Rodinný život

Aniž bych prozrazoval papežské tajemství a abych vyvrátil mýtus o „bohatých prelátech“: můj plat zábřežského kaplana se po dvou doktorátech pohybuje kolem 19 tisíc hrubého (plus dobrovolné dary věřících za intence mší svatých, minus spíše symbolický nájem za bydlení na faře a příspěvek na jídlo, které nám tu přes týden vaří). Pro svobodného chlapa bez vlastního auta, kola, psa, televize, manželky, dětí, hypotéky a dluhů je to luxusní. Díky Bohu za to. Ale bude hůř – a to je zároveň dobře i špatně.

Čeká nás v církvi všecky změna, kterou se teprve učíme chápat. Změna dlouho očekávaná, nezbytná a nevyhnutelná. Každý, kdo aspoň jednou za uherský rok zavítá do kostela, ji pocítí. Církev u nás bude chudší. A to není špatně. Biskupům a farářům přibydou vrásky – a to je o něco horší. Některým věřícím dojde, že každý, kdo má ruce a nohy a srdce na správném místě, se bude muset zapojit do života farnosti, jinak žádná farnost nebude a na mši se budete dívat jen v televizi. A kněží si budou muset zvyknout na to, že jim na živobytí budou přispívat mámy od rodin a penzisté na odpočinku. Zahanbující? Možná spíš očistné a vedoucí k hlubšímu vědomí odpovědnosti.

O nás kněze tu ale nakonec nejde. Sám nemám z budoucnosti žádný strach. Přežiju i s půlkou současného platu. A když bude potřeba a budu zdravý, uživím se klidně jako knihovník, knihkupec, knihomol, vysokoškolský pedagog, psycholog, překladatel nebo prodavač u kasy v supermarketu. A mnozí spolubratři kněží jsou šikovní inženýři, lesáci, řemeslníci, stavaři a elektrikáři. Jen si pěkně zvykejte: jednou potkáte pana faráře třeba za pultem v masně. „Svíčkovou?“ „Ano, otče. A můžu večer přijít na zpověď?“ „Jasně. V sedm? Bude to sto padesát tři korun.“