Rodinný život

Pokud jsme se věnovali iniciaci dětí, pak víme, že v současné době svátostná iniciace neodpovídá zcela vývoji dítěte. Že ten, kdo ve svátosti biřmování přijímá „svátost křesťanské dospělosti“, není ve společnosti skutečně dospělým. A to nejen věkem, ale také v tom slova smyslu, že by skutečně vedl svůj život a za něj zcela odpovídal.

Úloha rodičů tedy v nějaké míře v životě mladého člověka stále pokračuje. I když jiným způsobem, přesto pokračuje. Vždyť veškerá výchova v rodině by měla vést k tomu, aby mladý člověk dospěl k rozhodnutí, kdy je schopen dát svůj život – partnerovi, Bohu, nebo církvi.

Dnes se zaměříme na přípravu na manželství. Věřím, že většina z nás zná členění přípravy na manželství, jak ji představuje exhortace Familiaris Consortio, která hovoří o vzdálené (od samého dětství), bližší a bezprostřední přípravě.

My v tomto zamyšlení zaměříme naši pozornost především na onu bližší přípravu. Směrnice ČBK pro přípravu na svátost manželství k tomu cituje exhortaci Familiaris Consortio, článek 66: „Na tento základ pak navazuje obšírnější dlouhodobá bližší příprava, která od přiměřeného věku a s pomocí vhodné katecheze, jako jakýsi katechumenát, žádá specifičtější přípravu k přijetí svátosti a která současně znamená jakoby její nové objevení. Taková obnovená katecheze pro všechny mladé, a zvláště pro ty, kdo se připravují na křesťanské
manželství, je bezpodmínečně nutná, aby tuto svátost přijímali s nutnými mravními a duchovními dispozicemi a pak z ní žili.“ 

V této citaci se můžeme setkat hned s několika podstatnými prvky. Dovolil bych si zdůraznit následující tři:

• příprava jako jakýsi katechumenát

• délka bližší přípravy

• příprava na přijetí svátosti.

Začněme posledním bodem, který představuje, k čemu vlastně mladé připravujeme. V jedné italské knížce jsem četl, že na začátku přípravy je vhodné položit otázku, na co se vlastně snoubenci chtějí připravovat. Zda na křesťanské manželství, nebo na manželství křesťanů. Věřím, že všem je patrný rozdíl. Označení „křesťanské manželství“ můžeme vnímat jako synonymum církevního manželství. Často se toto označení vnímá primárně jako „svatba v kostele“. Něco, co se uzavře, v lepším případě pak ještě stav, ve kterém se snažíme žít své manželství podle křesťanských hodnot. 

Termín „manželství křesťanů“ je ale mnohem dynamičtější. Představuje manželství nikoli jako nějaký úkon (svatba v kostele) či život podle nějakých hodnot, ale jako jedinečné povolání, totiž specifický způsob, jak následovat Krista. Je dobré se mladých ptát – chcete uzavřít křesťanské manželství, nebo chcete následovat Krista po cestě manželství. V tom je velký rozdíl!

Zmíněná citace z Familiaris Consortio hovoří o přípravě na přijetí svátosti. Tento termín je vhodné vnímat jako synonymum manželství křesťanů. Příprava totiž není jen přípravou na uzavření církevního sňatku, není dokonce ani jen přípravou na život v manželství, ale je především časem, kdy partneři rozlišují a zamýšlí se nad tím, jak žít své křestní povolání ke svatosti v manželství.

Znovu se tak dostáváme k tématu křesťanské iniciace a můžeme říci, že i příprava na manželství nese tyto charakteristiky. Rád v přípravě na manželství poukazuji na spojitost manželství s iniciačními svátostmi. Na to, že ze křtu jsme pomazáni k tomu, abychom měli účast na trojím Kristově úřadu – být kněžími, proroky a králi, že svátost biřmování i v této oblasti prohlubuje křestní základ a že manželství pak představuje specifický způsob, jak účast na tomto trojím úřadu prožívám. Jak žiji z této svátosti!

Abychom mohli manželství takto pojímat, je třeba skutečně vědomě prožívat život konkrétního člověka jako přípravu na vstoupení do některého ze stavů, tedy i na vstoupení do manželství. Není možné se spokojit s bezprostřední přípravou (tedy pár setkání před svatbou). Je třeba vstupovat do vzdálené přípravy (hovořit o manželství křesťanů již na cestě iniciace) a především je třeba věnovat pozornost přípravě bližší.

Samozřejmě se na nás obracejí s žádostí o církevní sňatek různé osoby, s různými osobními zkušenostmi. Jsou to matrikoví věřící nebo snoubenci, kde jeden je katolík a druhý nepokřtěný apod. Proto se příprava bude u každého páru lišit. Bude respektovat to, že primárně člověka na jeho cestě doprovázíme, tedy vycházíme z bodu, ve kterém se dotyčný/í nacházejí. Je však dobré využít výhod, které nám dnešní doba skýtá. Alespoň ze své zkušenosti mohu říct, že většina svateb se domlouvá skoro rok dopředu (snoubenci si potřebují zajistit místo na hostinu, a to vyžaduje včasné domlouvání). Pak je dobré přijmout hozenou rukavici a daný rok využít – nezaměřovat se jen na bezprostřední přípravu, ale využít tento čas bližší přípravy… Je to ideální čas na zmíněný jakýsi manželský katechumenát, čas hlásat Krista a představovat křesťanské manželství jako následování Krista. 

Zvlášť bych chtěl ale zmínit přípravu těch, kteří prochází v našich farnostech cestou iniciace. Je dobré, aby iniciace neskončila přijetím svátosti biřmování. I tato příprava má vést k tomu, že mladý člověk i nadále sdílí svou víru ve společenství svých vrstevníků, vzdělává se ve víře a je aktivně zapojen do života farnosti. Právě společenství mládeže se stává místem, kde bližší příprava na manželství může probíhat. 

Je dobré mladým představovat manželství ne jako stav dvou lidí, kteří se mají rádi, kteří spolu chtějí sdílet život, ale jako životní povolání, které představuje specifický způsob následování Krista. V této souvislosti je vhodné pokládat na stůl stále znovu a znovu otázku, zda k tomu potřebuji sdílet život s partnerem, který praktikuje křesťanskou víru (sám následuje Krista), nebo zda je to druhořadé, nebo dokonce nepodstatné.

Je dobré mladé v našich farnostech provázet v čase chození, zvát je, ať toto období prožívají i s knězem a dalšími farníky, kteří mají být do přípravy zapojeni (či s centry mládeže, centry pro rodinu…). Ať je čas chození časem opravdového hledání a dozrávání. Stále znovu a znovu mladým, snoubencům a pak i manželům říkám, že období chození je prenatálním obdobím jejich vztahu. Že v tomto období se zakládají mnohé projevy, které pak budou provázet celé jejich manželství. Proto je třeba toto období prožívat skutečně odpovědně a se správnými akcenty a zaměřovat se na určité podstatné otázky života ve vztahu, který je prožíván v následování Krista. Předejdeme tak mnoha problémům!

Těmito odstavci odpovídáme na další dva v exhortaci zmíněné body – délka bližší přípravy (exhortace mluví o dlouhodobé bližší přípravě) a pojetí přípravy jako jakýsi (manželský) katechumenát.

Téma manželského katechumenátu je velmi zajímavé, sám se mu nyní ve svém postgraduálním studiu věnuji. Papež František o něm čas od času hovoří a představuje důvody, proč je manželský katechumenát (občas ještě také připojuje slovo „permanentní“) tak důležitý. Na jedné straně ho představuje jako prevenci před následnými problémy. Na druhé straně ho ale představuje také jako možnost znovu objevovat, co to manželství skutečně je – bez opomenutí toho, že manželství je specifický způsob následování Krista. Sám těžce nesu, když se setkávám s vyjádřeními typu, že křesťanští manželé sňatkem v kostele zvou do svého vztahu Boha. Tak to ale přeci není. Sám Bůh je tím, kdo utváří jejich vztah, to on je zve k sobě, zve je k následování, zve je k účasti na své lásce. Toto je třeba znovu objevit a znovu zdůrazňovat.

Žijeme v době, kdy se vedou debaty o takzvaném „manželství pro všechny“. A upřímně říkám, že mě postoj většinové společnosti nepřekvapuje. Současné debaty jsou jen přirozeným důsledkem toho, jak se vnímání manželství v posledních desetiletích vyvíjelo. Pokud totiž oddělíme pohlavní spojení od plodivého efektu (antikoncepce), pokud oddělíme pohlavní spojení od trvalého svazku manželů (předmanželský sex), pokud z pohlavního života a z manželství uděláme místo vlastního uspokojení, pak není divu, že si společnost začne klást otázku, proč by manžely nemohli být i lidé stejného pohlaví.

Můžeme si klást provokativní otázku, jak i my křesťané jsme spoluodpovědnými za tento vývoj (někdy mě až mrazí, jaké jsou názory na manželství a současnou problematiku mezi křesťany). K čemu vychováváme své děti? Zároveň jsme ale také zváni k tomu, abychom začali význam manželství znovu objevovat (i k tomu FC 66 vybízí). Mládež a příprava na manželství pojatá jako jakýsi permanentní manželský katechumenát je velkou příležitostí. 

P. Martin Sklenář

- narodil se roku 1983 v Praze jako sedmé dítě. Teologii studoval na KTF UK a na Lateránské univerzitě v Římě. Na kněze byl vysvěcen roku 2011. V současné době působí jako farář ve farnosti Český Brod.