Rodinný život

Šárka: Naplnily se po narození dcer Vaše představy o výchově, nebo jste během jejich dospívání musela některé plánované vzorce měnit?

Ivana: Než se dcery narodily, žádné představy o výchově jsem neměla. Nijak jsem si neplánovala, jak budu své děti vychovávat. Navíc starší dcera se narodila předčasně, takže jsem neměla sbalenou ani výbavu do porodnice. I když jsem moc odborných knih o výchově nečetla, měla jsem určité zásady, kterými jsem se snažila řídit. Dá se říct, že jsem je vychovávala tak nějak přirozeně.

Maruška: Zmínila jste své výchovné zásady. Které to jsou?

Ivana: Chtěla jsem, aby mluvily pravdu. Aby byly za všech okolností hrdé na svůj domov, na místo, odkud pochází. Také mi záleželo na tom, aby se nebály naplno projevit své city. Aby se nestyděly plakat, když budou z něčeho smutné nebo je něco dojme a tak podobně. Nedá mi nezmínit se ještě o jedné osobě, která moje malé holčičky významným způsobem formovala, a tou byla jejich paní třídní učitelka na prvním stupni základní školy. Měly to štěstí, že od první do třetí třídy je obě učila ta stejná. Takovou kantorku abyste hledali jako jehlu v kupce sena! Ze studií na univerzitě si pamatuji, že škola má jak vzdělávat, tak vychovávat. Prý se to v dnešní době už stihnout nedá. Ale ona to zvládala! Přiznávám bez mučení, že některé dobré charakterové vlastnosti mých dcer jsou spíš jejím dílem, že je to její zásluha. A moc jí za to děkuji!

Šárka: Vaše dcery už mají vlastní děti?

Ivana: Zatím ještě ne.

Šárka: Jak jste zvládla jejich odchod z domova?

Ivana: Ony vlastně neodešly, já jsem je vyhodila (směje se). Víte, byla jsem dost ohnivá povaha. Takže pokaždé, když mě něčím naštvaly, říkávala jsem jim, ať vypadnou, anebo jak se těším, až už doma nebudou. No… a nakonec, když postupně odcházely, mi to samozřejmě bylo líto. Naštěstí se obě pokaždé domů zase vrátily. Hodně cestovaly. Jedna odjela na rok do Anglie, druhá naštěstí zůstala doma. Pak se zase vystřídaly a odjela ta druhá. První si našla přítele, ale když se s ním rozešla, znovu se vrátila k mámě. Je to vlastně paradox. Mé kamarádce, která si přála mít děti doma co nejdéle, odešly z domu krátce po 18. narozeninách, zatímco já, která jsem neustále opakovala, že vypadnou brzy, hned jak si dodělají maturitu, jsem si je nakonec hýčkala docela dlouho. Momentálně nemám doma ani jednu, ale kdoví, cesty osudu jsou nevyzpytatelné!

Šárka: Jak jste si odchod dětí z domu představovala po té praktické stránce? Měla jste v plánu jim s osamostatněním pomoct, nebo jste to brala tak, že si musí poradit samy?

Ivana: Musely by jedině sekat latinu, aby nebyly vyhozeny (smích). Bohužel jsem na tom stejně jako mnoho dnešních rodičů. Nemůžu si dovolit koupit dětem jen tak byt nebo nové auto. Zkrátka to není možné. Občas dcerám hlídám jejich mazlíčky – psa Ríšu a králíčka Štěstí. Až jednou budou mít děti, ráda vypomůžu s jejich hlídáním, s úklidem nebo vařením, ale určitě nebudu schopna je podporovat finančně.

Šárka: To je podle mého názoru častý rozpor. Rodiče si přejí, aby se jejich děti už osamostatnily, ale ekonomicky to není možné.

Ivana: Musím uznat, že naše delší společné soužití pro mě mělo i tu výhodu, že jsem měla nižší náklady na bydlení. Jakmile dcery začaly vydělávat, musely také přispívat na chod domácnosti. Chtěla jsem, aby poznaly hodnotu peněz. Starší dcera chodila v zaměstnání často na obchodní schůzky, a co si budeme povídat, oběd a něco k pití dnes stojí kolem 200 Kč. Tak jsem se ji snažila naučit, že ušetří, pokud si sama uvaří nebo si oběd „koupí“ za příspěvek na suroviny ode mě. Teď, když pracuje v ekologické organizaci, učí občas šetrněji nakupovat ona mě.

Šárka: Tenhle vzorec, který jste uplatnila na své dcery, používali při výchově i Vaši rodiče?

Ivana: Myslím, že to je má originální metoda (směje se). Moji rodiče nijak neusilovali o to, abych brzy odešla z rodného domu. Ale nevyšlo jim to, protože už v necelých 18 letech jsem se přestěhovala do části babiččina dvojdomku a tam jsem si poprvé zkusila tak nějak bydlet sama a hospodařit s penězi, které jsem na měsíc dostala. Babička na mě zpovzdálí dohlížela, protože jsem přece jen byla ještě na střední škole. Pak už jsem se domů nevrátila. Od babičky jsem se přestěhovala do pronajaté garsonky, a nakonec postupem času až do sto kilometrů vzdálené Olomouce.

Šárka: Co se člověk naučí, když začne tak brzy bydlet sám?

Ivana: Pro mě byla vždycky důležitá svoboda. Po ní koneckonců touží každý mladý člověk. Výhodou je i to, že si život tak nějak omakáte už ze začátku. Pochopíte, že prádlo se samo nevypere, že špinavý kabát se sám neodnese do čistírny. Zjistíte, že vydělat peníze stojí nemalé úsilí. Naučíte se také lépe hospodařit s časem, protože ho zkrátka musíte mít dost na to, abyste stihli všechny ty věci, které by za vás doma dělali rodiče.

Šárka: Vedla jste k samostatnosti i své dcery?

Ivana: Určitě. Odmalička jsem je učila, aby co nejvíc věcí zvládaly samy. Nikdy jsem je neomezovala, nenutila jsem je třeba, aby si teď sedly ke stolu a hodinu u něj seděly a učily se, protože jsem věděla, že i když tam budou sedět, nic se naučit nemusí. Se starší dcerou to bylo jednodušší, byla svědomitější. U té mladší se čas od času vyskytly nějaké potíže. Přesto jsem je ale nedozorovala. Chtěla jsem, aby samy pocítily následky toho, když si své povinnosti nesplní. Zbytečně jsem za ně jejich problémy neřešila. S tím se pojí jedna oblíbená historka, která se ke mně dostala tak nějak oklikou. Jednou jsem mladší dceři koupila v Albertu, poblíž našeho bytu, papuče. Ukázalo se, že nejsou v pořádku a bude potřeba je vyměnit. Moje tehdy pětiletá dcera trvala na tom, že do prodejny sama zajde a výměnu si domluví. Tak jsem ji nechala a ona to vážně sama zvládla. Pro obsluhu supermarketu to prý tehdy byl velký zážitek (směje se). Další z věcí, které si myslím, že jsem holky naučila, je stát si za tím, co považují za správné a jít za tím. Nebát se obhájit si svůj názor.

Šárka: Takže jste spokojená s tím, jak jste je vychovala?

Ivana: Je pravda, že když odešly z domova, měla jsem období, kdy jsem se sama ptala, jestli jsem je skutečně naučila všechno, co je pro život potřeba. Jestli jsou z mé strany do života náležitě vybavené. Nakonec si ale, myslím, poradily opravdu dobře. I když to se ukáže nejspíš teprve tehdy, až budou muset v životě čelit výzvám a problémům. Na všechno stejně děti připravit nemůžete, ať se snažíte sebevíc.

Šárka: Existuje něco, na co by podle Vás měly matky své dcery připravit především? Něco důležitého, co by jim měly předat?

Ivana: Nemyslím, že se něco podobného musí omezovat na vztah matka a dcera. Dětem obecně je podle mě důležité vštípit, aby byly pravdomluvné, spravedlivé. Aby pomáhaly slabším – těm, kteří o pomoc stojí. Zkrátka je hlavní udělat z nich dobré lidi.

Šárka: Maruško, co ty si přeješ předat své dceři?

Maruška: To je dobrá otázka. Jak jste říkaly, chci, aby z ní vyrostl dobrý člověk. To podle mě zahrnuje spoustu bodů. Je potřeba, aby byla nezávislá a dokázala se postarat sama o sebe. Je to důležité zejména v dnešní době, kdy řada dětí dostane od rodičů všechno tak nějak automaticky. Potřebná je taky pokora – k životu a k ostatním lidem okolo. Děti dnes často vyrůstají v blahobytu. Na nic nemusí čekat. Paradoxně to u nich vede k tomu, že z jejich života mizí radost a těšení se na něco. Mým dětem bych moc přála, aby schopnost na něco se těšit nikdy neztratily. Je to koneckonců něco, co trápí řadu dospělých. Chybí nám schopnost radovat se z maličkostí.

Ivana: Když jsi mluvila o možnosti na něco se těšit, vzpomněla jsem si, jak jsem si jako mladá maminka na mateřské sepisovala seznam toho, co si chci pořídit do domácnosti. Třeba digitální teploměr. Dnes je to běžná věc, ale já si na něj před 25 lety musela našetřit. Nemohla jsem jen tak jít kolem lékárny a koupit si ho. To je pocit, který většina dnešních mladých lidí nezná, protože vyrůstají zajištění a obklopení blahobytem, který jim jejich rodiče dopřávají. Často nemusí o ty věci ani požádat, jindy si je dokonce vyvzdorují, vydupou. Kvůli tomu ale získávají o životě naprosto mylnou představu.

Šárka: Maruško, mluvili jste s manželem o tom, kdy by podle Vás měly Vaše děti odejít z domova?

Maruška: Bavili jsme se o tom. Je fakt, že na sebe teď celkově máme jen málo času. Myslím, že to není dobře. Možná to bude znít sobecky, ale přála bych si moci věnovat víc času manželovi. Vím, že jsou lidé, kteří tento názor nepřijímají. My své děti nade všechno milujeme. Přesto jsem přesvědčená, že bychom měli víc pěstovat náš partnerský vztah, protože děti přece jen jednou odejdou a budou žít své vlastní životy.

Ivana: To je jedna z věcí, o kterých jsem ještě nemluvila. Jsem rozvedená. Takže když dcery odešly z domu, zůstala jsem tam sama a prožívala to naprosto hrozným způsobem. Ani na to nechci vzpomínat. Navíc jsem už tou dobou tušila, že skončím ve své tehdejší práci. Bylo to těžké období. Najednou jsem nevěděla, co si počít. Ta samota byla šílená. Můžete si číst nebo koukat na televizi, ale myšlenkami jste stejně úplně jinde. Můžete dokola mýt podlahu nebo okna, ale sociální kontakt vám to nenahradí.

Maruška: Já se na výchovu dětí dívám tak trochu jako na investici do budoucna. Je to hodně náročné, prvních osmnáct až dvacet let vám dají pořádně zabrat. Nicméně pak se to pomalu začne vracet a v pozdějším věku je fajn mít kolem sebe rodinu. Jednak se má o člověka kdo takzvaně postarat, a taky netrpí samotou.

Šárka: Když se podíváte na dnešní generaci mladých dospělých, myslíte si, že jsou na tom z hlediska samostatnosti lépe než jejich předchůdci anebo hůře? Dokáží se o sebe skutečně sami postarat?

Ivana: Myslím, že je to spíš horší. Když mladí lidé dřív odcházeli z domova, měli to většinou v hlavě víc srovnané a byli zodpovědnější. Zralost, to je velké téma. V dospívání jsem si občas s dcerami taky užila. Na jejich dozrávání měl jistě velký vliv i fakt, že vyrůstaly se sourozencem. Snažila jsem se sice připravit na to, že se do naší rodiny narodí druhé dítě – hodně jsem četla o tom, jak se po narození mladšího dítěte chovat k tomu prvorozenému, aby se necítilo odstrčené. Nicméně na sto procent se to stejně nepodařilo. Ani s nejlepšími úmysly a poctivou přípravou zkrátka neovlivníme všechno…

Maruška: Já bych je rozdělila na tři skupiny – na ty, co mají lokty a neberou ohledy na ostatní, na ty, co nemají lokty a zůstávají doma, a pak na takovou tu „normální“ zdravou mládež – té bohužel ubývá. Často jsou dnešní mladí zajištění finančně, ale chybí jim zralost a zodpovědnost. Chuť nežít jen pro sebe, ale umět se postarat i o ostatní. Bývají z rodin zvyklí na to, že všechno mají, že za ně rodiče všechno zajistí. Na začátku našeho vztahu na tom byl stejně i Míša (manžel). V podstatě se dá říct, že partnerský vztah spolu máme až posledních pár let. Když jsme se poznali, občas naše fungování připomínalo spíš vztah mezi matkou a synem. Zpětně to sám uznává. Díky našemu vztahu a otcovství konečně vyzrál.

Jako správní detektivové jsme při výpovědích oddělili dcery od matky, aby nebyly vzájemně ovlivněny svými odpověďmi. Jsou tedy průkazně ryzí a nezávislé. Markétě je 29 a Míše 26 let. Obě dcery již žijí samostatně, ale s maminkou se pravidelně navštěvují. Oběma jsme položili tři stejné otázky.

Jak jste vnímaly svou výchovu? Byly jste dostatečně připravené na život, když jste odcházely z domu?

Dcera Markéta: Vnímání výchovy se určitě liší z pohledu puberťáka/malého dítěte (čtěte mě a mé sestry tehdy), versus když se na to člověk dívá zpětně s určitým odstupem a uvědoměním, co mu to vlastně dalo. Vzpomínám si, že mi tehdy občas připadalo, že ve všem musíme být příliš samostatné, že se musíme samy poprat s výzvami a svými strachy, že si jen my samy neseme zodpovědnost za to, co uděláme... Paradoxně mi bylo i divné, že jako jedny z mála nedostáváme zaracha (až do opravdu velikého průšvihu jsme ho skutečně nedostávaly!). A tím, že nám pak hlavně v pubertě a období dospívání chyběl táta na plný úvazek, se „škola samostatnosti a soběstačnosti“ ještě prohloubila... Což nás ale na dospělácký život připravilo skvěle. Samy jsme si vybudovaly žebříček priorit a zásad, i přes jakousi absenci zákazů (anebo právě naopak díky ní) z nás vyrostla slušná a rozumná děvčata a dokázaly jsme se úspěšně postavit nejedné výzvě. I když to tak nemusí znít, oporu v rodičích, hlavně v mamince, samozřejmě máme a já osobně si myslím, že to všechno – i když muselo být těžké dávat nám takovou volnost – dělala schválně. A právě díky tomu jsme se já i sestra dostaly tam, kde dnes jsme.

Dcera Michaela: Dle mého názoru nás naše maminka vychovala opravdu skvěle. Do života nám dala všechno – zodpovědnost, samostatnost, pracovitost a poctivost. I když byla od mých šesti let samoživitelkou, nikdy jsem neměla pocit, že mi mužská ruka chybí – zvládla totiž plnit funkci obou rodičů. Když bylo potřeba, byla přísná a neústupná, ale nikdy se taky nebála nás obejmout a říct, jak moc nás miluje, a povídat si s námi o našich prvních láskách a bolestech z nich. Za sebe můžu říct, že jsem tedy do života připravená rozhodně byla.

Co pro vás bylo těžké v osamostatňování se a samostatném bydlení?

Dcera Markéta: Vlastně skoro nic, protože jsme na to tou výchovou k samostatnosti byly připravené. Navíc to bylo ku prospěchu věci, protože se nám tehdy sem tam vypjaté vztahy mnohonásobně zlepšily. Ale určitě je důležité vědomí toho, že se má člověk v případě potřeby nebo neúspěchu kam vrátit, a to jsme měly. A taky jsem občas volala příteli na telefonu (= mamince) kvůli vaření nebo praní, což se občas stává i dnes (směje se).

Dcera Michaela: Za sebe můžu říct, že nic. Když se ale přece jen nějaká menší komplikace objevila, byla tady maminka a ráda s čímkoliv a kdykoliv pomohla či poradila. Protože jsem byla již od mala učená nakupovat a starat se nejen o kapesné, ale i svěřené finance, věděla jsem, co kolik stojí, a tak mě ani finanční stránka nijak nezaskočila. No prostě, jak jsem psala v odpovědi na předešlou otázku – maminka nás na vše dokonale připravila (směje se).

Jak chcete vychovávat jednou své děti? Převezmete nějaké vzorce ze své primární rodiny?

Dcera Markéta: Nevím, jestli je to jen tou výchovou, ale kdyby to moje potenciální děti měly v hlavě tak srovnané jako já a moje sestra a měly k rodičům stejnou úctu jako my dvě, což si myslím, že je velmi důležité, určitě bych se snažila je vychovávat stejně, jako to dělala mamka s námi! Taky bych je chtěla podobným způsobem vést k lásce ke kultuře a českým městům a památkám. Jediné, co bych udělala jinak, by bylo více klidové krizové komunikace – a tomu může každý rozumět, jak umí. Což je ale taky tím, že to s námi mamka – když byla na výchovu sama – neměla vůbec lehké (a my jsme jí to mnohdy neulehčovaly a zpětně má za to všechno můj obrovský obdiv, protože to z nás udělalo takovou skvělou silnou trojku), každopádně se nám vždycky snažila dát to nejvíc, co mohla, a jak stojí na srdíčku, které mi onehdá darovala, platilo a dodnes platí, že „sice nemáme všechno, ale když jsme spolu, nic nám nechybí”. A tak bych si přála, aby to jednou vnímaly i moje děti.

Dcera Michaela: Pokud mohu použít jedno z přísloví, bude to to, které nám maminka celý život vštěpuje a rozhodně je pravdivé: „Líná huba, holé neštěstí.“ V dnešní době je totiž velice důležité si všechno umět vykomunikovat, nenechat si všechno líbit, a když se nám něco nezdá, umět to říct. A jak chci vychovávat svoje děti? Stejně, jako to dělala naše maminka s námi – hodně s nimi cestovat, aby poznaly, jak rozmanitý svět kolem nás je. Brát je často za kulturou – do divadel, muzeí, na vernisáže. Dostatečně jim ukazovat, jak moc mi na nich záleží. Dokázat jim dát radu, ale zároveň neprosazovat jen svůj úhel pohledu na věc. Nechat je se rozletět kamkoliv za hranice Česka, i když mě samotnou to odloučení bude bolet. Spontánně jim dělat překvapení nejen k narozeninám nebo Vánocům, ale celoročně. Být pro ně autoritou, ale zároveň kamarádkou, za kterou se nebudou bát s čímkoliv přijít a otevřeně si o tom promluvit. Být tady pro ně, kdykoliv mě budou potřebovat, stejně, jako tady pro nás je naše maminka.

Děkujeme za příjemné povídání a náhled do vaší rodiny

Šárka Chlupová

Marie Haitmanová