Rodinný život

Poslouchání vs. naslouchání: jaký je rozdíl?

Poslouchání je přijímání informací a následný souhlas, který často vede k žádanému chování dítěte z pohledu rodiče. Jde o jednání spíše mechanické, zaměřené na reakci.

Naslouchání je hlubší proces – zahrnuje ochotu pochopit, co nám druhá osoba sděluje. Je to jako být průzkumníkem v cizí zemi: objevujeme nové názory, myšlenky a pocity. Tento proces vyžaduje, abychom byli zvědaví, kladli otázky a zdrželi se hodnocení. Pokud si to takto přirovnáme k cizí zemi, pak by průzkumník měl být zvídavý, ptát se a pokusit se odprosit od hodnocení. Měl by cizí zemi daného člověka objevit a mít touhu dozvědět se co nejvíce, neskákat tolik do řeči, být v přítomném okamžiku a vést dialog plný otevřených otázek. Také okamžitě neříkat, jak by to v jeho zemi mělo vypadat, co všechno je špatně a co by měl okamžitě předělat. Naslouchání se člověk musí naučit, upozadit na chvíli svou osobu, svůj svět a jen s tím druhým být a umožnit mu být sám sebou bez hodnocení. Každý den stačí jen pár vědomých minut v interakci s druhým. Druhá věc je, když vidíme, že druhý potřebuje abychom mu naslouchali – potom se můžeme do tohoto módu vědomě přepnout. Naslouchat neznamená radit, naslouchat znamená sdílet a být. Po celém tomto procesu se může druhá strana zeptat na náš názor a pak je v pořádku ho sdělit. Možná se vám zdá, že na to v každodenním běhu života není prostor a čas. Máte pravdu, že to vypadá náročně, ale je to jako když se učíte řídit. Ze začátku myslíte na každý pedál a stojí to mentální energii, ale po nějakém čase řídíte naprosto automaticky.

 S dětmi to není jiné. Otázka není, jak mluvit s dětmi, aby nám naslouchaly, ale jak naslouchat dětem. Vědomě si dělat čas – alespoň těch pár minut denně, kdy budeme průzkumníci jejich vnitřních světů, umožníme jim být sami sebou, a přitom budeme přítomní. To poslední je velmi důležité trávit čas s dítětem přítomně – bez mobilu, bez puštěné televize, bez neustálých pobídek k výkonu. Prostě jen tak být, jak nás potřebuje mít a u toho mu naslouchat.

Jak se stát lepším „průzkumníkem“:

1. Vytvořte prostor pro naslouchání: Věnujte dítěti plnou pozornost alespoň pár minut denně. To znamená odložit telefon, vypnout televizi a být skutečně přítomni. Například když dítě přijde domů ze školy, věnujte mu pár minut vašeho času, kdy se budete jen ptát, jak se mělo, a skutečně poslouchat, co říká.

2. Používejte otevřené otázky: Místo otázek, které vyžadují pouze ano nebo ne, používejte otázky, které povzbuzují k vyprávění. Například místo „Byl jsi dnes ve škole hodný?“ zkuste „Co bylo dnes ve škole zajímavého?“ nebo „Jak ses cítil během přestávky?“

3. Nesnažte se hned radit: Když dítě mluví o svých problémech, nesnažte se okamžitě navrhovat řešení. Nechte ho vyjádřit své pocity a emoce. Můžete říct: „To zní, jako by tě to opravdu trápilo. Chceš mi o tom říct víc?“ To ukazuje, že jste tu, abyste naslouchali, a ne abyste soudili.

4. Být přítomní bez hodnocení: Naslouchání znamená dát dítěti prostor být samo sebou. To znamená nepřerušovat ho, neskákat mu do řeči a vyhnout se okamžitému hodnocení jeho myšlenek a pocitů. Pokud dítě říká něco, s čím nesouhlasíte, zkuste reagovat neutrálně, například „To je zajímavý pohled. Můžeš mi říct víc, proč si to myslíš?“

5. Ujistěte dítě o vaší podpoře: Důležité je, aby děti věděly, že jste tady pro ně, i když dělají chyby. Můžete jim říct: „Když se budeš cítit smutně nebo budeš potřebovat někoho, s kým si můžeš promluvit, jsem tady. Můžeš mi kdykoliv říct, co tě trápí.“

Naslouchání v různých fázích dětství

Prenatální fáze: Naslouchání může začít ještě před narozením. Komunikujte s dítětem, zpívejte mu, mluvte na něj a dotýkejte se bříška. I takové malé věci vytvářejí pouto.

Malé děti: U malých dětí je důležité být přítomní při spontánní hře. Dejte jim prostor, sledujte je, a když projeví zájem, zapojte se do jejich hry. Tím jim ukazujete, že si vážíte jejich světa a že jste ochotni ho s nimi sdílet.

Dospívající: V pubertě a adolescenci děti často hledají vlastní identitu a mohou se zdát odtažité. Přesto je důležité být pro ně oporou. Zajímejte se o jejich koníčky, názory a pocity. Stačí je ujistit: „Jsem tady, když budeš chtít mluvit.“ Umožněte jim vyjádřit se bez strachu z odsouzení. V některých psychologických teoriích se adolescence nazývá malou smrtí, kdy umírá dítě a rodí se dospělý jedinec. Konflikty k tomuto vývojovému období patří a jsou normální. Dítě se musí vymezit, postavit autoritě a tím dospěje. Zároveň však svou rodinu potřebuje, aby se mělo o co opřít a na čem stavět.

Naslouchání je základ všech vztahů

Naslouchání není jen o dětech, ale platí ve všech vztazích. Když někdo cítí, že je slyšen a respektován, je mnohem snazší najít společné řešení. Ve vztazích s partnerem, přáteli či rodinou je naslouchání klíčem k dlouhodobému porozumění a spokojenosti. Když dáme naslouchání dostatečný prostor, vyventilují se emoce. Každý člověk je schopen naslouchat na oplátku nám až potom, co silné emoce odezní. Dokud je máme v sobě, neslyšíme ani to nejlepší řešení, a to samé platí u dětí. Samozřejmě někdy to naslouchám nekončí a přejde se k dalšímu dialogu a hledání řešení. Tohle by však měla být finální fáze. Někdy bývá mylná představa, že když někomu nasloucháme, tak to znamená, že s ním automaticky souhlasíme – není to pravda. Umožnit někomu na chvíli vyjádřit svůj vlastní názor, neznamená náš automatický souhlas.

Závěrem

Umění naslouchat druhému funguje ve všech vztazích. Když se druhý člověk cítí vyslyšen a viděn, lépe najdeme společné řešení. Stejně tak v manželství, partnerství, přátelství a v rodině. Vtahy je zapotřebí vědomě budovat. Základ dlouhodobých spokojených vztahů je vědomá práce na nich – občas to jde hůře, občas lépe. Když se naučíme naslouchat svým dětem s opravdovým zájmem a upřímností, dáváme jim tím příklad, jak naslouchat druhým. Naslouchání je dovednost, která vyžaduje praxi a vědomou snahu, ale její výsledky stojí za to. Pamatujte, že komunikace je obousměrná – chceme-li, aby nám děti naslouchaly, musíme jim nejprve dát příležitost cítit se vyslyšeny.

Mgr. Dagmar Hájková

www.dagmarhajkova.com

Psycholožka, psychoterapeutka, krizová interventka, lektorka a koučka

Mgr. Dagmar Hájková je psycholožka a psychoterapeutka (ve výcviku kognitivně-behaviorální terapie). Specializuje se na krizovou intervenci, individuální terapii a poskytování odborných kurzů a školení. Kromě své soukromé praxe působí jako terapeutka v Terapeutickém centru Institutu sociálního zdraví OUSHI a jako poradkyně v Bílém kruhu bezpečí. V současnosti studuje doktorát Sociální a spirituální determinanty zdraví na Univerzitě Palackého.

Nabídka služeb: 

Individuální psychoterapie a poradenství

Krizová intervence

Kurzy na míru a odborné školení

Spolupráce s Centrem psychologických služeb