Rodinný život

Svátostná iniciace je procesem, který v současné době postupuje od křtu dítěte přes první svaté přijímání až k biřmování. Svátost biřmování je tak představována jako vrchol svátostné iniciace a jako svátost křesťanské dospělosti. Nejde mi nyní o teologické zhodnocování tohoto tvrzení. Ale je dobré zdůraznit, že se jedná o proces, který započal přijetím svátosti křtu. Proces, který je něčím trvalým, souvislým, nikoli nahodilým a příležitostným. Různými způsoby se snažím ve farnosti rodičům a dětem vysvětlovat, že přijetí některé z prvních dvou iniciačních svátostí je, z určitého pohledu, „pouze“ jakýmsi milníkem na cestě této svátostné iniciace. Po prvním svatém přijímání se snažím připomínat, že skončila určitá etapa, ale že od zítřejšího dne začíná příprava na biřmování (nebo přesněji řečeno příprava na první svaté přijímání přechází do konkrétnější přípravy na biřmování).

Je důležité rodičům zdůrazňovat, že přijetím prvního svatého přijímání nekončí náboženská výchova jejich dětí. Náboženství, na které dítě dále pravidelně chodí i v následujících letech a kde se skutečně vyučuje, je prostorem k předávání náboženské nauky – způsobem odpovídajícím věku dětí. Pokud dítě a mladý chodí po celou dobu na tyto hodiny, pak se můžeme vyvarovat toho, aby se bližší příprava na biřmování stávala převážně doháněním zanedbaného náboženského vzdělání našich dospívajících. Veškeré „potřebné“ vzdělání získají na těchto hodinách náboženství. 

Když jsme se v minulém čísle zaměřovali na první svaté přijímání a na to, o co v přípravě usilujeme, zmiňovali jsme také důležitost toho, aby dítě bylo uvedeno do společenství svých vrstevníků. Vedle výuky náboženství se toto prostředí stává také nesmírně důležitým.

 Pravidelné scházení mladých (třeťáků, čtvrťáků...) je příležitostí, aby se téma iniciace a přípravy na biřmování udržovalo v povědomí. Je dobré třeba jednou za čtvrt roku udělat nějaký program, který je zaměřen na svátost biřmování, a tak toto směřování a tento proces uchovávat v paměti dětí i jejich rodin, potažmo celé farnosti. Nenásilně znovu a znovu stavět před oči další cíl, ke kterému kráčíme.

Pokud použijeme slovník Familiaris consortio, můžeme říci, že výše zmíněné představuje vzdálenou přípravu na biřmování. A je škoda, pokud tohoto času nevyužijeme, nebo ho dokonce přehlížíme.

Nyní přikročme k úvahám o bližší přípravě. Dobře využité předchozí období (výuka náboženství) nám dává možnost, aby se příprava nevěnovala vzdělávání mladých, ale byla časem jejich dozrávání, osobnostního rozvoje, poznávání sebe sama a otevírání prostoru k otázkám ohledně hledání vlastního povolání.

Je lepší tuto bližší přípravu rozvrhnout do delšího období (např. dva roky). Je přínosnější se scházet jednou za čtrnáct dní až tři týdny než konat každotýdenní setkání. A to z důvodu, že dáme mladým lidem prostor k tomu, aby se nad probíraným tématem zamýšleli a na setkání se připravovali.

Jistě zde nepředstavíme všechna možná témata k probírání, ale je pochopitelně dobré s mladými hovořit o tom, kdo je Bůh, jaké místo má víra v životě člověka, kdo je člověk, kdo jsem já, jaké jsou mé vlastnosti (otázka sebepřijetí), jaké je mé místo v tomto světě… Nemůžeme opomenout také povídání o Duchu svatém, o charismatech, o mé službě ve světě a ve farnosti, o vztahu křtu, biřmování a křtu, respektive o životě z těchto svátostí.

Není ale dobré končit jen u témat a povídání. Jednotlivá setkání je třeba vystavět na Písmu svatém (a prostřednictvím toho odhalovat Písmo a vzbuzovat lásku k jeho četbě a naslouchání tomuto Božímu slovu). Osobně s mladými prožívám také jeden víkend, na kterém si společně čteme Lukášovo evangelium (mladí si ho již doma předtím přečtou a „okomentují“). Toto setkání je pak příležitostí mluvit o tom, kdo je Ježíš, jak se projevuje v mém životě, k čemu mě zve (k jakým projevům). A pro mě osobně je to také možnost slyšet, jak mladí čtou Písmo svaté, jak ho vnímají, jak mu rozumí, jak ho „vykládají“.

Příprava na biřmování se musí stávat také školou modlitby. Vést mladé k tomu, aby se modlili, učit je modlit se, představovat jim jednotlivé tradice křesťanské modlitby. Je dobré učit mladé také modlit se veřejně (tedy vést je k tomu, aby se ujímali modlitby na setkáních, respektive tuto modlitbu dopředu připravili).

Příprava na biřmování ale není jen navštěvováním nějakých setkání, ale má mladé vést k tomu, aby rostli ve víře, respektive se učili žít z víry v každodenním životě. Vnímám jako problematické, že mladé (ale i rodiny) vytáhneme na nějaká setkání či duchovní cvičení a tam se je snažíme „stimulovat“. Mnohdy se nám podaří probudit touhu. Ale všichni to známe, že je pak nesmírně obtížné toto nadšení v běžném životě přenést do praxe. Proto mladé zvu k tomu, aby každý rok (tedy dvakrát v době přípravy) bydleli na faře. V době, kdy chodí do školy, na kroužky, kdy mají veškeré povinnosti. Smyslem je učit se v běžném provozu prožívat život také duchovně – tedy modlit se, číst si Písmo apod. Smyslem není nastavit program, kterým společně daný týden žijeme, ani říci, co mají který den mladí udělat. Smyslem je se s nimi každý večer sejít a povídat si o tom, jak daný den prožili a jaké místo měl v jejich životech Bůh. Jestli nebylo možné přijít na mši svatou, pomodlit se růženec, přečíst si Písmo svaté… Ne že to vše mají dělat, ale přemýšlet o tom, zda něco z toho v daný den, v konkrétních povinnostech, nemělo přeci jen být.

S biřmovanci je také dobré prožít společné Velikonoce (znovu při pobytu na faře). I tento pobyt se stává příležitostí k tomu, aby viděli, že je možné Velikonoce prožít jinak než jen tak, že, v lepším případě, přijdou každý den na obřady.

Již jsme v předchozích číslech zmiňovali i fakt, že není dobré, když se příprava odehrává jen mezi knězem a těmi, kdo se připravují. Nejinak je tomu i při přípravě na biřmování. I v tomto případě platí, že je dobré zapojit do přípravy farnost, případně místní církev. I o to je dobré se pokoušet na více frontách. 

Je samozřejmě vhodné, aby mladí byli na začátku přípravy ve farnosti představeni. Je dobré využívat farní časopis a webové stránky farnosti k tomu, aby se mladí představovali a aby tak příprava na biřmování zůstávala v trvalém povědomí farnosti (a farníci tak byli stimulováni k modlitbě za biřmovance). Samozřejmě můžeme přemýšlet také o různých modlitbách za biřmovance nebo obecně za ty, kdo se ve farnosti připravují na přijetí iniciačních svátostí (např. příležitostná adorace apod.).

Do přípravy je ale vhodné zapojit také konkrétní jednotlivce. Buď se mohou aktivně účastnit s mladými celé přípravy (např. katecheti), nebo mohou přicházet příležitostně různé osoby. Myslím, že příprava je vhodnou příležitostí k tomu, aby na jednotlivá setkání byl také pozván a přípravy se ujal nějaký manželský pár, rodiče, aktivní laik, kněz, osoba zasvěceného života. Osobně mám už také předjednané setkání a následně společnou večeři biřmovanců s otcem biskupem, který je bude později biřmovat. Pochopitelně je také dobré zamýšlet se nad účastí biřmovanců na setkání mládeže nebo podobných programech.

Byla by škoda opomenout také bezprostřední přípravu na biřmování. Bylo by vhodné  připravit pro mladé duchovní obnovu před přijetím svátosti biřmování (je třeba vymyslet, jakým způsobem, protože záleží na tom, kdy se biřmování bude udělovat). Rozhodně je vhodné také duchovně prožít samotný víkend, kdy budou svátost přijímat. Večerní/noční adorace biřmovanců, případně celé farnosti.

To, co jsme představili, se týká primárně mladých, kteří se připravují na biřmování. U dospělých to samozřejmě bude třeba nastavit trochu jinak. Ale osobní zkušenost mi říká, že není dobré ustupovat v nárocích z důvodu, že mají mnohé povinnosti a že chceme, aby svátost biřmování přijalo co nejvíce dospělých křesťanů. Ostatně když k nám přijde dospělý s žádostí o vlastní křest, je také schopen připravovat se intenzivněji více jak rok. Proč by toho neměl být schopný dospělý křesťan?

A na závěr se dostáváme k mystagogické katechezi, respektive k životu ze svátosti biřmování. K mystagogické katechezi mohou sloužit následná setkání mládeže, jejichž součástí má mladý člověk nadále být. V těchto společenstvích by ale mělo docházet k proměně – mladý by se měl ujímat odpovědnosti za toto společenství.

Pokud biřmovanec přijal dary Ducha svatého, přijal je proto, aby sloužil. Je tedy dobré se společně zamýšlet nad tím, jak se Duch svatý projevuje v jeho životě, jaké dary přijal a jak je užívá ve prospěch celého Kristova těla – církve, respektive ve prospěch celé společnosti.

V úvodu jsem záměrně hovořil o svátostné iniciaci. Osobně totiž hovořím ještě o iniciaci, která vrcholí vstupem do některého z životních stavů – manželství, služebné kněžství či zasvěcený život. Zmíněná mystagogie se tak stává také časem, kdy mladému pomáháme rozlišit jeho povolání a kdy mu pomáháme učinit celoživotní rozhodnutí dát svůj život – partnerovi/církvi/Kristu. O tom budeme hovořit více v příštím čísle tohoto časopisu. 

P. Martin Sklenář

- narodil se roku 1983 v Praze jako sedmé dítě. Teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě. Na kněze byl vysvěcen roku 2011. V současné době působí jako farář ve farnosti Český Brod.