To, že poruchy vychází z chybných rodinných vzorů, je dávno známo. Proto je problém dítěte vždy problém celé rodiny. Orientuji se tedy na rodinu jako organismus, kde má být všem dobře a všichni si mají být jisti svým místem. Jsem nepříliš aktivní sportovec, miluji válení, kombinované s povalováním, a jsem nenadaný, ale velmi vášnivý hráč na baskytaru.
Naposledy jsme si povídali asi před 15 lety (ten čas tak letí) ve sborovně školy, kde jste nám pomáhal jako zaměstnanec pedagogicko-psychologické poradny. Co se u vás za ta léta změnilo?
Změnilo se toho velmi mnoho. Postupně jsem se začal orientovat na dvě “svoje” základní témata – práci s dětmi a rodinami a také na popularizaci důležitých faktů týkajících se vzdělávání. Mám na mysli revitalizaci vzdělávacích procesů, které nejsou zaměřeny na informace, paměť či poslušnost, ale na respekt k vývojovým obdobím, která definují metodické zákonitosti ve výuce ve smyslu vývojových potřeb (naprosto opomíjená oblast), dále respekt ke specifičnosti třídy jako unikátní sociální jednotce a také profesionalitu pedagogů. To je možná nejtěžší práce :-) Je mnoho učitelů, které baví práce s dětmi, ale velmi málo umí pracovat s dospělými – ať už s rodiči nebo kolegy. Změnilo se i to, že se ze mě postupně stává mírný skeptik, ale může to být věkem :-) Příležitost k tomu, aby se z nás stala “země Komenského”, jsme nevyužili. Kopírujeme nápady, které jsou nejen v rozporu s dobrými tradicemi našeho vzdělávání (ty mizerné jsou z větší části, naštěstí, pryč), ale jdou vlastně především proti zájmům a zdravému vývoji dětí.
Ale nechci být jen skeptický. Před třemi lety se nám s kolegou a kamarádem Markem Hermanem podařilo napsat knížku “Jsi tam, brácho?”, pomocí níž se snažíme popularizovat vztahy, rodinný život a otevřenou komunikaci. Je u čtenářů oblíbená, protože se dotýká různých společenských tabu, a my je s Markem bez obalu otevíráme. Byla to především reakce na nesmyslnou strategii politiků povinně přijímat dvouleté děti do mateřské školy. A já jsem konečně loni dopsal knížku “Maličkosti, na které byste při výchově dětí neměli zapomínat”. Je to takový manuál pro rodiče, aby si mohli přečíst, že emocionální vývoj dětí má logiku. A mám zpětnou vazbu, že rodiče, kteří se zajímají, ji hodnotí velmi dobře. Mimo jiné i proto, že ji jazykově upravila moje žena Radka.
Ve své praxi i životě se určitě setkáváte s dnešním fenoménem nedospělých dospělých. Jaký je společný jmenovatel, charakteristika těchto lidí?
Nedospělý jedinec je někdo, kdo neprošel kvalitním emocionálním vývojem a následně mu to logicky pošramotilo i vývoj sociální. Emocionální nevyrovnanost, nespolehlivost, labilita, úzkostnost… to všechno jsou fenomény dnešní doby. Tím, že jsme dosáhli plošného dostatku, se ukazuje, že člověk má stále mozek z doby kamenné. Tedy že mu nestačí, že se má dobře, ale všeho chce mít víc a rychleji. A to odnáší nejvíc raný vývoj dětí – soustředíme se na materiální statky, a smysl a obsah rodinného života tím trpí. Nedávná doba to beze zbytku ukázala.
A když projdeme nekvalitním emocionálním zráním, samozřejmě stejně tak utrpí náš vývoj sociálních kompetencí. Jinými slovy, dospíváme do plnoletosti, ale nikoliv do dospělosti ve smyslu sociální zralosti, odpovědnosti, důslednosti, trpělivosti… I v dobrých sociálních podmínkách je to pro každého náročné, ale v době, kdy nám politici slibují, že to “prostě zařídí”, jde celá odpovědnost a zájem stranou. Proto přišel boom požadavků na psychology, psychiatry, terapeuty, poradce, léčitele či kartářky. Lidé dosáhli dostatku, ale nikoliv spokojenosti. Spokojenost je potřeba si odmakat, ale to v době neustálého zjednodušování života nikoho příliš nebaví. Takže je spousta lidí, kteří místo rodinného života obětují děti kariéře. A zejména u matek je to individuální katastrofa pro děti, které nepřipravené odevzdáme institucím, a následně sociální katastrofa, kdy citově oslabené děti nutíme do výkonu a ukazuje se, jak masivně narůstá počet nezaměstnatelných mladých lidí. Rozvodovost snad nemá cenu komentovat, spíš fakt, jak slabý rodinný život vedou mladé páry před tím, než se rozvedou. Patrně nejunikátnějším parametrem naší nezralosti je existence střídavé péče.
Co tedy brání dnešním mladým dospět? Začíná to už v začátcích jejich výchovy?
Všechno jim zjednodušujeme ve smyslu materiálním, ale komplikujeme ve smyslu emocionálním. Dám příklad – dnešní děti běžně v pěti letech umí ovládat chytrý telefon, ale neumí jíst příborem. Rozumí technice, ale neumí mluvit. Mají dospělácká práva, ale pletou si levou a pravou ruku… Máme velmi slabou osvětu toho, co všechno by děti měly umět, aby nebylo rizikové dát je do mateřské školy. A na jaké úrovni by měly mít emocionální autonomii, aby je nástup do MŠ nepoškodil. Nevedeme děti k samostatnosti, nic po nich nechceme a všechno jim dáváme. Sebrali jsme jim schopnost se opravdu těšit… To všechno hraje roli. A když si má materiálně zhýčkaný, a přitom emocionálně hladový člověk osvojit zodpovědnost za vlastní dospělost, logicky se pod tím hroutí, různě si to zjednodušuje či rezignuje.
Takže ano, je to celé o výchově, a to především o prvních třech letech života. Kdy se nám rozvíjí emocionální kapacita, bez cenzury si vtiskujeme to, co je kolem nás, a samozřejmě v tom vtiskování vítězí to, co vidíme a zažíváme nejčastěji. Takže dítě se neumí obléct (matky dětem posluhují, protože je to rychlejší), ale operuje obratně s mobilem (protože ho matka neustále drží v ruce). Na dospívání potřebujeme citovou sytost, podněty, povinnosti, možnost si nadstandard zasloužit. A také rituály, kdy nás rodiče přes úspěšně vykonané aktivity “povyšují” na větší, zkušenější, šikovnější… Člověk se zkrátka nestane dospělým najednou, ale je to systematické vedení k samostatnosti. Velký vliv má samozřejmě i fakt, že při výchově kluků se po staletí spoléhalo na povinnou vojenskou službu. Ale nerad to rozebírám, aby nějakého Bureše nenapadlo vojnu zase zavádět. Je třeba popularizovat výchovu, význam rodiny a partnerských vztahů.
Říkal jste, že často řešíte dilema, když si dospělé dítě pořídí dítě. Následky této nezralosti pak jiskří v konfliktech s vlastními rodiči, se školou, v kolektivech spolužáků apod. Jak tomu předcházet, potažmo řešit problémy?
Rozhodně hraje roli to, v jaké rodině sami vyrosteme. Nejde jen o to, jak dobře nebo špatně to naši rodiče uměli, ale také jak dobrou či špatnou měli pomoc či zpětnou vazbu od širší rodiny, známých či přátel. Nezralost se projevuje například v tom, jak moc či málo si necháme poradit. Předcházet se tomu dá tím, že si rodinu zakládáme po určitém čase ve fungujícím vztahu. Poučíme se z chyb našich rodičů, naučíme se spolu mluvit, domlouvat a dělat kompromisy. Obrovský problém je fakt, že většina mužů stále ještě nechápe pravý význam slov “respekt k ženám”. Ale víte, jak to je – předcházet problémům umí lidé, kteří díky tomu pomoc nepotřebují. :-) Mám řadu klientů, kteří mě navštěvují preventivně, a je to krásná práce.
Většinou ale přicházejí lidé, kteří se nezajímali, neplánovali a poradit si včas nenechali. Takže problém už existuje a velmi často je závažný. Pak hodně záleží na tom, jak oslovitelní jsou a jak ochotní jsou něco ve svém životě změnit. Hodně lidí si myslí, že terapeut “opravuje děti”. Problém dítěte je ve skutečnosti problém jeho vzorů, děti “jen” dokonale napodobují. Takže řešení je v ochotě přijmout zpětnou vazbu a změnit to, co ve vztazích dělá problémy. Nejtěžší ze všeho je řešit problémy již rozpadlých vztahů, kdy se jeden z rodičů (častěji to bývá muž) domáhá svých rodičovských práv, aniž by bral ohled na potřeby a práva dítěte. Velmi často dělají muži ženám peklo ze života tím, že uplatňují právo na výchovu typu “budu to dělat, jak chci” bez ohledu na to, jak závislé jsou děti na režimu a návycích, které mají s mámou. Domluvit se s takovými zatvrzelci je často beznadějná dřina.
Ano, často se mluví o nezralých mužích a mužských vzorech, nejen v české společnosti. Co je toho příčinou? Přístup žen, absence krizových životních situací? Nejspíš to asi zase začíná výchovou, že?
Na to není jednoduchá odpověď. Samozřejmě na prvním místě dominuje mateřský přístup a nadhled. Je smutnou praxí, že hodně žen neumí s muži komunikovat, a nejvíc se to ukazuje tehdy, když se muž a žena stanou mámou a tátou. A najednou se ukáže, co způsobují vtisky z vlastní rodiny, které si z naprosté většiny nepamatujeme. Takže je považujeme za nezpochybnitelné pravdy. Ať se to týká tělesných trestů nebo materiálního hýčkání, výsledek bývá podobný – nejisté a bojácné dítě. U kluků bylo zvykem, že na vojně dospějí, a také tam, často s trvalými následky, dospěli. Ale zpátky k té komunikaci – ženy se velmi často upnou na syna, protože je to vlastně muž, co je “musí” poslouchat. A různě klukům posluhují, ustupují a dělají jim pomyšlení. A jaký chlap může vyrůst z kluka, který si nezažil pocit, že je rytíř, který mámě donese vodu, je hrdý na svou samostatnost, umí doma něco jednoduchého “ukuchtit”? Proto jsem napsal Maličkosti – tam se mohou lidé dočíst, co všechno by děti měly umět.
Další věc je dětství bez zátěže. Dříve děti pracovaly a bylo jich hodně. Vychovaly se tedy z větší části spontánně samy. Dnešní děti nic nemusí, takže ani nic neumí. Vliv má samozřejmě i to, že ženy mají v hlavě “program” pečovat o řadu dětí. Před sto lety ženy postupně pečovaly třeba o deset, i patnáct dětí. A tento návyk (kdy ženy pečovaly samozřejmě především o miminka a batolátka) přetrvává dál, jen mámy pečují o náctiletá “batolátka”. Někdy je skoro nemožné vysvětlit mámě, že dítě má dělat všechno, co už zvládne, navždycky samo. A my mu máme dávat najevo, že se z jeho samostatnosti radujeme. A tím návyk nejen upevňujeme, ale dítě se také v návyku zlepšuje. Ale platí to jak pozitivně (dítě je domácím specialistou na vyskládání nákupu), tak negativně (dítě je domácím specialistou na hraní počítačových her). Je třeba připomínat, že závislost dítěte na mámě je nejpřirozenější věc na světě, stejně jako fakt, že klíčový mateřský úkol je dítě dovést k nezávislosti.
Co byste tedy radil rodičům – jak vychovat nezávislého a zralého jedince a čeho se ve výchově vyvarovat?
Přečtěte si Maličkosti. :-) Ale rámcově bych doporučoval, aby si rodiče spolu a také spolu s dětmi povídali a nepěstovali mezi sebou zakázaná témata. Snažili se řešit spory vlídně, ale důsledně, pokoušeli se vždy situace vidět očima toho druhého. Je nespravedlivé děti zkazit a pak je trestat, že jsou zkažené… Aby za děti nedělali nic, co děti zvládnou, a dávali dětem aktivitami pocit, že jsou nenahraditelné. A trávili spolu čas, kdy se pracuje a je dobrá nálada, a kdy se baví a je u toho dobrá nálada. Pozor na automatické dosahování toho, co děti chtějí, nemusí si nic zasloužit, jedí jen to, co jim chutná. A samozřejmě pozor na zneužívání techniky – mobilů, tabletů, počítačů, televize…
Pomáhá nám v tom a v dospívání v dospělé covidová doba?
Je to spíš naopak. Covidová doba ukázala, jak závislí jsme na zvycích, ale také třeba na tom, že většinu bdělého času děti tráví ve škole. A rodiny, které fungují, to příliš nemohlo ohrozit, ale v neřešených problémech se mnoho rodin utopilo. Narostla intenzita domácího násilí a stresy, se kterými lidé obvykle žijí, se najednou jevily jako obrovské. Neřešené problémy na nás vykoukly zcela nemilosrdně. Ale také naopak. Přijde mi nepochopitelné, že se raději stále bojíme, než abychom dělali protiopatření. Politici mohli rok a půl propagovat zdravý životní styl, tedy pohyb, stravovací návyky, rodinnou popularizaci… Ale v tom jsem asi idealista. :-) Jakákoliv společenská panika způsobuje opak zrání – psychika se zastaví a čeká, až se to přežene.
Máme podobnou zkušenost, že rodiny s dobrými vztahy covid přežily dobře. Tam, kde už dříve byly problémy, tyto problémy ještě vykrystalizovaly. A co vy? Čím teď žijete a na co se těšíte?
Víte, já prostě rád žiji. :-) Mám krásnou práci a mám v ní výsledky. Mám báječnou manželku, se kterou děláme spoustu aktivit spolu a máme si stále o čem povídat. Karanténa mi ukázala, že ani za dva životy nestihnu, co bych chtěl. :-) I s větším množstvím volného času jsem stejně nestíhal všechno, co bych rád – více kreslit, hrát na kytaru a baskytaru, mám toho tolik ke čtení… S manželkou jsme využili většího volna a hodně jsme se hýbali (letos jsem zhubl 10 kg :-), pracovali jsme na knížce a to volno navíc jsme si užili. Mám krásný partnerský život a snažím se o něj pečovat. Těším se z toho, že se mi podařilo dokončit knížku o emocionálním vývoji dětí, a slibuji čtenářům, že v horizontu nejbližších měsíců dokončím druhý díl, který se věnuje sociálnímu zrání, sociálním kompetencím a rozvoji potenciálu. Knížka má pracovní název “Dítě není malý dospělák” s podtitulem “…a dospělý nemá být velké dítě”. A všem přeji, ať se jim daří vše, co si přejí, ať se rozhodují správně, mluví spolu o všem a jsou k sobě vlídní.
