Rodinný život

Děti pomalu odrůstaly a doba, kdy nás nad ránem nemilosrdně budily ještě dřív, než obecní kohout kokrhl, pomalu a nenápadně přešla v dobu, kdy jsme naopak my nemilosrdně budili naše děti před polednem k snídani. Jeden den se někdy nekonečně táhne, zatímco deset či dvacet roků frnkne a přeletí životem jak Charles Lindbergh nad Atlantikem. Děti pomalu vylétaly z hnízda a rána už zase byla tak tichá, že člověk slyšel i přes tři zavřené pokoje snídat tesaříka krovy ve východním křídle domu. Nerad vstávám ještě za tmy, i když už nehrozí, že si člověk dojde zkrvavělou nohou pro neschopenku, když do bosého chodidla umístil několik ostrých střepů ze skleněné vázičky, kterou v noci shodilo koťátko na svých cestách za dobrodružstvím. Nerad vstávám ještě za tmy taky proto, že přes okno kuchyně a dvorek bez plotu není vidět na neopakovatelnou krásu každého rána. Na pole se srnkami a zajíci, na opar nad hájkem se studánkou, na Velký Kosíř s rozhlednou a Praděd v dáli na obzoru. To si i přes časté zprávy o věcech nemilých říkám, že svět je pořád ještě hezké místo k žití.

Pokud se ovšem ráno nevzbudím a nezjistím, že v noci mezitím došlo k invazi ufonů na zeměkouli a jeden jejich létající talíř přistál přímo v koruně stromu na naší zahradě. Zdálky to muselo vypadat, že jsem nejbohatší Hanák v kraji, protože tak veliký satelit si nikdo nemůže dovolit. To byl ale jen první dojem ještě neprobuzené sítnice. Když jsem odložil rozespalou tvář a nasadil denní masku s promnutýma očima, viděl jsem, že katastrofa globální invaze se změnila na vcelku nezajímavou katastrofu lokální, která nepostihne lidstvo, ale jen náš rodinný rozpočet. Důvody jsou celkem banální. Zaprvé vítr, který u nás na kopci nepřetržitě fouká po celý rok. Do 100 km/hod je to větřík, nad sto začíná foukat, říkáme. A zadruhé naše ukolébaná bdělost, že sice fouká, ale ještě není tak zle. Tak zle, abychom schovali ze dvora obrovskou trampolínu, kterou milují vnoučátka a skáčou na ní v létě i v zimě, není-li takový mráz, že kocour vypadá jak ježek vytažený z mrazáku.

Mýlili jsme se. Bylo zle. V noci asi víc a záludněji zafoukalo, takže vichřice s lehkostí sobě vlastní zvedla do vzduchu metrákovou trampolínu jako mikrotenový sáček od svačinky a vzápětí ji napíchla do koruny stromu na zahradě. Při prvním pohledu na ranní dvorek se mi jen podvědomě zdálo, že věci nejsou, jak obvykle bývají. Pak mi došlo, že trampolína, která ještě večer stála za oknem, tam teď není. A když jsem se podíval k nebi, kde za sebou nechávají boeingy bílé stopy, uviděl jsem ji. Namířenou z naší jabloně jako Hubbleův dalekohled někam do souhvězdí v mlhovině Andromedy.

Pracně jsme dostávali zbytky stříbřité krasavice dolů. Z náruče sobecké jabloně ji vyprostila až motorová pila. Ohledání nebožtíka potvrdilo naše chmurné obavy. Plátno neopravitelně proděravělé, ochranná síť potrhaná, trubky pozohýbané, rám zkřivený. K životu už ji nevzkřísíme a pojistku pro případ úmrtí jsme nesjednali. Takže nezbývá, než odvézt hromádku kovových trosek do sběru a za utržený peníz koupit prasátko. Když ho budeme dobře krmit a dáme do něj každý měsíc tisícovku nebo dvě, zanedlouho může být zabijačka. Jen místo jitrnic dostanou vnoučátka novou trampolínu. Ale jsem si jistý, že kdyby vnoučci měli hlasovací právo, budou volit stejně. Jen ji tentokrát důkladně ukotvíme k zemi, abychom příště, až nám tu zase zafouká, neposkytli čápům ideální nízkonákladové hnízdo. Dětí už totiž máme víc než dost. Ledaže bychom si vylepšili příjem a začali provozovat nějakou tu čapí PPL zásilkovou službu „Expres baby až do domu“. Otázkou ale je, jestli by nám na to dal někdo živnosťák.