sociální citlivostí a otevřeností pomoci potřebným. To ukázalo i ochotné přijetí statisíců ukrajinských válečných uprchlíků – tedy především žen a dětí – v naší zemi v průběhu nynější nespravedlivé kremelské agrese proti Ukrajině. Máme tradičně vysokou úroveň školství a vědy. Pokulhávala politická kultura, ale to se také změnilo – troje poslední volby znamenaly porážku populismu a extremismu, a naopak vítězství nepopulistické politiky.<o:p></o:p><o:p> </o:p><o:p> </o:p><o:p> </o:p>

Zasévat více radosti - Rozhovor s Ludmilou a Hayato Okamurovými

manželství

rodina

Myšlenka z nadpisu této úvahy mě zaujala v jedné čínské básni. Neschopnost mlčet, neschopnost vytvořit si prostor ticha opravdu kalí náš život. Jakoby to lidé Orientu a dálných krajin chápali daleko více než my „všehoznalí“ Evropané.

U divokého kmene Pygmejů v Nové Guineji stojí na kraji vesnice, kde začíná buš, malá, úplně osamocená chatrč z bambusové třtiny, vymazané vysušenou hlínou. Chatrč nemá okna, jenom nízký otvor, který je vlastně jediným vchodem. V určité chvíli je i tento otvor úplně zavřený. Chatrč připomíná hrob. Je to chatrč zasvěcení. Každý čtrnáctiletý chlapec je tu zavřen v úplné tmě a přebývá v samotě a mlčení sedm dní. Živí se sedmi bulvami vařeného manioku a žízeň zahání dvanácti zralými plody papáji. Chlapec nemá sebemenší kontakt s vnějším světem, má ale k dispozici provaz upletený z lián. Provaz vede ke zvonci venku a ve chvíli beznadějného zhroucení nebo nebezpečí je možné přivolat pomoc. <span style="font-size: 12pt; font-family: Calibri, sans-serif; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Je to takzvaný <span style="font-size: 12pt; font-family: Calibri, sans-serif; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: italic; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">kalamá<span style="font-size: 12pt; font-family: Calibri, sans-serif; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"> – zvonec pokušení. Jestliže chlapec snese izolaci sedm dní a sedm nocí bez přerušení, bude slavnostně přijat celou vesnicí do společenství dospělých. Složil úspěšně zkoušku: naučil se být sám, mlčet, překonat strach, zamýšlet se. Stal se z něho dospělý člověk. Kolik z nás, civilizovaných lidí, kteří se cítíme dospělými, se naučilo přebývat v samotě a mlčení a překonat strach? Stále taháme za nějaké zvonce pokušení přivolávající pomoc... A zkuste si vyjmenovat a připomenout svoje „zvonce pokušení“, za něž dennodenně taháme. Mnohdy už neuvědoměle. Není to známka naší nedospělosti?<span style="font-size: 12pt; font-family: Calibri, sans-serif; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Za jedním mnichem přišel člověk a zvědavě se zeptal: „Co pro tebe znamená ticho?“ Mnich právě stál u studny a čerpal vodu. Řekl svému hostu: „Podívej se dolů do studny! Co vidíš?“ „Nevidím nic, jen zčeřenou vodu,“ odpovídá host. Chvilku zůstali stát v klidu a mnich ho za chvíli vybídne: „Podívej se teď do studny! Co vidíš?“ „Teď vidím svůj odraz ve vodě – vidím sebe,“ volá host. „Vidíš – to je moje zkušenost s tichem: vidím v něm lépe sám sebe,“ říká mnich.<span style="font-size: 12pt; font-family: Calibri, sans-serif; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Ve staré mnišské literatuře najdeme mnohá další přirovnání nebezpečí otevřených úst. Otec Poimen řekl: „Jste prázdný džbán. Naplní-li ho někdo hady, ještěrkami a štíry a pak ho uzavře, nezemře tam všechna ta havěť? A když ten džbán otevřete, nevyleze ta havěť a nepokouše lidi? Přesně tak je tomu s člověkem. Když si hlídá svůj jazyk a umí zavřít ústa, pak zůstanou všechna zvířata uvnitř. Otevře-li však ústa, tu ta zvířata vylezou, pokoušou bratra a Pán proti tomu člověku vzplane hněvem.“ Mluvením vystupují všechny nezpracované emoce ven. Mlčení emoce a agrese nepotlačuje, ale krotí a vnáší do nich řád. Mluvením se naše emoce vždy znovu rozvíří, mlčením se usadí. Je tomu jako s vínem. Pohybem se víno zakalí, klidným uskladněním se kal usadí a víno projasní. „Ticho je schopnost dělat z kalné vody čistou“ (čínská báseň).

Ticho je schopnost dělat z kalné vody čistou

samota

Dřevěnka přímo na hřebeni Hrubého Jeseníku, žádná elektřina, voda jen z potoka, parta chlapů… Tak na tenhle víkend čekám jak na spasení.

Občas je potřeba utéct od manželky, od rodiny, nejlépe někam do divočiny. A když jsou u toho i další chlapi, se kterýma můžu posdílet radosti i starosti života, tak to získá ještě jiný rozměr. Jak napsal Alexander Supertramp před svou smrtí v samotě divočině – „ŠTĚSTÍ JEN TEHDY SKUTEČNÉ, KDYŽ SDÍLENÉ“. Tohle bude další legendární víkend. Oblečení balím jen málo, beztak si trenky a triko ani nepřevleču, tak proč to tahat. Zato toho jídla a pití… „Není to zbytečně moc?“ Sotva to nacpu do krosny, ze země ji malém nezvednu. „No tak jestli s tímhle dojdu až na chatu… Ale to nějak půjde – jednoho lahváče vypiju cestou a vodu pod kopcem vyleju.“Z Olomouce jedeme dvě hodiny přímým autobusem, který zajíždí až do Vrbna pod Pradědem, ale pak jede na Videlské sedlo, a to se vyplatí. Sedlo je v poctivých 930 m n. m. a na hřeben už stačí nastoupat „jen“ 400 výškových metrů, tak se moc nenadřem. A když bychom sem jeli autem, dá se tady zaparkovat. Na začátku cesty stojí od nepaměti Videlský kříž. „Pochválen buď Svatý Kříž, na němž umřel Pan Ježíš…“ Tak ještě něco ostřejšího na dobrou cestu. Štamprle nejsou, tak si dáme z flašky rovnou na hubu. „Aaahhhrrr! Ta škrábe. Co je to zase za ukrutnici?“ Půjdeme po Miliónové cestě stále mírně nahoru, cestou nejmenšího odporu? Nebo se dáme po příkré žluté, kde Česnekový potok vyskakuje z korýtka, aby tekl rovnou po stezce a vybagroval v ní víc jak metr hluboké zákopy? Jasně že po žluté! „Je to pěkný pachtění, snad tady nevypustím duši.“ Tak už si nejsem tak jistej, jestli byla ta zavařovačka nakládaček nutná… Dvacet výškových metrů pod rozcestím Černík, který je 1200 m n. m., když na mě jde asi pátá krize, odbočujeme doprava po pěšině mezi smrčky. Pěkně po vrstevnici, jeden za druhým, v posvátném tichu. Po chvíli se stromy rozestoupí a pěšina vede po hranici jesenického pralesa. A ty výhledy! Asi po kilometru přicházíme k prameništi se silným proudem, který češe mechovou zahrádku. „PRAMEN BĚLÉ“ oznamuje dřevěná cedule, pod kterou visí hrnek. Spláchnu pot z čela, napiju se, doplním láhev a jde se dál. Už to není daleko na modrou a po ní kousíček dolů na rozcestí nad Vysokým vodopádem. K němu se snad podíváme někdy později během víkendu. Dvacet osm metrů vysoký Vysoký vodopád uprostřed nedotčeného jesenického pralesa rozhodně stojí za ten krpál, po kterým se k němu musí sejít. Ale ne teď, to už by mě ten bágl vážně zlomil. Cesta pokračuje po Miliónové cestě, ještě dva a půl kilometru, a jsme na Malém klínu, který skutečně trčí z Malého Jezerníku přímo na sever a tlačí se do údolí Bělé mezi Bukovým a Studeným potokem. Na Malém Klínu stojí krásná dřevěnka – Maloklínská chata. Půjčili jsme si ji od Arcibiskupských lesů Olomouc, které na svých stránkách pronajímají více jak dvacet loveckých chat. Tak už se naše smečka tlačí dovnitř a vybalujeme z krosen své úlovky. „Ubrousku, prostři se!“ Na stole se vrší hostina: uzený, pivo, Novodvorská hořčice, sixpack Šeráků, česnek, marmeláda, máslo, vánočka, kyblík kysaného zelí... a slivovice taky není málo. „Tož na ty hory – vejdi a neuškoď!“ „Chlapci, já se snad rozbrečím.“Dali jsme tu naši partu dohromady už před sedmi lety, a když se zadaří, sejdeme se na víkend v Jeseníkách třikrát do roka. Je to moje oáza! Když padne noc, už máme nacpaný břicha, trochu popito, přichází čas na náš rituál. Každý si může vzít slovo a podělit se s ostatními o to, co potřebuje sdílet. Často to jsou různé trable v rodině, hraniční zážitky nebo osobní selhání. Mluvím, ostatní mlčí, poslouchají. Slova zůstanou tam, uprostřed lesů. Dolů rozhodně půjdu zase o něco lehčí.

Necestou vol. 1 – Smečka

cestování

vztahy

Kolik je křesťanů? 
V zatím posledním sčítání lidu před deseti lety se ke křesťanské víře přihlásilo asi 1,4 milionu obyvatel Česka. Naprostá většina z nich se zároveň hlásila k některé z církví. Formulář při sčítání lidu orientoval respondenty na státem registrované církve a náboženské společnosti. Z praktických důvodů bude následující článek tuto orientaci víceméně zachovávat. Registrace státem sice o církvi téměř nic nevypovídá a neregistrovaných církví jsou desítky, ale jedná se o velmi malá společenství, které pro účel tohoto článku můžeme (a musíme) nechat stranou. Pro informativní účel tohoto článku bude také praktické, když státem registrované církve rozdělíme do několika rodin a očíslujeme je.

Církve v české společnosti

náboženství

Schylovalo se k pozdnímu odpoledni, kdy slunko už přes věže katedrály na Petrově nedohlédne na hustě osídlený Zelný trh v Brně, aby zjistilo, kolik česneku, hrušek a petržele ještě zbývá v ošatkách trhovců, se kterými možná už ani žádní potenciální majitelé nenasednou do šaliny, aby byly tyto dary země šťastně doma zkrmeny. Mám rád tenhle kout nezávislého světa. Připomíná mi Monako nebo San Marino. Je jako ty malinkaté státečky, žije si svým vlastním svébytným životem a už od dob středověkých svatováclavských trhů má svoje nepsané zákony. A ceny i daně jsou zde mírné.

Profrčím s potěšením pěšky a na půl plynu tímhle drobným, romantickým okruhem, který nese poetický název Grand Prix Zelný Trh. Pozoruji vosy na hroznech, výrazy ve tvářích trhovkyň a číslovky na vábivých cenovkách, nabízejících za málo oběživa velmi mnohé. Prostě jen tak, pro pouhé potěšení. Abych věděl, jak jde život a obchody, přestože cena bitcoinu je podle posledních prognóz nejistá. <span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Vraceli jsme se s kolegou tou dobou přes trh k autu po dlouhém a vyčerpávajícím jednání správní rady. A kolega, duší zahradník a pěstitel, při pohledu na vysportovaná těla paliček česneku a jejich cenu, která se mu jevila lukrativní zbystřil. I rozhodl se směnit svoji stokorunu za kilogram výstavního, sadbového česneku. Mně se srdce nijak nerozbušilo tou skvělou nabídkou <span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: rgb(255, 255, 255); font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">česneku setého, všem nám dobře známé cévnaté, krytosemenné a jednoděložné byliny z čeledi <a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Amarylkovit%C3%A9" style="text-decoration: none;"><span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: rgb(255, 255, 255); font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: underline; text-decoration-skip-ink: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">amarylkovitých</a><span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: rgb(255, 255, 255); font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">. A<span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"> tak jsem jen postával okolo stánků na levnou krásu a čekal, až se kolega pomazlí s paličkami, po jejichž požití můj dech zaručeně nepoblouzní čichový aparát okouzlující bytosti opačného pohlaví, a šťastný kolega si konečně vybere nějaké krasavice do svého česnekového harému. Ale pak došlo nečekaně ke zvratu. <span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Postarší trhovkyně usoudila, že já jako naditá chodicí peněženka, která tu momentálně zcela nepochopitelně lelkuje, bych pro ni mohl být potenciálně zajímavý subjekt zámožného kupce, a začala mi dělat lukrativní návrhy. Nabízela sladkým hlasem a žhavým pohledem tu i tohle, ale já z toho zrovna nic moc nepotřeboval. Prostě proto, že jsem ještě nebyl definitivně rozhodnutý, jestli budu zítra dělat kulatou hovězí plec na šalvěji nebo rozmarýnu. A toto koření zeleninová směnárnice neměla. <span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Pak jsem se ale sám chytil do pasti. Trhovkyně totiž vlastnila ve svých sbírkách překrásné a husté kštice čerstvého kopru, pěkně úhledně v pase převázané stužkou jak slovácká panenka v kroji. V duchu jsem počítal, kdy byla doma naposledy koprová omáčka z čerstvého kopru. Dlouho-li tomu nazad? Dlouho. A to se mi stalo osudným. Trhovkyně totiž jak zkušený důstojník KGB neomylně vycítila slabou stránku protivníka, popadla bleskově za pačesy jedinečnou příležitost a do rukou snítky omamně vonícího kopru. S grácií rudoarmějského regulovčíka či spoře oděné basketbalové roztleskávačky jimi vířila vzduchem a vychvalovala koprový zázrak do nebes. Když jí bylo jasné, že v první fázi uspěla – že totiž koupím, přešla bleskurychle do fáze druhé, zvané množstevní sleva.<span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">„Kupte, mladý pane (je mi něco přes pětašedesát), je zaručeně čerstvý. Co nespotřebujete hned, dáte do lednice a tam vám to vydrží dlouho. Týden, čtrnáct dní určitě. A když ne, naložíte to do soli a šup s tím do mrazáku. Jeden svazeček kopru za deset korun. Jen za pouhých deset! Ale když vezmete dva, udělám vám bezkonkurenční cenu. Bude to za patnáct. Když tři, tak za dvacet. A když vezmete dvacet koprových otýpek, bude to jenom za stovku. A k tomu navrch zdarma CD Jožin z bažin. S vlastnoručním podpisem Ivana Mládka!“<span style="font-size: 12pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); background-color: transparent; font-weight: 400; font-style: normal; font-variant-ligatures: normal; font-variant-caps: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Otevřela víko tašky na kolečkách, odkud stoupala vzhůru k nebi omamná vůně jak z kadidelnice v Compostele. Moje dny byly sečteny. Kdybych z posledních sil nehodil na pult dvacetikorunu za tři koprové korouhve a nespasil se útěkem, byl bych dočista ztracený. Namísto s manažerským kufříkem vrátil bych se ze služební cesty s XXXL taškou plnou voňavých plavuní a mohl si potom doma dělat jako Mach s Šebestovou třeba mamuta s koprovou omáčkou. A pak, funíc jak přetopená parní lokomotiva Great Western, bych vnoučkům před spaním vykládal pohádku o koprové teroristce. <span style="font-size: 14pt; font-family: Arial; color: rgb(0, 0, 0); font-weight: 700; font-variant-ligatures: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Luboš Nágl<ul><li aria-level="1" dir="ltr"><span style="font-size: 12pt; font-variant-ligatures: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">emeritní sekretář pro pastoraci arcibiskupství olomouckého; je ženatý, má 1 manželku, 11 dětí a 15 vnoučat<div><span style="font-size: 12pt; font-variant-ligatures: normal; font-variant-alternates: normal; font-variant-numeric: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-position: normal; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"> </div></li></ul>

Koprová teroristka

příběh

Rodinný život

Jsme časopis s tradicí

S digitálním předplatným ušetříte

Zasévat více radosti - Rozhovor s Ludmilou a Hayato Okamurovými

Ticho je schopnost dělat z kalné vody čistou

Necestou vol. 1 – Smečka

Církve v české společnosti

Koprová teroristka

S digitálním předplatným ušetříte

To nejlepší z Rodinného života každý měsíc do e-mailové schránky.

Tohle jsme my

Napsali jste o nás

Vydáváme už 33 let