Rodinný život

Jak doma slavíte den Páně?

Neděle je hodně pracovní, protože bydlíme na faře, ve které je zároveň modlitebna – evangelický kostel v Aši vyhořel r. 1960. Jen sejdeme po schodech a jsme na místě. Za normálních okolností bývají ještě různé aktivity, které jsou nyní omezené… Tento sbor má jedno specifikum: původně totiž byl dvojjazyčný. Po druhé světové válce zde muselo zůstat deset procent německého obyvatelstva, aby zaučilo nově příchozí do továren. A tito Němci zde poté zůstali. Proto také bývaly pravidelně nejdříve německé a poté české bohoslužby. To byl důvod, proč jsme se sem s manželem dostali – z českých farářů nikdo nechtěl, protože neuměl německy. Nikdo zde moc dlouho nevydržel.

I vy jste tedy dělali německé bohoslužby?

Ano. A doteď děláme, i když jen v létě, protože německy mluvících u nás ubývá. Sloužíme v kazatelských stanicích, kam jezdí i Němci z druhé strany hranic, se kterými také přes církev spolupracujeme.

Býval u vás prostor trávit neděli i jako rodina, zejména když byly děti menší? Nakolik to bylo ovlivněno prací vašeho muže?

Bylo to hodně ovlivněné, spíše to byla služba pro celou rodinu – sešli jsme se většinou na oběd, nebo až večer. I děti se zapojovaly. Když se sešlo více mladých, bývala nedělní škola. Bohužel zejména po sametové revoluci jich hodně odpadlo… Slavení neděle jako takové většinou záviselo na mně.

Takže na chodu sboru se podílela celá rodina?

Ano, to bylo důležité. Mimo jiné jsme s dětmi pořádali vánoční a velikonoční hry, kterými jsme se snažili přitáhnout i ostatní děti z okolí. Zároveň jsme byli a stále jsme vlastně kostelníky a takovými přijímači všech lidí. To byla také služba i pro děti – přijímat příchozí, mít otevřený dům. Bylo to někdy velmi náročné, zejména právě pro ty děti… U chlapců to později hrálo roli i ve výběru povolání…

Jak jste se doma společně modlili a vzdělávali ve víře? Měli jste nějaké své zvyklosti?

V běžném dni modlitba probíhala před každým jídlem. Učili jsme tím děti vděčnosti za to, co dostávají.  Také jsme hodně četli z Písma. Když byly děti malé, tak jsme často četli obrázkovou Bibli, nebo jsem jim biblické příběhy přímo vyprávěla. Další naše kniha byla od Jana Karafiáta – tudíž první ranní a večerní modlitba dětí byla podle Karafiátových Broučků.

Vzdělávání dětí ve víře tedy záviselo spíše na vás?

I na mém muži samozřejmě, ale to hlavně večer. Po revoluci to tady bylo takové divoké. Ne jako divoký západ… (smích) Tento sbor byl původně luterský německý sbor a české obyvatelstvo tu nebylo. Jakmile se otevřela hranice, přijížděli sem všichni ti, co cítili, že sem kdysi patřili. Objevil se takový hlad po tomto místě, dveře se u nás netrhly. Přesto si můj muž večer vždy našel čas, aby dětem vyprávěl něco z Bible.

Jak se během manželství proměňovala vaše modlitba?

Na začátku jsme se modlili, aby nám Bůh dal děti. A nyní se modlíme za to, aby si udržely víru, protože většina našich dětí nežije v manželství s věřícím partnerem. Proto se modlíme za jejich víru.

Představujete si svůj život po smrti?

To je těžká otázka. Asi si to nijak hmotně nepředstavuji, ale myslím, že to bude život v radosti. A těším se, i když bych tu ještě chtěla být s vnoučaty.

Povídáte si i s vnoučaty o Bohu? Učíte je třeba modlitby?

Ony jsou všechny daleko… Ale s nejstarší čtyřletou vnučkou se modlím nebo si vyprávím, když za nimi přijedu, nebo oni sem… S menšími vnoučaty to dělám stejně jako se svými dětmi – pokud jsem s nimi, tak je s modlitbou ukládám. Jinak to ještě nejde, ale vnímají to, to ano – třeba dvouletá vnučka. Kdybychom si sedly a nemodlily se, řekne: Pomodlit! Amen! (smích)

Jakou úlohu ve víře u vás doma hraje hudba?

Dost velkou, hodně jsme zpívali. Občas to bylo i tak nějak legrační s těmi úplně malými dětmi. Všechny postupně začaly hrát na nějaký hudební nástroj – s větším nebo menším úspěchem. Jedna dcera je zpěvačka – vystudovala operní zpěv a splnila si sen, kdy si odmala přála zpívat Pánu Bohu.  Podařilo se jí to, i když momentálně učí v hudební škole. Synové hráli například na pozoun, na flétnu i při bohoslužbách.

Máte nějakou zajímavou zkušenost – s vírou, modlitbou, nějaký váš malý osobní zázrak?

Zázrak je si uvědomit, že vše, co se v životě děje, je vůle Boží. Protože člověk sice může rozhodovat o svém životě, ale Bůh to všechno vede – chtěla jsem studovat něco jiného, než jsem pak dělala; že budu paní farářovou, jsem si také nepředstavovala; v Praze je úplně jiný život, mládež a zpěv fungují jinak než zde. Mně přijde jako zázrak, že celý ten život běží, jak má… Když si promítám všechny ty události, uvědomuji si, že to bylo kolikrát těžké, ale Bůh nikdy na nikoho nenaloží více, než by zvládl.

Je něco, o co byste se chtěla podělit?

Chtěla bych říct, že naší úlohou zde bylo také dát vědět světu kolem nás, že církev má co říci. Zdá se mi, že v poslední době se nám to podařilo. Vzpomínám si, že o Velikonocích, když byla nejstarší dcerka malá, paní učitelka ve školce asi nevěděla, proč jsou Velikonoce. Malá přišla domů rozčarovaná a říkala: Ona mě neslyšela! Pořád říkala, že přijde zajíček! Ta nejstarší to z tohoto hlediska měla opravdu hodně těžké. I ve škole si na ni všichni dovolovali, včetně učitelů, její kamarádky k nám nesměly, protože když doma řekly, že jsme se modlili, rodiče jim to zakázali. Ten prvotní názor okolí byl asi nejtěžší, když jsme sem přišli. Kdežto u nejmladšího syna je všechno jinak. V průběhu let se nám dařilo dělat různé projekty, i přeshraniční – například dětský církevní den v německém Marktredwitzu. Tím jsme získali takovou půdu pod nohama. Ne že by rodiče a děti kolem nás přímo uvěřili, ale už se na nás nedívají jako na blázny a chodí k nám rádi… To vše se jaksi změnilo i díky našemu úsilí a otevřenému domu. Bohužel náš sbor poněkud vymírá – mladí odchází za prací a studiem a jsou tu samí staří.  Ale nejsme tu sami – je tu fungující katolická farnost, ti jsou moc fajn, a baptistický sbor, ti žijí více uzavřeně.

Fungujete i nějak dohromady? Děláte nějaké společné akce?

Ano! Za normálních okolností máme společné ženské modlitební společenství – se zpěvy a chválami. Pak také pořádáme ekumenický modlitební týden, ekumenické setkávání… U baptistů ta spolupráce hodně závisí na konkrétním kazateli, s katolíky jsme jako jedna rodina. Tady v pohraničí faráři, ať katoličtí nebo evangeličtí, vždy drželi hodně pohromadě, protože jim nic jiného nezbývalo. Postupně se poznávali a zjistili, že víra je jen jedna a že si navzájem nemůžeme předhazovat, kdo co kdy udělal, nebo neudělal. Je to takový duchovní růst, který určitě v dohledné době nepovede k nějakému spojení v jednu církev… Ale uznáváme, že naše církve se takto vyvinuly, že jeden nebo druhý není špatný, ale že jdeme jedním směrem k jednomu trojjedinému Bohu. A to je bezvadné.

Za rozhovor mnohokrát děkuje Runa Koblihová - studentka Mediálních studií a žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně