Na horách napadl sníh a poprvé v životě nemám sparing partnera na běžky. Oslovuji kamarádku, o které vím, že se chystá lyžovat s nějakou skupinou. „A nebude ti vadit,“ opatrně našlapuje „že to bude taková nesourodá skupinka?“ Husitský farář jezdící Jizerskou padesátku, katolická varhanice, řeholní sestra poprvé na běžkách, nemocniční kaplanka a svobodná matka po jedenácti letech na běžkách zní jako dostatečně praštěná kombinace na to, abych se nepřidala. Seznamte se s bratrem husitou…
Jaké máte zkušenosti s předáváním víry vlastním dětem?
JK: Má zkušenost je taková, že víra se předává „ztuha“. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak to v naší rodině máme. Mnoho lidí si myslí, že když se někdo narodí do rodiny faráře, má cestu k Bohu jednodušší. Opak je pravdou. To, že je váš tatínek farářem, vás už odmala stigmatizuje. Ať chcete, nebo ne, takové dítě se vždy do jisté míry odlišuje právě skrze povolání svého otce či matky. Tyto děti jsou odmala vedeny k účasti na bohoslužbách a jsou součástí sborového života. Dokud jsou malé, je to pro ně přirozené, protože to vidí u svých rodičů. Jakmile ale dosáhnou určitého věku, už to tak samozřejmě nepřijímají. Jsou kritické. Často se ptají, proč mají chodit do kostela, když jejich vrstevníci ve třídě nemusí.
Takže Vaše děti nechodí do církevních škol?
JK: Chodí. Anička studuje první ročník Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, předtím navštěvovala klasickou základní školu. Bětuška navštěvuje vyhlášené olomoucké gymnázium – Církevní gymnázium Německého řádu. Přestože je zřizovatelem školy řád, jsou v její třídě jen dvě děti, které vedou jakýsi aktivní duchovní život v nějakém společenství: Bětka a její spolužačka. Pepík právě končí devátou třídu, takže tomu střední školu právě společně vybíráme. Naše děti prochází obdobím, kdy přirozeně přehodnocují svůj dosavadní „automatický“ život. Chápu to tak, že hledají svoji vlastní cestu k víře a k Bohu. Žijeme ve větším městě, kde je celá řada společenství. Postupně objevují další možnosti a já jim v tom určitě bránit nebudu. Naopak budu raději, když jejich víra rozkvete v jiné církvi, než aby z nich byli „zamrzlí husiti“. V husitské církvi získají základ, byli pokřtění a tak dále.
Ke křtu se v naší rodině váže zajímavá anabáze, která má kořeny ještě v době, než jsme se s mou ženou Jitkou vzali. Manželka je katolička. Svatbu jsme měli v Praze na Břevnově, v Bazilice sv. Markéty u Benediktinů. Smíšené manželství je z pohledu církevního práva paradoxně horší případ, než když je jeden z manželů nevěřící. Proto jsem správně měl před svatbou podepsat prohlášení, že nebudu našim dětem v budoucnu bránit v přístupu ke katolické výchově. Vzhledem k tomu, že jsem se v té době sám připravoval na kněžské svěcení, připadalo toto opatření našemu oddávajícímu absurdní. Jak z toho ven? Nakonec jsem navrhl, abychom řešení nechali na Bohu – dcery jsem slíbil pokřtít po manželce v katolické církvi a syny zase po mně v husitské. A Bůh nám skutečně ukázal, zač je toho loket. Máme tři dcery a jednoho syna (směje se). Nevnímám to tak, že bychom byli rozdílní křesťané. Přestože máme různou konfesi, sdílíme tutéž víru a naději. Náš rodinný ekumenický život tak není jen formální. Snažíme se společně žít jedním evangeliem a směřovat k jednomu Kristu. Na našem příkladu se mimo jiné ukazuje to, že rodina je základním atomem církve. Právě v rodinách se buduje vztah k Bohu.
Jak probíhá ve Vaší rodině nedělní bohoslužba?
JS: Když byly děti ještě tvárnější, pomáhaly všechno před bohoslužbou připravit a aktivně se na ní podílely. Když jsem do naší farnosti před lety přišel, zavedl jsem jednou měsíčně tzv. dětské bohoslužby, jejichž účelem bylo zpřístupnit bohoslužbu i rodinám s malými dětmi a umožnit dětem, aby se do ní v rámci svých možností samy zapojily. Čtou čtení, vybudovali jsme scholu. Devízou nás ženatých farářů je to, že na vlastní děti můžeme snáz „nabalit“ děti ostatních. Když už máte nějaké zdravé jádro, snáz se s tím pracuje. Děti jsou obohacením bohoslužby, představují pokračování církve. Promluva je také zacílená na děti a mám dojem, že i dospělým se často líbí víc než ta „klasická“ nedělní, teologicky vyšperkovaná (usmívá se). Bohužel současné okolnosti jsou, jaké jsou. Poslední dětskou bohoslužbu jsme měli v období adventu.
Neuvažoval jste o možnosti přenášet bohoslužby tzv. online?
JK: Zatím jsem se ke streamování bohoslužeb nedostal. Ne že bych nechtěl, nebo že by to bylo technicky nemožné, ale vím, že většina lidí nemá z tohoto typu bohoslužeb takový prožitek jako při osobní přítomnosti. Koneckonců přes internet a optické kabely svátost nevysloužíme. Internet využíváme spíše jiným způsobem – např. jsme k Dušičkám natočili video o těch, na které vzpomínáme, a to i s hudbou. Myslím, že bylo na velmi slušné úrovni. Podle mého názoru je to prospěšnější koncept než online přenos bohoslužby, zvlášť v tak široké nabídce, jaká je dnes k dispozici. Řada starších lidí navíc stále nemá pro podobný přenos dostatečné vybavení nebo neumí s technikou na takové úrovni pracovat.
Loni uplynulo 100 let od vzniku Církve československé husitské a zároveň bylo 30. výročí jejího zapsání do registrace církví v roce 1991. Plánujete tato výročí nějak oslavit?
JK: Naše oslavy se týkaly především roku 2020 a měli jsme velkolepé plány. Něco proběhlo v lednu na celostátní církevní úrovni: bohoslužby, akce, konference. Stěžejní část byla plánována na letní měsíce. Z původních plánů nakonec, vzhledem k situaci spojené s pandemií, zůstal jen zlomek. Přes léto pár akcí proběhlo. Překvapilo mě, že jsme měli problém se vzpamatovat z prvního lockdownu. Naši kolegové zůstali i po jeho konci částečně paralyzováni a neustále čekali na avizovanou druhou vlnu, která záhy přišla, tudíž jsme nestihli vůbec nic. Takže jsme to více prožívali interně, v rámci jednotlivých obcí. Hodně nás to poznamenalo. Na podzim se mělo konat setkání mládeže, které se bohužel neuskutečnilo. Bylo to zvláštní a neřekl bych, že zrovna nadějné.
Když odhlédneme od pandemie – v lednu a v únoru pravidelně probíhají ekumenická setkání. Jak vypadají ve Vaší církvi?
JK: Ano. Právě na lednových ekumenických setkáních v loňském roce jsme si výročí naší církve připomněli. Tady v Olomouci je ekumenická scéna velmi pestrá. Do setkání jsou zapojeny největší církve a farnosti v rámci města, což je dobré. Co si pamatuji, zatím to vždy proběhlo v otevřeném duchu. Občas se objevily snahy, například ze strany pátera Hanáčka, že jsme se spolu několikrát sešli u piva. Jmenovalo se to tuším „S pastýři na pivo“. Kromě toho, myslím dvakrát, proběhly ekumenické snídaně u evangelíků. Každá podobná aktivita ale nakonec vždycky nějak vyšumí. Je škoda, že většinou jsou tato podnětná mezicírkevní setkání vnímána kolegy jako další povinnost. Na druhou stranu chápu, že každý z nás kněží má v současnosti dost své práce a starostí. Olomoucké farnosti jsou poměrně velké a vytížené, probíhá v nich řada aktivit. Mám tu zkušenost, že v menších městech to bývá jiné. Pokud na tamější církevní scéně chybí jasný vůdce (hegemon), je pro její představitele snazší se neformálně setkávat. Na jednotlivce tam není vyvíjen takový tlak. Rád vzpomínám na jabloneckého katolického kněze, který mi kdysi sám od sebe nabídl, že mi pomůže na naší husitské faře natřít střechu. To je skutečné gesto pokory! (usmívá se).
Myslíte si, že by ekumenické snahy fungovaly lépe, kdyby byly praktikovány tzv. „zezdola“? A je podle Vás vůbec možné, aby se podobné iniciativy úspěšně chopili laici?
JK: Já si dokonce myslím, že církevní hierarchie ekumenické snahy trochu brzdí (smích). V této souvislosti si vždycky vybavím slova Jana Pavla II.: „To, co nás spojuje, je silnější než to, co nás rozděluje.“ Zdá se mi, že tuhle hlubokou pravdu jsou často schopni lépe vnímat právě laici – běžní lidé v kostele – než ty tzv. „vyšší“ šarže, protože ty více dbají na jakousi strukturu a podřízenost. Myslím si, že by kněží byli odvážnější, kdyby u svých věřících zaznamenali větší potřebu vést vzájemný dialog a potkávat se s věřícími z ostatních církví. A znovu mě napadá hezké přirovnání, které na ekumenické bohoslužbě použil jeden z kněží olomoucké hejčínské farnosti. Řekl, že středobodem našeho snažení by měl být Kristus. On je cílem naší cesty, ale my se k Němu můžeme blížit z různých stran. I když volíme různé cesty z různých směrů, všichni postupujeme ke středu. Kristus je JEDEN a je nerozdělen. A pokud se k tomuto středu – Kristu přibližujeme, znamená to, že máme blíž i k těm křesťanům, kteří kráčí ke Kristu z druhé strany. To je důležitá myšlenka, která bohužel nezaznívá dostatečně často.
Ekumenické snahy mi někdy připomínají vyjednávání dětí ve škole. „Budeme se s vámi kamarádit, když změníte tohle a tohle…“ To ale dost dobře nejde. Rozdělení církve má své historické kořeny a stále platné důvody. Stojí za ním lidé. Lidé a jejich rozdílné názory a interpretace. Za tohle všechno opravdu nemůže Bůh. On se neraduje z toho, že je nás tu sto padesát různých vyznání… Zároveň je třeba si přiznat, že rozkol církve je jistou známkou její nevěrohodnosti. Snaha o sblížení by neměla být pouze formální, společenská záležitost. Musíme se skutečně upřímně snažit směřovat k jednotnému cíli. Pak i naše vzájemné rozdíly postupně přestanou být tak významné.
Ještě poslední otázka na závěr… Co čekáte, že přijde po smrti?
JK: Velmi zajímavá otázka… Čas od času mi vstávají vlasy na hlavě hrůzou, když na pohřbech poslouchám některé své kolegy, jak líčí nebe jako neměnný stav klidu, svatosti a pokoje. Upřímně, z věčného pokoje mám hrůzu. Je to skutečně to, co chceme? Prožít věčnost poklidnou levitací v blíže neurčeném mezičase a meziprostoru? Tento statický obraz věčnosti víceméně církev po celá staletí věřícím předkládala. Přistoupili jsme na to, že svět je místem bolesti a utrpení a nebe naopak představuje klid od trápení a prostor, kde se budeme pasivně vznášet nad obláčky. Boží království chápu především jako obrovskou dynamiku, plnost života a svobody. Vzkříšení je obrovský pohyb.
Vždycky si vzpomenu na film Vratné lahve. Zdeněk Svěrák se v roli vysloužilého učitele Tkalouna ptá svojí dcery, která míří na nějakou nábožensky zaměřenou přednášku: „A je v nebi práce? Jestli není, tak do takového nebe já nechci.“ Tím dobře vystihl jednu myšlenku. Nebeské království jako místo věčného klidu a spánku nás zneklidňuje. A také by mělo, protože to není jeho skutečná podstata. Už za svého života totiž děláme řadu věcí, které nám přinášejí radost. Práci, koníčky… Proto si myslím, že to, co nás těšilo během života, bude v nebi také, jen ve větší plnosti a dokonalosti. Já osobně si Boží království představuji jako nádhernou zasněženou krajinu s perfektně upravenými stopami pro běžky, ve kterých se budu volně prohánět (smích). Boží království bude takové, aby v něm každý mohl být šťastný. Bez oddělení pro katolíky, pravoslavné a ty ostatní.
Za rozhovor děkuje a někdy zase na běžkách se těší Šárka Chlupová
