Anička dříve několik let pracovala v různých mateřských školách a v šuplíku jí sedá prach na vysokoškolské diplomy oborů Učitelství 1. stupně ZŠ a Křesťanská výchova. Vychovávají pět dětí – čtyři dcery a jednoho syna. Narodily se před devíti, sedmi, pěti lety (jako předposlední to byla rovnou dvojčata, s odstupem čtyř minut po sobě 😊) a letos v květnu k nim přibyla krásná holčička Lucie. „Jsme šťastní, když se podaří nějaký hezký výlet, pobyt S dětmi i BEZ nich. Pro výlet bez dětí je však potřeba zapojit obě babičky na hlídání. A to už spoléháme na zázraky. Protože na hlídací pobyt u babičky je pořadník. Každá z nich má více než deset vnuků.“ A zdraví u dětí se mění jak aprílové počasí.
Jak Bůh působí ve vaší rodině?
Mnohokrát a mnoha způsoby. Uvědomujeme si to především ve chvílích, které bychom si sami nevybrali 😊. Takový počet dětí, dvojčata, velké auto, bydlení na rovné Hané, kde kopec je jen v názvu blízké hospody „Na Kopci“. Za všechny tyto dary – možná neplánované, ale po čase přijaté a přetavené ve vděčnost jsme teď moc vděční a vnímáme je jako velké výhody. Věříme, že Pán se o nás stará. Že on posílá praktickou pomoc, naději, dobré přátele, pokoj a lásku. Například už jen nedávné otevření nové dálnice z Hulína do Fryštáku, kde bydlí jedni prarodiče, je pro nás velkou pomocí – babičku s dědečkem tak máme hned „za rohem“.
Když ses před lety pokoušela po odmlce v laktaci znovu rozkojit, kromě laktačních poradkyň a lékařů jsi jela i na pouť ke kojící Panně Marii Provodovské. Zázrak se ale nestal ze dne na den. Posunula se tvá víra ohledně Božího přístupu k nám lidem?
Jestli ještě pořád věřím v přímluvu a pomoc Panny Marie? Jasně, že ano! Panna Maria je pro mne osobně velkým příkladem ženy adventu. Advent – trpělivé čekání na příchod. A my ženy, maminky, rodiče a vlastně i naše děti pořád na něco čekáme a nevíme, kdy se naše modlitby, přání a touhy vyplní a v jaké formě. Jisté je, že i to čekání je moc důležité. Formuje nás. A nesmí se urychlit. To je jako kdybychom chtěli donutit kopretinu dříve rozkvést. Chce to čas. Ano, i to to zmíněné rozkojování naší prvorozené dcery se po třech měsících nakonec povedlo. Bohu díky!
Pět malých dětí je poměrně záhul. Najdete si s manželem čas na sebe navzájem a na svůj duchovní život?
Jedni kamarádi nám již před naší svatbou prozradili, že oni se těší na každé výročí jejich svatby. Vždycky se snaží ze všech sil (třeba i „uplatí“ nějaké známé na hlídání dětí), aby mohli být jen spolu a každé to výročí pořádně oslavili. Vlastně taková každoroční svatební cesta. Moc se nám ten nápad zalíbil. Tak se i my snažíme předem rezervovat „hlídací četu“ a minimálně zajít spolu na večeři, do kina, do divadla a v lepším případě se sbalit a odjet i na celý víkend kamkoliv. Třeba i jen do vedlejšího města do hotelu. Rádi jezdíme i na poutě. Mnoho inspirace jsme načerpali na kurzu zvaném Manželská setkání, kterého jsme se již vícekrát účastnili, a také na duchovních obnovách pro manžele.
Jak předáváme víru dětem?
Jak předat vztah? Jak naučit někoho mít druhého rád? Babičku, dědečka nebo Pána Boha? To je pro nás také otázka, na kterou hledáme odpověď. Přijde nám to, jako bychom dětem předávali pomyslnou „krásnou knihu“. Jestli ji jen založí do knihovny, anebo z ní budou i číst, to už není v našich silách. Ale za naše děti a jejich víru se modlíme. Snažíme se spolu tu pomyslnou knihu otevírat a učit se. Vybavuji si citát z našeho svatebního oznámení od sv. Jana Boska: „Malá láska je nám vrozená, velké se musíme učit.“ Kéž bychom ve škole Lásky prospěli aspoň na dostatečnou.
(Dotaz na děti): Co máte na své rodině nejraději?
Terezka: Sestřičku Lucinku.
Barunka: Maminku a tatínka.
Káťa: Že je nás doma hodně, ve třídě jsem druhá s takovým počtem sourozenců.
Lucinka: Maminčino mléčko.
*letní kino v Hulíně
