Rodinný život

Demokracie je dobrá metoda vládnutí, ale sama se neumí postarat o to, aby byli dobří i občané. Pokud se dostanou k moci lumpové, demokracie obyčejně končí. Nejde však jen o morálku, jak si ji představovali někteří osvícenci, kteří v Boha nevěřili, a přesto chtěli nakupovat u zbožných řemeslníků, protože ti nešidí, nekradou a drží slovo. Stát potřebuje církev k budování kultury, která má duši, i když to mnozí neuznávají. Církev svou službu nevnucuje, ale všichni křesťané tím, že dobře žijí evangelium, spoluvytvářejí křesťanskou kulturu charakterizovanou například hledáním objektivní pravdy a skutečné spravedlnosti, vzájemné solidarity a milosrdenství, ale taky zdravým pojetím rodiny, lidské důstojnosti i lidských práv, či zdravé ochrany přírody založené na úctě k dílu Stvořitele. 

Pro veřejnou ekonomiku opírající se o turistiku je zajímavým tahákem kulturní bohatství našich kostelů. Když to představitelé státu či obcí uznávají, jsou ochotni přispívat na památky. Pokud to sami nevidí, je spravedlivé se o to hlásit. Mnoho věcí můžeme dělat společně a dávat lidem dobrý příklad. Tak vnímám například Dny lidí dobré vůle na Velehradě s modlitbou za vlast, které se účastní řada politiků z různých stran. Také při oslavě sv. Jana v Nepomuku mě oslovila spolupráce místní církve se starosty z širokého okolí, z nichž 17 četlo při jubilejní mši přímluvy. Děti z místní školy bez ohledu na víru hrály divadlo o sv. Janu a folklorní kroužek zpíval před kostelem staré písně o sv. Janu, protože k němu mají společný vztah. Svatý Jan, jejich rodák, je důležitým znakem jejich identity. Připomeňme ještě Tříkrálovou sbírku, koncerty v kostelích a mnohé další společné akce nebo službu církví v nemocnicích, věznicích a v armádě, kde působí kaplani. Když se podílíme na službě veřejnosti prostřednictvím církevních škol, charitních a sociálních či zdravotnických služeb, máme jistě právo na veřejné financování, jako jiní. Naším zvláštním přínosem je způsob, jakým sloužíme. 

Od věřících se očekává vyšší duchovní a morální úroveň a je to v pořádku, i když se to někomu může jevit jako nespravedlivé měření dvojím metrem. Věřící jsou těmi, kteří mají při vědomí své ubohosti a hříšnosti táhnout své okolí nahoru. Nemají druhé odsuzovat ani se nad ně povyšovat, ale mají si být vědomi spoluodpovědnosti za společnost. Svou víru nemohou schovávat či považovat jen za soukromou věc, protože dar víry dostali proto, aby mohli být užiteční. Pán Ježíš nám řekl jasně: Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město postavené na hoře. A když se rozsvítí světlo, nestaví se pod kbelík, ale na svícen, takže svítí všem v domě. Tak sviť vaše světlo pře lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho otce v nebesích. To je náš přínos, který nesmíme zanedbávat, ba máme povinnost se veřejně angažovat, abychom zúročili, co nám bylo svěřeno. 

Někteří se domnívají, že křesťan může být v kostele zbožný, ale ve světě stejný jako jiní. Někteří přijímají názory, že náboženství je věcí soukromou a nemá ovlivňovat veřejný život, kulturu, vzdělání či zákony. To by byl projev duchovní schizofrenie. Jestli vznikají veřejné hodnoty včetně zákonů ze svobodně projevených názorů občanů, pak je nutné uznat, že stejnou zodpovědnost a právo mají všichni. Bylo by chybou tvrdit, že nábožensky neformovaní či deformovaní mají větší práva. Z logiky věci je to spíše naopak: ti, kterým bylo dáno něco navíc, mají větší zodpovědnost. Nebudou druhým své náboženství vnucovat, ale budou prosazovat zákony podle svého nejlepšího vědomí a svědomí zformovaného evangeliem.

Svět má právo od nás očekávat zralé plody naší víry. A chceme-li být spravedliví, musíme přiznat, že uznání, ochotu ke spolupráci, ale i spravedlnost, a nakonec i finanční pomoc, například na kulturní památky, můžeme od státu a obcí očekávat, pokud budeme plnit to, co je naší povinností. Srovnání přínosů obou stran ke společnému dílu není snadné, protože nejde o jednoduchý obchod. Vždyť duchovní přínos se nedá vyčíslit penězi, i když má ve svém důsledku vždy dopad také na ekonomiku. Dobrá spolupráce církve a státu je dílo velmi náročné, ale oboustranně prospěšné, a nakonec i jediné možné. Proto z celého srdce děkuji všem, kdo se snaží význam této spolupráce pochopit a podle svých sil se do společného díla upřímně zapojit.