Byli jste oba věřící, když jste se brali?
M: Chodili jsme oba do kostela. V tomhle směru jsme věřící byli. Abych to uvedl na pravou míru… Budu teď mluvit pouze za sebe. Pokřtěný jsem byl už jako malý, vyrůstal jsem ve věřící rodině. Moje víra ale začínala a končila účastí na nedělní mši svaté. S Kájou (mojí ženou) jsme se poznali v šestnácti. Později jsme se vzali, ale já jsem, co se víry týče, žil stále svým osvědčeným způsobem. Nedělal jsem nic navíc. A žilo se mi tak docela dobře (směje se).
Jak jsi tohle období prožívala Ty?
K: V pubertě pro mě bylo hodně důležité společenství. Chodila jsem dva roky na Arcibiskupské gymnázium a tam se tak nějak přihodilo, že moje víra „obživla“. Takže já jsem věci víry už v té době prožívala intenzivněji. Na „Ágéčku“ jsem třeba měla ráda adorace.
Jak jste si představovali váš společný duchovní život, když jste se brali? Zamýšleli jste se nad touhle otázkou?
K: Vlastně příliš ne. Když jsem se v prvních letech našeho manželství zmínila o tom, že bych chtěla jít ve všední den do kostela na mši, doma se to nelíbilo. Mše svatá ve všední den u nás byla „sprosté slovo“.
M: Bral jsem to tak, že do kostela se chodí v neděli, tak proč po mně chce někdo něco víc…
Změnilo se tohle nějak během dalších let Vašeho společného života?
M: O tom by asi měla mluvit spíš Kája. Mohla by vyprávět o tom, jak se za svého muže modlila (směje se).
Kájo, radil Ti někdo v tom, co máš dělat? Jak k tomu přistupovat?
K: Ani nevím. Změnu jsem si přála, Mirkův postoj se mi úplně nelíbil. A tak jsem se tak nějak přirozeně obracela k Bohu, protože jsem cítila, že já tohle ve své moci nemám. Vzpomínám si také na Mirkovu babičku. V období těsně po naší svatbě byla ještě poměrně čiperná, ale později už jí čím dál víc ubývaly fyzické síly. Často sedávala v křesle a modlila se růženec… Já skutečně věřím, že modlitba je mocná.
Jak dlouho asi ses za tuhle změnu modlila?
K: Mám-li být upřímná, nedokážu přesně říct, kdy mi Mirkův postoj začal víc vadit. Když jsme spolu chodili, tak jsem to nevnímala.
A co se tedy stalo? Kdy a jak se odehrála ta velká změna?
M: Jak už jsem říkal, žilo se mi v manželství velmi dobře. Měl jsem hodnou, pěknou ženu. Děti nám hezky odrůstaly… Stalo se, to už jsme měly dvě dcerky a Kája čekala našeho třetího trpaslíka, Jeníka, že před porodem musela být asi dva měsíce v nemocnici. Najednou jsem zůstal doma sám se dvěma dětma. Chodil jsem do práce, holky mezitím hlídaly babičky nebo švagrová. Snažili jsme se to zvládnout. Postupem času mi samozřejmě začaly docházet síly. Jednou jsem šel takhle z kostela a říkal jsem si: „Pane Bože, už vážně nemůžu. Něco s tím už, prosím, udělej.“ To byla moje první upřímná modlitba. Má víra v té době ale pořád byla spíš formální. Co se ale nestalo: asi tři dny poté jsem nastoupil na OČR s dcerami. Zhruba deset dní jsem nechodil do práce a zůstal s nimi doma a všechno se díky tomu srovnalo. Když jsem příští neděli přišel do kostela, říkal jsem si, jestli jsem se náhodou nezbláznil. Uvnitř jsem poprvé pocítil, že jsem se „zamiloval“ do Boha. Vydrželo mi to asi tři dny (směje se). Střet s každodenní realitou byl neúprosný. A tak uplynulo dalších deset let.
Jeden můj kamarád z vojny je knězem. S rodinou k němu v létě na pár dní jezdíme. Jednou večer, když už šla Kája s dětmi spát, jsme spolu seděli. A přišla řeč na modlitbu. Samozřejmě jsem nebyl zrovna nadšený z toho, že bych měl o modlení mluvit zrovna s knězem. Vymlouval jsem se, že mám plno povinností a že i kdybych chtěl sebevíc, nemám na modlení čas. On se na mě jen podíval a pronesl slova, která se mi pak ještě mnohokrát vracela: „Nejde o to, jestli se modlit chceš, nebo nechceš. Zkrátka MUSÍŠ. Nikdo jiný to za tebe neudělá.“ Celé to léto a podzim jsem ale stejně žil v domnění, že na modlitbu nemám čas.
Jeden víkendový večer, když jsem o půl jedné v noci vypínal televizi ☺, se mi ta věta zase připomněla. Tenkrát jsem Pánu Bohu řekl - a myslel jsem to vážně a upřímně - že jestli chce, abych se modlil, tak ať to zařídí, že já na to nemám.
Začátkem dalšího roku jsme s Kájou a naší nejstarší dcerou jeli na duchovní obnovu a tam jsem se poprvé začal modlit. Bůh se mi tam dal nějak poznat a já uvěřil. Později jsem ženě v žertu říkal, že když se modlila za moje probuzení k víře, možná to s tím modlením trochu přehnala (směje se), je ale pravda, že tenkrát došlo v mém životě k velké změně.
Zní to jako úplný happy end… Manžel, který je najednou ve víře horlivější než manželka. Jak jsi to celé prožíval?
M: Mně se to velmi líbilo. Obrátil jsem se, poznal Pána a hlavně ….konečně jsem se skutečně MODLIL! Každý den hodinu i hodinu a půl (Kája: možná i tři hodiny☺) jsem se usilovně modlil. Měl jsem v té době pocit, že v tomto směru dělám všechno správně. Takhle to šlo asi čtyři až pět let.
Jaké bylo tohle období z hlediska Vašeho manželství?
M: V té době jsem měl dojem, že jsem perfektní manžel. Ostatně tak jsem se cítil už předtím ☺ a teď jsem navíc i našel skutečnou víru a modlil se (směje se), takže připustit si, že by na tom mohlo být cokoliv špatně, jsem samozřejmě nedokázal. Zpětně vím, že to byl jen můj zkreslený pohled a že to muselo být pro mou ženu velmi náročné období. Prožíval jsem velké nadšení ze svého obrácení. Vedlo to ale k tomu, že jsem většinu času byl všude možně, jen ne doma. Samozřejmě to odnášela Kája a naše děti.
K: Ta doba pro nás byla opravdovou zkouškou. Pro mě obzvlášť. Dlouho jsem si přála, aby Mirek našel osobní vztah k Bohu. Najednou ta změna přišla, ale v příliš koncentrované podobě.
Co se nakonec změnilo?
M: Přimělo nás to s Kájou nastavit si společně pravidla. Samozřejmě to nebylo jednoduché. Chvíli trvalo, než mi došlo, že to, o co mě Kája žádá, není zaměřeno proti mně ani proti Bohu, že je to zkrátka něco, co potřebuje ona sama.
Jak to ve Vašem manželství funguje teď, co se duchovního života týče?
M: Jsme ve fázi hledání společné cesty. Zatím nemůžeme říct, že bychom měli společný modlitební život. Ale pracujeme na tom. Vyhledáváme duchovně zaměřená setkání pro manželské páry, protože jsme cítili, že potřebujeme trávit čas jen spolu, bez našich odrůstajících dětí a neustálého tlaku každodenních povinností. A co se modlitby s dětmi týče, tam je to vlastně podobné. Jsou to už puberťáci, takže teď je to z obou stran spíš lehké a opatrné „našlapování“, chůze po tenkém ledě. Jsou skvělí v tom, že když jim cokoliv vadí, neváhají a ozvou se.
Jste členy nějakého církevního hnutí? Věnujete se něčemu, co Vám pomáhá rozvíjet vztah s Bohem?
M: Z naší krize vzešlo uspořádání, které Kája pěkně nazvala – „trojnožka“. Máme společného zpovědníka a každý svého duchovního doprovázejícího. Zjistili jsme, že nám pomáhá poradit se čas od času s někým, kdo má od naší situace odstup. A pak ještě spolupracujeme s dalším knězem na aktivitách, které nás oslovují. Pro mě jsou to farní evangelizační buňky.
K: Mě nadchly kurzy Alfa.
Tématem tohoto čísla je Manželství jako cesta ke svatosti. Co ve Vás tato slova vyvolávají?
M: Uvědomuji si, že na cestu do nebe člověk sám nestačí. Vlastně vím, že ani my dva s Kájou spolu na to nemáme. Bez Boha to zkrátka nejde. Manželství je velký dar a úžasná věc, což samozřejmě neznamená, že by bylo jednoduché, ale stojí to za to! ☺
Za rozhovor děkuje Marcela Řezníčková
