Rodinný život

„Sám Ježíš [se] v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: ‚Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal‘ (Jan 17 21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha Svatého“ (KKC, čl. 820).

Na počátku byla rodina

Výrazy ekumena, ekumenický nebo ekumenismus pocházejí z řeckého slova oikos. To může znamenat jak dům, bydliště, tak také domácnost, rodinu, která dům obývá. Stejný původ mají například i slova ekonomie či ekologie – v obou případech jde o nějakou formu péče o společné „bydlení“.

Z oikos pak pochází výraz oikúmené gé (doslova: obydlená země), který v průběhu času získával odlišná zabarvení. Nejdříve znamenal „celý známý obydlený svět“, později jen území obývaná Řeky a jejich sousedy, tedy „náš, ne-barbarský svět“. Když se o něčem řeklo, že je to „ekumenické“, znamenalo to, že je to platné, závazné pro všechny, univerzální. 

V podobném významu toto slovo začali používat i křesťané. Apoštolské vyznání víry bylo „ekumenické“, protože bylo sdíleno křesťany ve všech koutech světa. Dnes se také hovoří o „ekumenických“ koncilech, které jsou „všeobecné“, „celosvětové“. (Různé křesťanské denominace se neshodnou na jejich počtu: jedni uznávají jako ekumenické jen první dva koncily, pravoslavní sedm a katolíci dvacet jedna.) 

Příliš hlučná domácnost

Spory o správné uchopení evangelia provázely církev už od počátku. Mají křesťané z pohanů podstupovat obřízku, nebo ne (srov. Gal 5, 10n.)? Je dovoleno jíst maso obětované modlám (srov. Sk 15, 29; 1 Kor 8, 8)? Má nějaké církevní společenství ve svém středu tolerovat někoho, kdo žije s manželkou svého příbuzného (srov. 1 Kor 5, 1)? I prvotní křesťané měli své oblíbené kazatele a učitele: někdo se hlásil k Pavlovi, jiný k Apollovi (srov. 1 Kor 3, 4). 

Střet rozdílných kultur, obtíže způsobené odlišným jazykem, přílišná jednostrannost výkladu, netrpělivost, stranickost, neochota přiznat vlastní omyl nebo odpustit druhému, touha po vlivu či přílišná provázanost se světskou mocí, osobní i kolektivní hříchy, předsudky a tvrdost srdce, to všechno nakonec přispělo k tomu, že se jednota křesťanů začala trhat. Za dvacet století církve mnohokrát došlo k bolestnému dělení, často spojenému s křivdami a násilím, válkami či vyhrocenými konflikty. Některé rány bolí dodnes.

My křesťané jsme jako rozhádaná rodina. Jako manželé, co žijí odluku od stolu a lože, nějak stále spolu, a přece každý sám. A na to „každý sám“ jsme si časem zvykli tak, že k setkání ve „spolu“ je třeba cesty nejen znovu objevovat a prosekat, ale někdy vynalézat a budovat. Občas se nám stává, že i když ze svého břehu stavíme každý polovinu mostu, jejich oblouky se neprotnou a skončí v prázdnu.

Čtyři uzlové body ekumenismu

Druhý vatikánský koncil zdůraznil, že žádné ekumenické snaze nesmí chybět tři nezbytné ingredience: láska k pravdě, křesťanská láska a pokora (srov. UR, 11). Současně se však jednota buduje i zcela konkrétně v praktickém životě církevních společenství a mnohotvárné spolupráci křesťanů při obnově světa a společnosti. Můžeme rozlišit čtyři klíčové body ekumenického setkávání:

1. Modlitba a obrácení

Většina křesťanů by se pravděpodobně shodla na tom, že duší ekumenismu je tzv. „duchovní ekumenismus“. Jednota je především Boží dar – a obnovitelem harmonie v Kristově těle (Církvi) je Duch Svatý. Právě on může inspirovat ke společné modlitbě křesťanů, ale i modlitbě jednoho za druhého. Duch Boží dává milost vnitřního obrácení, které je na cestě k usmíření nezbytné (srov. UR, 7), vede ke chvále a díkůvzdání, takže křesťané mohou nacházet radost v objevování bohatství liturgických tradic, přístupů k Písmu a forem povolání ke svatosti.

2. Křestní bratrství

Vzájemná úcta a láska mezi křesťany („dialog lásky“) může čerpat svůj zdroj z vědomí, že jsme bratři a sestry nejen díky Stvořiteli, ale i díky křtu. Jsme jedné krve, „sourozenci“ v Kristu. Možná je ekumenismus v něčem podobný situaci, kdy v jednu chvíli objevím, že mám někde ve světě bratra nebo sestru, o jejichž existenci jsem doposud netušil. Nezrodí se v mém srdci touha je poznat? Setkat se s nimi? Dát jim nějak vědět, že mi na nich záleží? 

3. Dialog pravdy

Pravý ekumenismus se nikdy nemůže uskutečňovat na úkor pravdy. Nejde v něm především o to, „aby nám spolu bylo dobře“, bez ohledu na to, čemu každý z nás věří. Současně platí, že křesťanství není jen doktrína, ale především forma života založeného na osobní důvěře v Boha. Pravda v křesťanství je vtělená Osoba, kterou se nechám celý obejmout, nikoli nauka, kterou dokážu celou rozumem pojmout. Pravda o Bohu je symfonie, nikoli jediný tón. Je to klavírní skladba a každý z nás umí hrát maximálně jedním prstem. Díky setkání s druhým se můžu naučit hrát lépe nebo objevit nové noty.

4. Praktická spolupráce

My křesťané můžeme prohlubovat vzájemnou lásku bez diskusí a beze slov – tím, že budeme spolu-pracovat. Rád opakuji snoubencům, že nejlepší způsob přípravy na manželství je společná služba druhým. Snadno totiž přitom poznáte zkušenosti, dovednosti, dary i limity toho druhého, srostete v opravdový tým, ale hlavně uvidíte, že ten druhý má dobré srdce. A začnete na něj být hrdí. Někde tady se rodí láska a jednota, která přetrvá věky.

Použitá literatura: Papežská rada pro jednotu křesťanů (2020): Biskup a jednota křesťanů: Ekumenické vademecum.