Rodinný život

Vít a Blažena Bučkovi

Oba mají 58 let, vychovali spolu pět dětí a radost jim dělají i čtyři vnoučata. Víťa pracuje jako mistr odborného výcviku, Blažka je pastorační asistentkou Centra pro rodinu. 

Eliška Bučková

Dcera Víti a Blažky, má 34 let, je svobodná, věnuje se modelingu (Česká Miss 2008) a umělecké činnosti.

Máte velkou rodinu se spoustou dětí, která se již rozšířila i o vnoučata. Jak bys vaši rodinu popsala?

B: Slovo rodina už samo o sobě vystihuje všechno podstatné. To, co se v té rodině děje. Všechny radosti, starost. Prožíváme všechno spolu a často se scházíme. Samozřejmě i v naší rodině jsou komunikační šumy, výbušné situace, ale není to nic, co by nám tu rodinu narušilo. Pracujeme všichni na tom, abychom se naučili vzájemně se přijímat. Je to ztížené o to, že většina dětí má již své partnery, a tak se náš obzor zdá o to rozšířenější. Není to už ten náš „skleník“, ve kterém jsme si žili.

Spousta dětí určitě znamená spoustu zkušeností s výchovou. Jak vypadala výchova ve vašem podání?

B: Člověk tak nějak intuitivně přebíral výchovu částečně od svých rodičů. Neměli jsme sociální sítě, nějaké informace jsme čerpali z knih o výchově, ale spíš jsme praktikovali intuitivní rodičovství. Díky tomu, že jsme se pohybovali v církvi, jsme zároveň mohli vést scholy, navštěvovat společenství rodin, společenství manželů a předtím i společenství mládeže. Tudíž měl člověk možnost nasávat od druhých informace a jejich zkušenosti, které jsme aplikovali do naší výchovy. Oproti výchově našich rodičů měly však naše děti přidanou hodnotu v tom, že jsme s nimi více diskutovali – o víře i každodenních věcech. To jsme my nezažili, o spoustě věcí se nediskutovalo vůbec.

Mluvili jsme o radosti z rodinné pohody. Ale jaký je podle vás recept na rodinnou pohodu?

V: Každý si ho musí vytvořit sám, protože jsme lidé různých povah. U nás už to máme vychytané: když je v rodině problém, svolám všechny „na kafe“. Probereme to z očí do očí, neskáčeme si do řeči, ve svobodě si každý řekne, co potřebuje, a tím ten problém většinou vyřešíme.

Základem rodinné pohody je samozřejmě společná modlitba v jakékoliv formě – u nás třeba zpívání. Eliška k nám za ty roky přivezla spoustu svých přátel z Prahy a každý nám řekl, že jim u nás bylo moc dobře, a stali se z nich i naši přátelé. Toto všechno je pro mě důkaz Boží existence. Byl jsem nezaslouženě obdarován a jsem za to všechno Bohu vděčný!

Rčení „láska prochází žaludkem“ známe všichni. Jakou máte zkušenost u vás v manželství a rodině? 

B: Dobré jídlo k naší rodině patřilo vždycky. Jako máma vidím, že dobré jídlo představuje vedle otevřené náruče jednu z mála věcí, kterou můžu nabídnout dospělým dětem. Když se vrátí ze světa domů a tam je čeká čerstvě navařeno. Můj Víťa jí rád, není vůbec vybíravý. Vždycky tvrdí: „Je mi jedno, co uvaříš. Pro mě je důležité, že to tady doma můžu jíst s tebou a s naší rodinou. Namaž mi klidně chleba, ale hlavně ať to můžu jíst doma.“ Jídlo nás spojuje.

A když vám to tak doma funguje, prozradíte nám nějaký oblíbený rodinný recept?

B: Mezi naše nejoblíbenější patří kuře na paprice, tzv. paprikáč. Je to jednoduché, rychlé, chutné a zná to každý. Velmi důležitou roli v naší rodině hraje „hubovka“ (houbová polévka). To je naše vánoční polévka, kterou všichni milujeme. A nesmím zapomenout na strážnický verbuňk, který dělala už naše babička, moje tchýně. Když se konala pouť, strážnické slavnosti nebo hody, vždycky se vařil právě verbuňk.

Blaži, ty máš na starost spoustu aktivit – Rodinné centrum ve Strážnici, velkou rodinu apod. Co je tvůj hnací motor? 

B: V prvé řadě to bude nejspíš mým založením. Za zásadní také považuji to, že jsme oba měli v životě velké štěstí na lidi, kteří nám pomáhali formovat naši víru, nadchli nás pro službu v církvi a pro rodinu. Slovo „služba“ je pro nás skutečně důležité. Představuje něco, co nás provází životem a v čem jsme našli opravdové naplnění. Velkým vzorem mi vždy byli a jsou mí rodiče. Během našeho působení v církvi jsme také poznali řadu skvělých lidí, kteří nám šli příkladem. A samozřejmě je důležité mít vztah k Bohu, bez něj by nic z toho nešlo. Zároveň velkou posilu vidím ve svém Víťovi. Vnímám nás jako silný tým. On je můj parťák, můj dobrovolník na plný úvazek a moje inspirace.

Jakou roli hraje ve vaší rodině víra?

B: Naprosto zásadní. Bez víry bychom tohle všechno určitě nezvládli. Důležitá je pro nás neustálá formace ve víře. Nestačí nám jen to, co nás o víře naučili naši rodiče (i když toho rozhodně nebylo málo). Chceme na sobě a na našem vztahu k Bohu neustále pracovat, prohlubovat ho, posouvat se dál. Rádi využíváme možnost duchovních cvičení, duchovní obnovy nebo přednášek. Na víře stojí celý náš život, což oba pokládáme za velký dar. Je vlastně takový motor – pro náš život, naši lásku, naši rodinu.

Eliško, mnozí tě jistě znají z televize nebo sociálních sítí. Jak by ses našim čtenářům představila ty sama?

E: V mediálním prostředí se pohybuji už asi patnáct let. A těch patnáct let pro mě bylo obdobím téměř samé přetvářky nebo hraní rolí. Rodina, veřejnost – ti všichni od vás mají nějaká očekávání, podle kterých byste se měli chovat. Být známý má samozřejmě své výhody. Na druhou stranu vám život ve světle reflektorů bere možnost být plně sám sebou, chovat se přirozeně tak, jak to vnímáte, naplňovat všechny své potřeby. Jste vidět, jste pro někoho vzorem a to je něco, co musíte mít stále na paměti. Pořád se od vás něco očekává.

Jak ses tedy rozhodla to změnit?

E: Rozhodla jsem se, že už v šoubyznysu působit nechci. Chci trávit svůj čas tam, kde je mi dobře, a obklopovat se lidmi, kteří mi do života něco dávají. Jsem ta Eliška Bučková, která šla před patnácti lety do soutěže Miss. Nejsem samozřejmě stejná osobnost, vyvíjela jsem se, získávala zkušenosti. Zůstala jsem ale stejná v tom, že moje touhy a směřování jsou totožné s těmi, jaké mají moji rodiče. 

Jaký máš vztah se svými rodiči?

E: Myslím, že máme krásný vztah. S rodiči jsme na sebe hodně napojení. Cítím k nim velký respekt. Moji rodiče jsou moje svědomí. Často na nás byli přísní a mají od nás velká očekávání. Obdivuji na nich to, jak neustále upřednostňují potřeby ostatních před těmi svými. Jsou neuvěřitelně laskaví a obětaví a nečekají za to nic na oplátku. Umožnili nám nahlédnout do světa, který je formoval – díky nim jsme navštěvovali spolčo, scholu, různé akce pro děti. Jsou členy řádu Salesiánů Dona Boska. Poznali jsme tak spoustu jejich spolubratrů, jezdili na tábory a country víkendy. Připravili nám neskutečně pestré dětství.

Bereš si z rodičů inspiraci?

E: Ano, jsou pro nás vzorem manželské lásky. Jsou totiž svoji 35 let a milují se pořád stejně. Nepamatuji se, že bych kdy viděla, že se spolu hádali kvůli jiným věcem, než že si táta špatně rozvrhnul čas nebo že si chce vzít do kostela montérky. Zároveň nám tím ale nastavili vysokou laťku. Občas se sama sebe ptám, kde dnes hledat podobného partnera, jako je můj taťka? Aby měl podobné hodnoty jako já, díval se na věci stejně. V tomhle nám rodiče trochu zavařili.

Jak jsi vnímala a vnímáš výchovný styl, který na vás praktikovali vaši rodiče?

E: Když jsem byla malá, byly situace, kdy jsem si říkala: „Ne, tohle já nikdy dělat nebudu!“ Ale teď s odstupem času si myslím, že naši nemohli nic udělat lépe. Všem dětem bych přála, aby je jejich rodiče vychovávali s takovou láskou, jakou nám dávali naši. Milují nás až za hrob. Věnovali nám veškerý svůj čas. Zároveň nám ale dokázali nastavit jasné hranice, když jsme vystrkovali růžky. Já jsem od tatínka dostala první facku až ve 21 letech. Byla jsem tehdy drzá. Když mi ji dal, rozbrečela jsem se. Ale ne proto, že jsem dostala facku. Nejvíc mě bolelo to, že jsem svým chováním donutila svého hodného a laskavého tatínka tu facku mi dát. Viděla jsem totiž, jak ho to trápí. 

Přejděme k tématu soutěže Česká Miss. Jaká byla tvoje cesta za krásou? Změnila bys na ní teď něco?

E: Na „kdyby“ já nevěřím. Neměnila bych nic. Samozřejmě jsou věci, na které nejsem hrdá, za které se stydím. Jsou věci, které mě bolely. Bez všech těch zkušeností bych ale nedospěla tam, kam jsem dospěla, a nebyla bych dnes tím, kým jsem. Čím je zkušenost těžší, tím víc nás posílí. Věřím v to, že Pán Bůh každému naloží jen tolik, kolik unese. 

Ta cesta byla krásná. Najednou se mi splnil sen. Potkávala jsem lidi, které jsem znala jen z televize a obdivovala je z dálky, a oni najednou byli přede mnou. To bylo úžasné. Ale holka z malého města, kde jsou lidé srdečnější, čistší, se začne v tom světě pozlátka velmi rychle cítit osamocená. Vaši čistotu si lidé v tom velkém světě často pletou s naivitou. Vy ale nejste naivní. Máte jen čisté srdce, a tak věříte, že ostatní lidé jsou taky takoví. Bohužel rychle zjistíte, že to tak není.

Jak se to projevilo ve tvém případě?

E: Prakticky od druhého dne po mém vítězství v Miss mě lidé v médiích začali ponižovat a napadat. Bylo mi tehdy teprve osmnáct let, takže to pro mě byla velká nálož. Musela jsem veřejně odpovídat na otázky jako: „Co si myslíte o eutanazii?“, „Jaký je váš názor na homosexualitu?“ Řešilo se, jestli jsem ještě panna apod. Bylo to velmi náročné období. Bylo to ještě o to těžší, že jsem katolička. Každý přešlap a prohřešek – třeba to, že jsem se s přáteli opila – se okamžitě probíraly s ohledem na moji víru, hodnoty. 

Víťo, co to znamená pro tátu, když jeho dcera vyhraje národní soutěž krásy?

V: Především obrovskou radost a velké dojetí zároveň. Eliška sice měla už nějaké zkušenosti z oblasti modelingu, kde se úspěšně pohybovala, ale pro mě to byla pořád moje holčička, která odvážně vykročila do velkého světa. To, že byla Eliška zvolená jako druhá Strážničanka rok po sobě a vyhrála skoro ve všech kategoriích, mi připadalo jako zázrak. S odstupem času vím, že to zázrak opravdu byl.

Nikdo z nás ani z našich nejbližších neměl nikde žádnou „tlačenku“ nebo známost, která by nám dopomohla. Všechno jsme jen s úžasem sledovali, modlili se a děkovali Bohu, že skrze přirozenou krásu a zdravé názory může být Eliška také světlem pro druhé. Co následovalo poté, to bych přál každému. Všude mi gratulovali, jako bych snad vyhrál já.

Ovlivnila Eliščina popularita i celou vaši rodinu?

V: Eliščina popularita měla po jejím zvolení raketový start. Nezkušené děvče z Moravy bylo snadnou kořistí pro bulvár. Zažívali jsme radostné, ale i velmi těžké chvíle. Vždycky však měla a pořád má domov, zázemí a milující rodiče. Jako taťkovi je mi líto, že jí popularita vzala kus krásného, nespoutaného mládí a že jako osoba veřejně známá se musí hlídat na každém kroku. Na druhé straně vím, že Eliška má dobré kořeny, vrozený šarm a je kamarádská, tudíž si ji oblíbí všude, kde působí.

Přejdeme k náročnému tématu. Prodělala jsi, Eliško, poruchu příjmu potravy. Jak jsi to všechno nakonec dokázala překonat?

E: Především díky modlitbám celé mé rodiny. Spouštěčem mé nemoci byl můj vztah s partnerem, který byl mediálně známý (Vašek Noid). Byla jsem do něj hodně zamilovaná a chtěla jsem pro něj být perfektní. Šla jsem tehdy jako modelka první přehlídku, na které mě viděl. Měla jsem z toho radost, jenže v novinách po přehlídce psali, že jsem tlustá a že nemám na mole co dělat. V období zamilovanosti, kdy chcete být pro partnera dokonalá, si najednou všude všichni čtou, že jste tlustá. Média tím vlastně odstartovala moji poruchu příjmu potravy. Paradoxně to pak byla znovu média, která se do mě trefovala a psala, že jsem anorektička.

Mou záchranou bylo, že i v téhle těžké době jsem kolem sebe měla úžasné lidi, věřící lidi. Seznámila jsem se s Kubíkem (Malinou), který už bohužel zemřel. Ten mě velmi citlivě a lidsky přivedl ke cvičení a nasměřoval mě k jednomu skvělému (také věřícímu) trenérovi. Spojovala nás víra a já jsem chodila cvičit moc ráda. Nakonec to mělo takový efekt, že jsem během dvou měsíců přibrala jedenáct kilo a dostala se na titulní stranu Světa kulturistiky! I tak se ale se mnou nálepka anorexie dál táhne celý život. Teď už jsem vůči tomu imunní.

Co sis z toho odnesla?

E: Celé mi to pomohlo naučit se nesoudit ostatní. Nikdo z nás totiž neví, jaký příběh se skrývá za chováním druhého člověka. Kdo jsem já, abych ostatní soudila? Všichni máme svůj jedinečný životní příběh a nejlépe mu rozumíme jen my sami.

Myslím, že lidé s čistým srdcem to mají v určitém ohledu ve společnosti těžší. Pro ostatní může být totiž nepříjemné setkat se s „čistým“ člověkem. Nastavuje jim totiž zrcadlo, připomíná, že by měli ve svém životě něco změnit, a to není příjemné.

Jaký je tvůj současný život?

E: Jsem teď moc spokojená. Paradoxně mi hodně pomohlo období covidu. Už nemám takovou nutkavou potřebu chodit mezi lidi. Respektive si teď mnohem pečlivěji vybírám, s kým budu trávit svůj čas. Hodně mě samozřejmě ovlivnila i smrt mého bývalého přítele. Najednou si víc uvědomuji, že čas je to nejvzácnější, co člověk má, a je potřeba si dobře vybrat, komu ho věnujete. Raději si teď budu doma malovat, než abych šla na akci, kde bude spousta lidí, kteří si mého (a vlastně ani svého) času neváží. 

Také vnímám, že prožívám v životě období, kdy si začínám budovat vlastní „hnízdo“ – domov a zahrádku na okraji Prahy. Začala jsem také dělat akce pro děti v rámci projektu „Eliška dětem“. A mám úžasnou kapelu Moravians. Je to folkrocková kapela, která bude mít brzy koncert ve Strážnici. V kapele jsem to opravdu já; hodně mě to naplňuje. 

Jím, tedy jsem… Ztotožňuješ se s tím?

E: Rozhodně. Myslím, že se to ale netýká jen jídla. Platí to i o pokrmu duše. Co člověk přijímá, tím se nakonec stává. Jako se jídlo stává součástí našeho těla, stává se zase to, na co myslíme, čím se obklopujeme, nakonec součástí naší osobnosti. O tělo i duši je potřeba se s láskou starat, protože nám slouží každý den.

Za rozhovor děkuje Rozálie