Rodinný život
Jsme časopis s tradicí
Musel jsem chodit po cizí zemi
Vzhledem k situaci by se hodilo zmínit nějaké Ukrajince, ale nechci sahat po panovnících z dávného středověku, jako byl kníže sv. Jaroslav Moudrý a jeho manželka sv. Ingegerd Anna Švédská. Mimochodem Putin i Zelenskyj mají stejného patrona – sv. Vladimíra – Volodymira z doby Kyjevské Rusi. A tento „vládce světa” (v ruštině mir = svět) měl také zkušenosti s válkou. Když porazil vládce území, které chtěl připojit ke své zemi, a zabil ho, vzal si násilím jeho dceru za manželku, už tehdy se tak legitimizovalo. No jo, to bylo ještě před křtem… a svatbou s byzantskou princeznou.
A tak si dnes vezmeme jednoho uprchlíka z Východu. Eduard se narodil v r. 1847 na území dnešního Běloruska, tehdy to ovšem bylo carské Rusko. Bělorusko – Bílá Rus jako samostatný stát v historii neexistovalo, bylo to buď Rusko, nebo Polsko, nebo Polsko-litevská unie. Na území tzv. Bílé Rusi žila směs národů: Rusové, pomalu se probouzející Bělorusové, kteří ovšem nebyli uznáni za národ a jejich jazyk byl považován za dialekt stejně jako „ukrajinština“ u tzv. Malorusů; dále Poláci, Litevci, Němci a stejně jako na Ukrajině mnoho Židů, kteří tvořili desetinu obyvatel, ale v městech někde i polovinu (při holocaustu jich byl zničen skoro milion), a ještě muslimští Tataři. Takže i hodně původních přistěhovalců, cizinců. Nábožensky to byla také směsice: pravoslavní, uniaté = řeckokatolíci, hlavně v západní části země, katolíci, protestanti – hlavně Němci, Židé a muslimové. V letech 1830–31 se zapojila Bílá Rus do povstání Polska proti nadvládě Ruska. Historie povstání zůstávala v zemi živá. A běloruština nebyl úřední jazyk.
Eduard se narodil v bohaté šlechtické rodině, která vlastnila rozsáhlé pozemky. Vyrostl v rodinném sídle, kde byl krásný velký kamenný palác a park. Dostalo se mu dobré výchovy, obecně i nábožensky. Byl nadaný prakticky a měl před sebou správu velkého hospodářství. Vystudoval proto v Petrohradě technologický institut, a než se stal inženýrem, doplnil si moderní znalosti stáží v Německu. Pak převzal panství a snažil se být co nejlepším hospodářem – ekonomicky i spravedlivě správcem dle evangelia. V 31 letech založil Minskou zemědělskou společnost. Mnohem později v r. 1901 založil spořitelnu a v r. 1909 v 62 letech byl zvolen do státní rady, nevyhýbal se tedy ani politice. Eduard byl Bělorus, vlastenec. Byl aktivní v běloruském národnostním hnutí – obrození a financoval je. Vydával také první noviny a časopisy v běloruštině. V r. 1918 při běloruském povstání, které dosáhlo krátké nezávislosti (1918–1919) měli povstalci sídlo přímo v jeho domě. Od hnutí se ale politicky odtáhl, když nabralo politický směr doleva. Jeho palác byl zničen a shořela chlouba rodiny: rozsáhlá knihovna a archiv. A pak přišli sověti…
Eduard miloval svou zemi, národ a jazyk. Ale nebyl nacionalista, neměl předsudky, což bylo tehdy málo časté. Jako pravý křesťan se zasazoval o všechny. Proto založil výbor na obranu práv Židů a muslimských Tatarů – opovrhovaných menšin. Že nebyli křesťané? Byli lidé a křesťan byl on. Budoval katolické kostely, ale finančně přispíval i na pravoslavné chrámy. Jeho víra nebyla úzkoprsá.
A co rodina? Oženil se, jeho manželka Olympie pocházela z rodu Uzlowských. Souzněli spolu ve víře i v zájmech. Měli dvě děti. Radost a po ní bolest. Helenka zemřela v devíti a Szymon ve dvanácti. Bolest zůstala do konce života, ale nepotopili se v ní. Na památku svých dětí postavili v Minsku kostel zasvěcený jejich patronům sv. Heleně a sv. Šimonovi. Tento tzv. červený kostel svým stylem neomítnutých cihel připomíná trochu kostel v Ostravě Vítkovicích.
V r. 1920 území převzali bolševici. Se šlechtickými pány, a ještě katolíky by se nepárali. V lepším případě by asi cestovali na Sibiř. Utekli tedy a bydleli pak v Bydhošti v severním Polsku. Sama Bydgoszcz či Bromberg byla střídavě pod Poláky a pod Pruskem, po 1. světové válce připadla opět Polsku a většina německého obyvatelstva se vystěhovala do Německa a přišli jiní z Východu. Velké pohyby byly stále. Eduard měl 73 let, když musel opustit vlast. Starý strom se těžko přesazuje. Trpěl silným steskem po vlasti. Útěchou mu byla víra, že pravý domov křesťana je nebe, že křesťané mají vždy dvojí občanství – i to nebeské. To ovšem stesk po vlasti nevylučuje. Pravděpodobně se zastesklo i Josefovi s Marií v Egyptě, i když tam byla veliká židovská diaspora – celá čtvrť v Alexandrii. Eduard zemřel v r. 1928 a na hrobě má nápis, který si sám přál: „Vyhnán ze své země, musel jsem chodit po cizí zemi.“
V r. 2006 se konečně vrátil domů. Jeho ostatky byly přeneseny do jeho kostela v Minsku a kostel se po něm také nazývá. V běloruštině vyšly jeho Vzpomínky. V r. 2016 začal diecézní proces k blahořečení, první v diecézi Minsk a Mohylov vůbec.
Zažil jsem někdy stesk po vlasti, po domově? Kdy? Dovedu si trochu představit bolest bezdomoví, vykořenění? Vím o svém dvojím občanství? Křesťan je vždy v duchovním smyslu i cizincem.
Zamysleme se nad důrazem Písma na cizince, hosta, přistěhovalce (hebrejsky „gér“). „Hospodin zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat” (Dt 10,18). A „…Budeš ho (přistěhovalce) milovat jako sebe sama” (Lev 19,34) atd. Přistěhovalci jsou stavěni na úroveň vdovy a sirotka a jejich utlačování je hříchem do nebe volajícím. Vím, že v přistěhovalci přichází sám Ježíš?
Byl jsem na cestách a ujali / neujali jste se mne…
Eduard neměl národnostní a náboženské předsudky a projevoval to v praxi. Jak je to s našimi předsudky?
