Já jsem plánovač, bez nároků na pohodlí, skaut, který rád volí trasu tam, kde nikdo nechodí. Hlavně posbírat nějaký kilometry, prozkoumávat nespoutanou přírodu a nejlíp se vracet jinou cestou. Ona nerada vymýšlí trasy, zato nároků má nespočet – dostupné WC, asfaltová cesta, občerstvení, krátká trasa, pěkný počasí. Skloubit to, aby si každý přišel na svoje, je hodně tvrdý oříšek. A někdy to bohužel dopadne tak, že jsme nespokojení oba.
Jdeme po asfaltce krásným lesem a já se znechuceně rozhlížím po davech procházkářů ve značkových hadrech. Hrdě si odplivnu, když kolem projíždí mladý pár na elektrokolech a neodpustím si uštěpačnou poznámku. „Copak nemají nohy, aby do toho šlápli? Však by jim to neuškodilo.“ Očima skenuju hradbu mladých smrčků a větřím zvířecí stezku, kterou bych utekl z rušné cesty. Manželka zavrtí hlavou. U sedmé pěšiny už ji nebaví můj nakvašený výraz. „Tak dobře, jdeme, jestli ti nevadí, že budu naštvaná já.“ Nad pěšinou tak krásnou, že se chvílemi docela ztrácí, se sklání bukoví velikáni. Nikde nikdo. „Vidíš ty skály? To je nádhera, co?“ „Já se nestíhám rozhlížet, musím se koukat pod nohy.“ No jo, to jsem zase vybral cestu. Rozblácená kamenitá stezička v prudkém svahu dost ujíždí.
A pak jsou ty výjimečné chvíle, kdy oba máme to svoje a nikdo není naštvaný. Nastane jedinečná konstelace klimatických podmínek, kvality povrchu cesty, koncentrace lidí, panenskosti přírody a záchytných bodů v podobě občerstvení s toaletou. Člověk ale musí pro ten prchavý okamžik strávit nějaký čas nad mapou a vypočítávat kilometry, což je mimochodem má oblíbená forma prokrastinace.
Že nejsem hamoun, dám vám tip na jeden takový výlet a to rovnou z rodné vsi mé Nejdražší, z Maršova. Jeďte do Veverské Bítýšky, kterou jistě znáte z hodin gramatiky. Cestou můžete navštívit hrad Veveří, který se vypíná nad Brněnskou přehradou, v hantecu zvanou Prýgl. V Bítýšce zaparkujte, pokračujte autobusem pět zastávek (deset minut) a vystupte v Maršově. Vydejte se po červené směr Šmelcovna. Asfaltová cesta vede z kopce, třešňovou alejí mezi poli a pastvinami koní. Zkratkou přes bohatý smíšený les a kolem malého vodopádu se dostanete až na Šmelcovnu, což je prastará osada v údolí Bílého potoka, kde se odedávna těžila a zpracovávala železná ruda. Tady nesmíte vynechat návštěvu hostince u Čadíků a nezapomeňte ochutnat jejich proslulé domácí uzené. Mimochodem na Šmelcovně pořád drží tradici vítání jara, kterou zde odstartoval básník Petr Bezruč v roce 1902 se svou smečkou (ano, skutečně si tak říkali). Až se občerstvíte, pokračujte po modré po proudu Bílého potoka malebným údolím, kolem nedalekého Hálova mlýna, kde se dá vykoupat, až do Bítýšky.
Cestou přes ztichlý les zahlédneme černý stín mezi stromy a se zatajeným dechem, přikrčení, sledujeme, co se to děje. Velký pták se zachytí na kmeni buku a červená čepička nás nenechá na pochybách. „To je datel černý. A vidíš toho dalšího? Asi samice,“ šeptám ohromeně své drahé a ani ona nezůstává vůči divadlu přírody chladná. Krásný prchavý okamžik. S manželkou se od sebe učíme, a přestože už jsme dospělí, zformovaní lidé, někdy až moc ztvrdlí, navzájem se tvarujeme jako dva stromy, co rostou vedle sebe, zápasí spolu o světlo, ale jeden druhého chrání před větrem.
