Rodinný život

Čtrnáct vnoučat proti jednomu dědečkovi. Nekřesťanská to přesila. Ale nešť, můžu si za to sám. Svým dílem jsem přispěl k jejich pobytu na naší planetě. Nestýskám si, nepláču. Když vidím, jakou mají radost ze života, klidně bych vybral z účtu svoji poslední stokorunu na vlašák a dal jim ji na Hvězdné války. Ale neudělám to. Místo virtuální reality je radši pošlu na reálný sběr švestek, špendlíků, ovoce a kvašáků do sudů, co budou bránit naši imunitu v zimě. Je začátek chladného a deštivého srpna a člověk by s Vančurou mohl říct, že „tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“. Ale není. Je v něm prostě jen jiná krása, než jakou jsme čekali. Kupříkladu dnešní ráno je jak z Lhotákových obrazů. Slunko si časně vyšláplo nad obzor a skrz listy starého akátu poprášilo v trávě pod ním lenošící kočku. Kdesi nahoře v modré hlubině oblohy poletuje všechno, co se udrží ve vzduchu – tamhle nad vesnicí tiše přede Blaník s dlouhými křídly, kousek stranou zlobně vrčí rogalo, v dáli visí z nebe barevné lízátko v podobě horkovzdušného balonu a na krušpánek mi doplachtilo hejno vrabců. Dívám se na keř, že je dost zpustlý a zanedbaný. To bude nejspíš tím, že jsem na něj vzal holicí strojek naposledy někdy na jaře. A teď je příjemné chladné ráno, týden po svátku sv. Anny. Dnes ale holení nebude, i když vyčítají oba – krušpánek i manželka. Je totiž neděle. Ještě chvíli bude slyšet drozda v koruně ořešáku, ale odpočítávání startu konce romantické idyly se psy a kočkou na prosluněném dvorku chaloupky na kopci nad Hanou už nezadržitelně běží. Nejpozději do hodiny se sladkého ranního ticha zmocní brunátné násilí hlásků mých vnoučátek, co si tu užívají letních radovánek. A pak bude potřeba ohlídat bazén, aby se nezvýšila statistika utonulých, plecko v remosce, aby v poledne nezavládla blbá nálada, a taky tišit nikdy nekončící dětské pouliční boje o pastelky, kyblíčky a autíčka. Přemýšlím, jaká asi mohla být rána v mladším eneolitu někdy zhruba před pěti tisíci roky, kdy tady na kopečku býval posvátný háj lidu kultury nálevkovitých pohárů. Dost možná, že to bylo hodně podobné. Otevřela se vrátka prosté chýše, nějaké neoholené individuum vyšlo do orosené kostřavy, poškrábalo se na chlupatém břiše, loklo si z nálevkovitého poháru, krklo a zahuhňalo: „Zdechl pes.“ Ale kdoví, třeba byla nálevkovitá kultura kulturnější. Anebo naopak, to když bylo k nálevkovitému dnu toho dne hodně hluboko. Každopádně o tom v kronikách záznamy nemáme. Neboť kroniky zaznamenávají pohříchu jen věci veliké a vznešené, hodné paměti lidstva. Kupříkladu kolik chrabrých vítězství dosáhla za třicetileté války vojska švédského generála Torstensona a kolik neméně chrabrých výprasků jim bylo uštědřeno. Nebo kolik hektolitrů vody za vteřinu vyprýštilo za Krále Slunce fontánami Versailleských zahrad. Či kolika městečky a vískami naší vlasti prošel Jára Cimrman jako kočovný dentista. Ano, toto jsou dozajista ty pravé, sošné události, hodné pera kronikářova. Z jeho pohledu se totiž dnešního rána nic zaznamenáníhodného nestalo. Bylo to jen takové obyčejné, banální nedělní ráno.