I v tomto čísle bychom se tedy věnovali přípravě na přijetí iniciační svátosti. Teologicky správné udílení těchto svátostí je v pořadí – křest, biřmování a eucharistie, protože eucharistie, spojení s Kristem, je pochopitelným vrcholem křesťanské iniciace. Současná praxe ale pořadí těchto svátostí prohazuje, proto se budeme v tomto čísle věnovat přípravě dětí na první svaté přijímání.
První vhodnou otázkou je, kdy příprava na první svaté přijímání začíná. Protože se jedná o jednu z iniciačních svátostí, je vhodné zdůrazňovat, že příprava začíná v okamžiku křtu malého dítěte. Rodiče na sebe berou povinnost vychovávat dítě v lásce ke Kristu a k bližním (církvi). Tato výchova nezačíná až v nějakém stanoveném věku dítěte, ale hned po narození/křtu. A je od počátku výchovou „eucharistickou“, vedoucí k eucharistii (jak jejímu slavení, tak životu podle ní). Je tedy třeba plně chápat, že příprava na první svaté přijímání nezačíná až v určitém věku (např. ve třetí třídě), ale že začíná udělením svátosti křtu.
Jak tato příprava probíhá? Pochopitelně v první řadě probíhá v rodině. Proto je základem samotný příklad rodičů, kteří prožívají svůj život a svou víru v lásce k eucharistickému Kristu a v častém slavení a přijímání eucharistie. Vhodný je také častý kontakt s knězem, při kterém se v rodině o eucharistii hovoří.
Je ale pochopitelné, že v určitém čase pozvolná, vzdálená příprava nabírá na intenzitě. Podobně jako u přípravy dospělých k přijetí iniciačních svátostí, mohli bychom i ve vztahu k prvnímu svatému přijímání říci, že je třeba dítě někdy veřejně přijmout do stavu jakéhosi „katechumenátu“, tedy vyjádření, že už je známé „datum“, a i prostřednictvím liturgických obřadů dítě přivést ke slavení dané svátosti.
Častokrát se v praxi bohužel stává, že takováto bezprostřední příprava na svátosti se stává jen, či převážně, předáváním náboženských informací. Mnohdy také z důvodu, že děti do té doby nechodily do náboženství, nebo proto, že se hodiny náboženství dostatečně nevyužily. Osobně zastávám názor, že samotná bezprostřední příprava na první svaté přijímání by neměla být žádnou výukou. Že děti by měly mít informace z hodin náboženství, případně se jim věnovat doma. Proto je tedy také dobré připomínat, aby děti chodily na náboženství od dětství (v předškolním věku, či v první třídě).
Stále znovu je třeba promýšlet, jak prožívat přípravu na první svaté přijímání jako součást křesťanské iniciace. Totiž že se jedná o doprovázení dítěte, které už dospělo do nějakého stavu a je tedy čas, aby učinilo další krok. Z toho důvodu je třeba, aby měla příprava osobní ráz v tom slova smyslu, že se ke každému dítěti a jeho vývoji přistupuje individuálně. Některé dítě se může začít připravovat na první svaté přijímání třeba již v první třídě, u jiného dítěte je vhodnější pozdější čas (ale zase není dobré to příliš natahovat – tedy čekat až do puberty, protože pak se začnou objevovat jiné problémy, např. i se slavením svátosti smíření). Z toho je patrné, že zde je třeba, aby byl kněz s rodinou v kontaktu a aby s rodiči tuto věc společně rozlišovali.
Jestliže se na první svaté přijímání mohou připravovat děti různého věku, pak je zcela zřejmé, že příprava na první svaté přijímání by neměla probíhat v rámci hodin náboženství. Spíše považuji za vhodnější, aby dítě chodilo dále se svou skupinou na hodiny náboženství, kde se soustavně vzdělává ve věcech víry, a vedle toho pak ještě chodilo na přípravu na první svaté přijímání. V této přípravě pak již nejde o vzdělávání, ale může se plně zaměřovat na další podstatné prvky přípravy. Ty můžeme stanovit tři: vedle osobního rozvoje dítěte (který předpokládá osobní vztah kněze s dítětem a jeho rodinou) je to uvádění dítěte do živého vztahu s Bohem, zvláště pak s Kristem v eucharistii, a uvádění dítěte do živého společenství bratří a sester, totiž farnosti, ale i místní církve.
Uvádění dítěte do živého společenství je také důvod, proč považuji za vhodné oddělovat výuku náboženství a přípravu na první svaté přijímání. Příprava může probíhat v rámci setkání dětí prvního stupně (třeba v pátek odpoledne). Může to být odpoledne společných her, kdy se propojují děti různých tříd a věků. Navazují se další vztahy. V rámci tohoto odpoledne se pak děti, které se připravují na první svaté přijímání, oddělí od ostatních dětí, které mají vlastní program, a samy se věnují přípravě. Do té je dobré zapojit i některé farníky, rodiče dětí, případně třeba i děti, které se připravovaly v loňském roce.
V rámci přípravy pak není třeba vysvětlovat nauku. Není třeba učit se desatero, definici hříchu apod. (to se děje v hodině náboženství), ale je možné prostřednictvím her, úkolů a dalších nápadů ukazovat, jaký význam má v životě křesťana to, co se naučily. Tak například s dětmi skrze hru zakoušíme, jaké jsou důsledky hříchu v našem životě a jak nám hřích ztěžuje život (např. dělám s dětmi závod. Poprvé běží bez zátěží. Pak vezmu kufr, dám do něj kamení – každý kámen nějaký hřích – a závod se opakuje. Děti třeba i zakopávají, běží hrozně pomalu, zápasí s kufrem… Východiskem je, že je nejlepší se kufru, a především jeho obsahu, zbavit – svátost smíření).
Vrcholem celého odpoledne je pak společné slavení mše svaté – tedy přivádění dětí do kostela i ve všední den – nejen v neděli. V rámci těchto mší svatých jsou také příležitostně různé obřady. Děti jsou představeny farnosti (při nedělní mši svaté), jindy je jim představena kazatelna a dostávají „dospělácké“ Písmo svaté, je jim představena zpovědnice a modlíme se za očištění od zla. Nebo je jim předán růženec a jsou vybízeny k modlitbě. Zde mám třeba zkušenost, že je dobré dát dětem růženec, který voní, a když se ho člověk modlí, voní mu pak i ruce – a dětem v homilii vysvětlit, že modlitba provoní nejen naše ruce, ale celý náš život. Zároveň ale znovu platí, že je třeba úzce spolupracovat s rodiči, aby se na přípravě podíleli. Protože není nic horšího, než když dítě na tyto obřady nechodí (dítě ve všední den nepůjde do kostela, rodiče ho po přípravě odvedou) nebo když dítě odchází z kostela s nadšením a touhou se modlit růženec, ale doma je „zchlazeno“…
Tento proces má mnoho významů. V dítěti roste láska k eucharistickému slavení a prohlubuje se jeho duchovní život. Dítě je také uváděno do společenství, které bude, pokud to rodiče budou podporovat, pokračovat i po prvním svatém přijímání (dětská odpoledne pokračují i pak…). Stejně jako u křtu, tak i u prvního svatého přijímání platí, že jeho přijetím začíná v rámci křesťanské iniciace něco nového – příprava na biřmování. A tato příprava může okamžitě pokračovat jak na hodinách náboženství, tak také ve vytvořeném společenství (kromě nutné spolupráce s rodiči). Tím je navíc vyřešena jak mystagogie těchto dětí, tak také to, že nemusíme děti shánět v pubertě, aby začaly docházet na společenství mládeže.
Dobré je ale dítě uvádět také do širšího společenství místní církve, diecéze. Bylo by vhodné najít nějaké možnosti, jak by se příprava mohla odehrávat i na úrovni diecéze. Napadá mě navštívit během roku katedrálu, biskupství, setkání s biskupem (všech dětí, které se v diecézi daný rok připravují na první svaté přijímání). Myslím, že diecézní centra mládeže by také měla toužit po tom, aby měla během roku alespoň jeden víkend pro děti, které se připravují na první svaté přijímání – děti tak budou mít možnost se s centrem seznámit a pak už budou jezdit do „známého prostředí“.
Součástí přípravy na první svaté přijímání je také příprava na první svatou zpověď. Snad každý se setkává s přítomným nebezpečím, že první svatá zpověď bude také poslední zpovědí dítěte, nebo případně že další zpověď bude až za rok. Pochopitelně zde primárně záleží na rodičích, ale je dobré přemýšlet, jak pomoci. Někteří se to snaží řešit tím, že dítě přistupuje ke svátosti smíření před prvním svatým přijímáním dvakrát. Jako vhodnější se mi však jeví připravit nějakou „akci“ ve farnosti nebo na diecézní úrovni – pouť prvokomunikantů – někdy na začátku školního roku, jejíž součástí by bylo také slavení svátosti smíření.
Na závěr můžeme připomenout, že příprava je příležitostí nejen pro dítě samotné, ale pro celou jeho rodinu, která ho může provázet a integrovat. Iniciace je příležitostí dozrávat a postoupit na naší cestě za Pánem.
P. Martin Sklenář
- narodil se roku 1983 v Praze jako sedmé dítě. Teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě. Na kněze byl vysvěcen roku 2011. V současné době působí jako farář ve farnosti Český Brod.
