Rodinný život

Tady jsou některé příklady toho, jak se občas cítím(e). V každé větě je zahanbující deficit. Pokud jste se nikde nenašli, jste šťastní lidé. Já si tak někdy připadám i po 25 letech chození s Ježíšem. Potřebuji ještě hodně proměnit do Jeho podoby. Kdyby naše identita stála jen na tom, co jsem uvedl výše, je to o ničem. Do sálu ozvěn, kterým náš život je, navíc vykřikují podobné věci lidé okolo nás. Pak už je toho moc a začínáme nesnášet sebe i druhé.

Naše spotřební společnost nám říká, že můžeme mít vše, jen si to musíme včas objednat a zaplatit. Nekoupíme si tím ale spokojenost s tím, co jsme. Nakupujeme ještě zuřivěji, abychom nakrmili hladovou saň naší nespokojenosti. Moc to nezabírá. Opravdové nasycení je možné jen přijetím a láskou. Jak se ale k takové lahůdce dostat? Nejprve mám hlad a pak začnu hledat pod troskami ponižujících komentářů a podívám se pod role, které jsem hrál, abych přežil. Není to o rychlém nakupování, je to o pomalém procesu změny. Pravé já se vynořuje z hlubiny lidského života potom, co z nás spadly masky a už se nemáme za čím skrýt. V hlíně se zatřpytí drahokam čistého bytí. Je to nasycené já a je spokojené. 

Hm, no nevím, zda ve mě něco takového je?! Kdo mi s tím hledáním a dolováním pomůže? Je tady jeden hledač drahokamů. Ví, jak se dostat k tomu, co je zavalené dole ve štole. Tím znalcem na dávno ztracené je Ježíš Kristus. Je to mistr v objevování cenných kamenů mezi obyčejnými šutry. Potřebuji, aby cvičil i mé oko, když se na sebe dívám, abych uviděl a řekl: “Wow. To je ale vzácný a krásný šutr. Má obrovskou cenu! Kolik za něj chcete? Dám vám za něj cokoliv.” Jeho láskyplný pohled uzdravuje mé nepřijaté já. Rozsvěcuje mi světlo, díky kterému vím, kdo skutečně jsem. Jsem nadšený. Právě jsem si “koupil úžas”, jak doporučuje Háfiz. Lidé hledají vzácné věci mimo sebe. Bůh se dívá do hlubiny dolu - na naše srdce, které je pokladem v nás. Neustává, hledá a doluje, co se ztratilo. Dívá se pohledem, který pohlcuje neduživé a nezdravé já. Pod takovým milujícím pohledem se dobře žije a roste. Z hlubiny dolu Ježíš vynáší drahokam vzkříšené a čiré krásy. 

Vždy když vidím, jak se mění člověk vedle mě pod Božím milujícím pohledem, cítím chvění a jsem nadšený. Toužím se dotknout, jako Magdaléna Ježíše po vzkříšení. Musím počkat, protože zárodek zdravého já je maličký a mohl by se mi zase ztratit v hlubině. Potřebuji se o sebe starat a pěstovat to, co je věčné a krásné. “Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.” (2 Tm 1. 14) Každý den potřebuji, aby se na mě Ježíš zamilovaně podíval a aby mi můj přítel šeptal do ucha: “Ty moje vzácná a krásná perlo!” Ďábel sice na ulici řve, jak jsem strašný a ubohý, ale je mi to už jedno. Uvěřil jsem Ježíši a proto mluvím o kráse, která v nás spí a ďáblu nevěřím. 

Být hledačem drahokamů je vzrušující. Toužíte vyhrabat něco nového. Ti, kteří něco hledají a sbírají, znají to chvění. Nechcete si to nechat jen pro sebe. Budete šťastnější, když s tím pomůžete druhému. Je to dvojitý nález. Jenomže čím déle žil člověk v zajetí lží, tím víc se bojí duchovního přerodu a nechce nové. Vždy začínáme u svého strachu ze změny, jinak nevíme, jak pomoci druhým. Mnozí jsme sice “učiteli”, ale stále nevíme, jak na to. Vítr si vane kam chce. Duch svatý je tím skutečným činitelem změny a nejlepším průvodcem v hlubině dolu. Přenechejme mu kontrolu nad dolováním a moc nepřekážejme. 

I když nechci, ozývá se ve mě staré já. Ozývá se to neduživé, otrávené a soudící. Upoutává pozornost, protože ví, že musí zemřít a uvolnit místo novému. Už nechci jeho lhostejnost a zbabělost, proto se s ním loučím. Ať se narodí nové a vzkříšené já, které je hravé, přející a nadšené ze života. Nové já s radostí křičí, pozvedá úťáplé a dodává odvahu. Náš Bůh je plný života. On rád dává zdravé já tomu, kdo se potácel v krajině stínu smrti a mnohokrát umíral. Vzkříšený Ježíš říká: Už bylo dost neživota! Kde je smrti osten tvůj? Já tvořím nové, klidně i z ničeho! 

Pokud po Něm toužíš, semínko Ježíšovy identity ve mě i v tobě vyklíčí. Věřím, že ano, pokud jsi dočetl až sem. Naplňuje se, co říká sv. Jan: Milovaní, už nyní jsme Božími dětmi, a co budeme, nebylo dosud zjeveno. Víme, že až se zjeví, budeme se mu podobat. (1 J 3.2) Mluví o Božím nesmrtelném drahokamu rostoucím v nás. 

Svědčím vám z vlastní zkušenosti, že je možné i v této době najít své pravé a věčné já. Je to nádherné hledání a inspirativní práce. Zvu chlapy k tomuto dolování třeba na Garáž camp 18. -22. 8. víc na cestasrdcemuze.cz