Rodinný život

„Já bych nechtěla, abys umřela!“

„Kdo by chtěl umřít!“

„My jsme taky měli ten covid, ale skoro jsme to ani nepoznali.“

„No právě. Je to taková loterie. Pro někoho jenom malá chřipečka, pro někoho malér, a někdo dokonce umře. Celý váš život jsme mysleli, jaký je výborný nápad, když každý pátek přiběhnete a my s dědou se můžeme s vámi o víkendu potěšit. Ale teď se ukázalo, že to pro dědu a babičku může být smrtelné nebezpečí. Už abychom byli  naočkovaní…“

Kristýnka se zouvá a věší bundu na věšák.

„Když jsem myslela, že umřu a že už vám, vnoučatům, nikdy nebudu číst z knížek, učit vás básničky a povídat vám pohádky, tak to bolelo. Někdy si říkám, jestli ty říkanky a básničky nejsou vlastně úplně nejdůležitější.“

„Jak to myslíš, nejdůležitější?“

„Protože násobilku a pravopis tě naučí i ve škole, desatero v náboženství, ale na klíně u babičky se budují rodinné vztahy. A nejen rodinné: dítě získává svou identitu, svoje kořeny. Mluvím česky, bydlím v tomhle městě, jsem členem této rodiny… Pamatuješ, kolikrát jsi přišla a řekla: ‚Babi, povídej‘? Tím povídáním se dozvídáš víc o své rodině a začínáš ji mít ráda, buduješ si k ní vztah. Ten vztah už potom přetrvá až do stáří. Všimla sis, jak jsme všichni spojeni přes WhatsApp?“

„Jo, strejdové a tety pořád něco píšou. Někdy se moc nasměju.“

„Ano, přestože jsme od sebe hodně vzdálení, strejda Matěj žije až ve Finsku, přes WhatsApp můžeme být spolu každý den aspoň digitálně. Nejde to v každé rodině. Teta Reetta to zkusila v jejich rodině, ale každý jí jenom odepsal ‚Ahoj‘, a tím to skončilo. Víc nikdo nenapsal.“

„U nás to spíš ani nestíhám číst, když přijdu ze školy.“

„Kdysi v 6. století namaloval jeden starý učitel církve, Jan Klimak, obraz. Je na něm žebřík, po kterém lidé vystupují do nebe. Někdo to bere po třech příčkách najednou, pyšně vystupuje, hrne se vzhůru, a najednou je tu čert s vidlemi, šťouchne ho, a už ten člověk letí dolů a musí začít zase odspodu. Pak je tam celá skupina lidí, kteří jdou docela pomalu, ale zpívají si a smějí se. Čerti zkouší šťouchat vidlemi tohohle, pak támhle toho, ale nic se neděje. Jak to, diví se čerti? Protože ti lidé jdou spolu a drží se za ruce. Když hrozí, že jeden spadne, ostatní ho podrží. A tak spolu docela pomaličku vystupují po tom žebříku.

Ta skupina mi připomíná naši rodinu. Taky neděláme nic mimořádného, nejsme ničím výjimeční nebo svatější než lidé kolem. Ale držíme pospolu a máme se rádi. Pomáháme si. Povídáme si a píšeme si. Navštěvujeme se. A tak si myslím, že spolu jistě do toho nebe jednou bezpečně dojdeme.“