Rodinný život

Přijel jsem se podívat na faru, která se stala pro několik lidí a rodin společným domovem. Zajímá mě, jak jim to spolu ladí, kde jsou třecí plochy a jestli to může být i vzor pro další farnosti. Nejdřív se ale ptám, jak to celé začalo. Otec Josef vyrostl v hanácké vesničce Holubice, pracoval v zemědělském družstvu, ale v roce 1993 vstoupil do semináře. Kněžské svěcení přijal ve 39 letech a po první farářské zkušenosti na Bouzově se stal v roce 2006 správcem farnosti Velká Bystřice, kde před ním dlouho působil P. Antonín Huvar. „Víte, první dojem, když jsem sem na faru přišel v zimě před patnácti lety a procházel těmi velkými chodbami a pokoji, byl: ‚kasárna’. Bylo tu neútulno a navíc jsem tady byl sám,“ vzpomíná Josef.

Velkobystřická fara dříve byla velkým hospodářským dvorem a centrem pro venkovskou spádovou oblast, ale po válce mnohé z obcí Libavska zanikly a fara přišla o svůj někdejší význam. Vytápění a úklid prázdné budovy představovalo pro Josefa spoustu práce, která není úkolem kněze. „Pocházím z vesnického hospodářství a jsem zvyklý, že věci mají sloužit nám, a ne my jim. Nechtěl jsem sloužit věcem. Tak jsem začal podnikat kroky k tomu, abych tady nebyl sám a věci, kterými fara oplývá, aby byly k užitku,“ vysvětluje otec Josef.

Z fary se stal domov

Postupně na faře ubytoval dva kluky, studenty. První mu pomáhal s pastorací mládeže a s úklidem a údržbou zahrady, druhý na faře absolvoval většinu své zednické praxe, hodně toho opravil a zavedl hospodářská zvířata. Ale oba se skoro zároveň zamilovali, později oženili a z fary se odstěhovali. Na faře se také vystřídali dva lidé bez domova. První faru vytápěl, druhý udělal hodně jiné práce, oba ale po čase odešli. Poté na faru přišla dělat hospodyni ovdovělá Anna Kosíková. „Bydlela na faře dva a půl roku. Bylo to velice dobré, protože sem natáhla lidi. Výrazná osobnost, příjemná žena, uměla pracovat s lidmi, měla charisma a byla velice dobrá hospodyně. Založila záhonky, sklízelo se ovoce, pořídili jsme slepice. Ona také učila náboženství. Ale hlavně sem začali chodit lidi. Z fary se stal domov,“ vyjmenovává dvaašedesátiletý kněz jednotlivé kroky, jak se po letech fara proměňovala. 

Jdeme se podívat do přízemí, kam farnost v roce 2010 přizvala Charitu Olomouc. Ta sehnala finance, velkou část přízemí přebudovala a vytvořila zde zázemí pro pečovatelskou službu. Josef se naklání do otevřených dveří kanceláře a zdraví veselou sociální pracovnici: „Usměj se, budeš v novinách.“  Bereme za kliku dalších dveří. Tato velká místnost, opravená Charitou, slouží jako farní sál, místo oslav, zázemí pro katechezi, lekce angličtiny nebo setkávání chlapů nad pingpongovým stolem. Rozhlížím se po dlouhém regálu pečlivě katalogizovaných knih. Tuto veřejnou knihovnu dal dohromady a stará se o ni první opravdový nájemník fary, teolog a intelektuál, který zde bydlí dodnes. Nastěhoval se do bytu v prvním patře, který se rozhodla farní ekonomická rada přestavět právě za účelem pronajímaní v roce 2013. A krátce po něm se na faru do dalšího bytu stěhovala první rodinka.

Když Josefovi zemřel otec, vzal ovdovělou maminku k sobě na faru. Začali za ní chodit lidi, mezi farnicemi si našla řadu kamarádek a ty pomáhaly se zahradou a se zvířaty. Maminka po čase potřebovala intenzivnější péči, a tak Josef nabídl vystudované sociální pracovnici, které končila mateřská, aby si na faře doplnila praxi. Starala se o maminku a pro její kamarádky vedla klub seniorek. Procházíme přes Josefův byt, kde nás vesele vítá další obyvatel fary, mohutný černý labrador a pokračujeme na kdysi zarostlou zahradu, kde ovoce padalo na zem. Prošla odborným řezem, nemocné stromy šly k zemi a o ty zdravé je s láskou pečováno. Pod bíle natřenými kmeny jabloní se vrší ostříhané pruty. Točí se kolem nich starší muž, který mě pouštěl do fary. „Mně je šestasedmdesát let. Víš, kolik je to práce?“ ukazuje Jarda Hájek na desítky stromů a jde nakrmit ovečky. „Jarda je jako starší brácha,“ říká Josef. Na faru ho přizval, když se mamince přitížilo. Má pečovatelský kurz a o jeho maminku se krásně staral. Umřela mu v náručí.

Cesta ještě není u konce

Můj průvodce mě zve na kafe do hospody, kterou farnost jako investici přestavěla z přilehlé hospodářské budovy. I kvůli ní dali zahradu do pořádku a dvůr udržují uklizený. Hosté mají totiž do zahrady otevřený přístup, stejně jako farníci, kteří si za pěkného počasí můžou pod ovocnými stromy natáhnout deku. V létě se na zahradě postaví stany pro příměstský tábor, na tom posledním děti osázely stromy ptačími budkami, a tak to tady teď pěkně zpívá. Vcházíme do Hospůdky na faře a Josef se přátelsky vítá s provozním. Nad dvěma šálky pokračuje v příběhu společného bydlení na faře. Do dvou nových bytů v prvním patře fary se postupně nastěhovaly dvě rodiny, takže teď na faře bydlí ve čtyřech bytech devět lidí, má zde zázemí pečovatelská služba Charity a společné prostory včetně zahrady jsou otevřené všem farníkům, i jiným návštěvníkům. „Je to proces, který ještě není u konce. Vše vznikalo postupně, během dlouhého období. Byly to různé etapy, i pokusy a omyly. Ta cesta, kterou jsem popsal, byla do značné míry intuitivní. Neměli jsme přesný plán, ale vždycky nastala určitá situace a objevil se tady někdo, kdo nám nabídl pomoc. Postupně se to skládalo, jako pomyslné puzzle,“ rekapituluje Josef.

Zdá se mi, že otec Josef je mistrem ve spojování potřebného s užitečným. Ale on mi vysvětluje, že v tomto „projektu“ hraje především roli moderátora. Spojuje lidi, snaží se je v dobrém ovlivnit a promazává třecí plochy, kterých na místě, kde se prolíná nájemní bydlení, pastorační aktivity a provoz přilehlé restaurace, není málo. Hlavní zásluhu na celém vývoji fary Josef připisuje schopným lidem z pastorační a ekonomické rady: „Měl jsem tady a stále mám nadstandardní množství kvalitních osobností. Jsou to lidé velice tvůrčí, činorodí. Řada z nich jsou duchovní děti P. Huvara, kterému se podařilo předat lidem schopnost být rovný, nebýt naivní, být tvůrčí a otevřený. Díky takto zformovaným lidem jsme měli možnost společně něco vyzkoušet.“ Jeden z nejaktivnějších členů farní a ekonomické rady pochází z nedalekých Bukovan. V dětství na faře trávil víc času než doma. Je hybnou silou za mnohými projekty a zároveň tím, který je dotahuje do konce. „Nebojí se, je moudrý, nemá problém jít do nových věcí. Obdivuju, co všechno dokáže,“ nešetří Josef chválou na farníka, který například stojí za projektem fotovoltaiky na střeše fary. A i díky tomu je fara zisková.

Na otázku, jestli je tento model bydlení použitelný i pro jiné prázdné fary, nemá velkobystřický farář jednoznačnou odpověď. V každé farnosti je jedinečná situace a záleží na mnoha okolnostech. Dobrý vývoj jejich fary vidí v Božím vedení. Využití domu pro nájemní bydlení nelituje: „Nájemníci jsou velkým přínosem. Postupně se zapojují i do servisu kolem fary. Je tu spousta práce, kterou je potřeba udělat. Jsou ochotní pomoci.“  Právě zahrada je místem, kde se obyvatelé fary nejčastěji potkávají. Navzájem si vypomáhají a pak se podělí o výpěstky. Společně také občas něco oslaví ve farním sále. Když je potřeba, pomůžou si s hlídáním ratolestí nebo domácích mazlíčků. Dá se říct, že nemají daleko ke komunitnímu bydlení. „Žijeme jako jedna rodina. Lezeme si do života, ale jen tak mírně,“ říká se smíchem otec Josef a dodává: „Máme se rádi a je nám tady dobře.“ Odcházím širokou bránou a odnáším si silný pocit, že kdykoliv se sem vrátím, najdu ji otevřenou.