Rodinný život

Dívali jsme se s vnoučaty na pohádku o princezně Arabele a ostrovu Puntanela. Místo dětí tam přicházeli na svět vousatí starci, kteří postupně mládli, až z nich byla miminka.

„Ta Puntanela je strašná kravina,“ rozčiloval se Kryštof. „Nikdo se nemůže narodit starý a pak mládnout, až je jako dítě.“

„Je to pohádka, a v pohádce je možné všechno. Třeba otočit prstenem a zmizet. Navíc, tahle pohádka není tak úplná blbost, jak se to jeví na první pohled. Neřekl Pán Ježíš ‚Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království‘?“

„No, to sice řekl,“ připouští děti, „ale neřekl, že se narodíme staří.“

„Máte pravdu, to neřekl, ale řekl, že se každý musí narodit znovu. A smál se učenému profesoru Nikodémovi, že to neví.“

„Tak to máme zase začít nosit plínky jako bratránek Valto?“ mračila se Kristýnka. Ta představa se jí nelíbila.

„Ne, tak to Pán Ježíš nemyslel. Když je někdo dospělý a chová se přitom jako dítě, říkáme, že je nezralý, dětinský. Staří lidé také často nosí plínky, ale ani to není ono, to jenom chátrá staré tělo. Přesto i staří lidé mají být jako děti.“

„Ale my nechceme zůstat jako děti, my chceme vyrůst a být dospělí,“ brblají děti.

„Však ano, nebojte se, vyrostete a budete dospělí. Ale být jako děti znamená něco jiného. Ne být mrňaví a chodit s dudlíkem v puse. Znamená to být jako děti třeba v tom, že se netrápíte starostmi o to, co bude příští týden. Děti žijí přítomným okamžikem: teď mají hlad, tak začnou křičet. Teď jsou unavené, tak usnou. Nepřemýšlí, co budou jíst zítra.“

„To my taky nepřemýšlíme, ale maminka na to musí myslet, aby nám měla dát co jíst. Takže maminka nemůže být jako děti?“

„Může, ale trošku jinak. Bůh jí dal rozum, aby si spočítala, za kolik peněz může nakoupit a co z toho může uvařit, abyste neměli hlad. Ale má mít důvěru, že Bůh jí požehná a poskytne jí, co je třeba, i v budoucnu, aby si nemusela dělat zbytečné starosti.“

„Myslíš tím, že nemusí šetřit, protože Pán Bůh jí dá zítra další peníze?“

„Ale ne, tak to nefunguje. Ten vtip je v tom, že člověk vyroste z dítěte v dospělého, ale nezačne mít chyby jako dospělý – nebude obelhávat a okrádat ostatní, šidit je nebo něco předstírat. Že bude dál upřímný jako dítě, že se rád rozdělí, jako to dělají děti ve školce. Že bude veselý a bude mít rád lidi. Všimli jste si, jak děti dělají z kočárku pá pá i cizím lidem?“

„Ano,“ směje se Kristýnka. „Anička i Valto se smějí na všechny kolem a dělají jim pá pá.“

„Tak vidíš. To se Pánu Bohu na dětech líbí, a proto chce, aby i dospělí byli v tomhle směru jako děti. Ale ne, aby byli hloupí, dal jim přece rozum. Takže máme být rozumní dospělí, kteří se správně rozhodují, ale máme pěstovat ty dobré vlastnosti, které jsou typické pro děti. A to znamená mládnout, i když někdo navenek vypadá jako dědeček nebo babička.“

„A proč se máme narodit znovu? To přece nejde, když už se člověk jednou narodil,“ dumá Teo.

„Když jste se narodili mamince, to jste se narodili na svět. To už opravdu podruhé nejde, ani byste se mamince zpátky do břicha nevešli. Ale když vás rodiče dali v kostele pokřtít, tak jste se narodili podruhé, tentokrát pro nebe. A narodit se pro nebe znamená dělat odteď věci, které se líbí Bohu. Mamince se líbí, když jste hodní, učíte se, uklízíte si v pokoji, neperete se spolu, a to všechno se vlastně líbí i Bohu. A chtěl by, abyste takoví milí zůstali i potom, když už budete dospělí.“