rroJaké jsi měla představy o výchově dětí – naplnily se?
S manželem jsme byli aktivní členové křesťanského společenství. Oba jsme si prožili obrácení ještě jako studenti a pak vstoupili do sboru. Pravidelně jsme navštěvovali bohoslužby a zapojovali se do dění společenství. Děti jsme se snažili vést k osobnímu vztahu k Bohu a měli jsme naději, že se stanou křesťany. Synové s námi chodili do kostela, navštěvovali besídku i dorost a byli pokřtěni. Četli jsme jim z Bible a modlili se s nimi. Snažili jsme se jim být dobrými rodiči, aspoň tak nám to připadalo.
Starší syn se vůči nám ve 14 letech začal „otáčet zády“. Nenutili jsme ho chodit s námi do kostela, ale on to tak vnímal. Přestal s námi mluvit, z vlastní vůle odešel na internát a nechtěl s námi bydlet. Začal alkohol, tráva, občas něco tvrdšího. O víkendech jezdil domů, ale nemluvil s námi. Chvíli se držel hipíků, pak anarchistů, pak zakotvil v punku. Ve chvílích, kdy byl doma, jsme se snažili tyto věci po dobrém nebo po zlém řešit, ale situace se jen zhoršovala.
Mladší syn byl pravý opak. Jako by se snažil nám staršího syna nahradit. Říkal, že v otázce alkoholu a drog je pro něj bratrův život nejlepší „antikoncepce“. Ale také si prošel obdobím, kdy se hledal, ale nebylo to tak bouřlivé. Pak si prožil osobní zkušenost s Bohem a stal se členem sboru. Takže to vypadá, že představy o výchově z této stránky se mi splnily 50 na 50. Musím však dodat, že oba kluci mají jasné představy o tom, co je dobré a co špatné. Taky soucit s lidmi jim není cizí, oba nesnáší rasovou diskriminaci a nedělají mezi lidmi rozdíl. V reálu to vypadá tak, že starší syn rozdává bezdomovcům cigarety, chodí s romskými kamarády na pivo a mladší jezdí pomáhat na misie. A v tomto případě to vychází 100 na 100 ☺
To zní celkem dobrodružně. Možná by neškodilo ještě vysvětlit, co byla besídka a dorost, ale předpokládám, že jde o druh společenství při kostele pro různé věkové kategorie. Co se týká výchovy v pubertě – měla jsi nějakou metodu, která tzv. fungovala? A byli jste v tom s manželem zajedno?
Protože protestanstské církve mají své sbory (sborem myslím celek, který se ve městě schází v kostele nebo v modlitebně) s menším počtem lidí, funguje pro děti besídka – to jsou mrňata už v předškolním věku a možná první, druhá a třetí třída ZŠ), pak dorost – to je tak do 15–16 let, a pak mládež – tam jsou už mládežníci, dospělí mladí lidé. Pak se předpokládá, že z mládežníků budou členové sboru, navštěvují už jednotlivá společenství, která se schází v rodinách. Ale není to myslím až tak přesně ohraničeno.
Metoda, která fungovala ve výchově... Myslím, že to snad v pubertě u nás neexistovalo. Nepomáhalo takřka nic. Pořád jsme řešili staršího syna. S manželem jsme hodně drželi při sobě, ono se to ani jinak nedalo. Zkoušeli jsme vymezit pravidla, ale bez úspěchu. Syn klidně spal raději na zahradě v přístěnku, než aby přišel domů. O víkendech chodil domů „na šrot“, kolikrát i se zraněním, občas si na něho počkali skini nebo jiná banda. Představte si, že slyšíte, jak jde syn domů, otevřete dveře a on leží na zemi celý od krve. Jen jsme se pak modlili, aby to přežil. Řešili jsme problémy ve škole, kde byl sjetý a opilý. K maturitě ho nepustili, v podstatě ho ze školy vyhodili a ani se jim nedivím.
Teď s odstupem času mám pocit, že jsme na to šli častokrát špatně. A chyba byla ještě dřív, než začal mít syn problémy. Byli jsme moc přísní, i to prostředí, které jsme doma vytvořili. Typická slušná křesťanská rodina. Prostě jsme nepochopili, že tohle dítě je jiné než kdokoliv v naší rodině a že to, co zabíralo na nás, na něj nefunguje. Jako dobré vidím to, že jakmile jsme zjistili, že utrácí peníze za trávu, alkohol apod, přestali jsme mu peníze dávat. Když ho vyhodili ze školy, dostal od nás měsíc na to, aby si našel práci a začal přispívat na domácnost. Jinak by u nás nemohl bydlet. Takže chodil na brigády a začal dělat na stavbách. Ale problémy byly pořád.
Protože mladší syn byl tzv. bez problémů, propast mezi sourozenci se prohlubovala, a to na tom bylo to nejhorší. Došlo k tomu, aniž bychom si toho byli vědomi, a byla tam i žárlivost. Vztah mezi starším synem a námi byl pořád napjatý a vyhrocený. Taky jak jinak, rodiče abstinenti, nekuřáci, aktivní členové církve. S mladším jsme fungovali v pohodě a bylo to poznat. A i proto se starší syn zatvrzoval víc a víc. Kdyby se ten čas vrátil, asi bych se snažila víc se dětem v pubertě přiblížit a často místo zákazů a podmínek stát jen opodál, aby synové věděli, že rodič je tady a má je rád. A mnohdy nechat věci plynout. Mít v ledničce nachystané pivo a krabičku cigaret, kdyby synkovi došly. Časem se ukázalo, že tenhle postoj vnímá syn velmi pozitivně a dalo se s ním pak mnohem lépe vyjít. :)
Jak vycházíte teď? Je vztah už ve fázi odpuštění a přijetí? Jak se k tomu dá dopracovat? Co musí člověk sám na sobě změnit?
Muselo se stát ještě víc věcí. Když jsem zůstala se syny sama, chvíli to fungovalo. Pak opět tytéž problémy se starším synem. Hodně mě to trápilo a nevěděla jsem vlastně, co dělat. Teď s odstupem času vidím, že Pán Bůh si i tuhle situaci použil.
Jela jsem ke svým známým na víkend. Oba manželé působili v manželské poradně jako psychologové. Když jsem jim popsala situaci, podpořili mě v mém úmyslu staršího syna vystěhovat. Já hlavně měla strach, že kluk zůstane na ulici, skončí špatně a bude to moje vina. Pochopila jsem, že syn je dospělý a je zodpovědný za své jednání sám. Buď se já sesypu, nebo on musí z domu. A nemám jen jeho, ještě je tu mladší syn, který studuje, mí rodiče… Tak jsem mu dala ultimátum: ať si do dvou měsíců najde podnájem, pak měním zámek. A tak se i stalo. Bylo to samozřejmě pod nátlakem a byl dost naštvaný. Pořád výmluvy, že nikde nic není, všechno moc drahé. Ale když našel své věci venku před domem a vyměněný zámek, pochopil, že mámu „neukecá“. Najednou si všechno zařídil. Samozřejmě, že se mnou nějakou dobu nemluvil, ale řekla jsem mu, že jednou za měsíc může přijít v neděli na oběd. ☺ A pak se postupně situace vylepšila.
Teď syn pracuje v zahraničí, plánuje společný život s přítelkyní, píšeme si. S bratrem má pěkný vztah. Já sama jsem musela dospět do bodu, kdy člověk uzná chyby, kterých se na dětech dopustil. Vyznala jsem to Pánu Bohu a on mi dal pak sílu věci řešit radikálně. V té situaci jsem měla jen jeho. Taky jsem pochopila, že oba synové potřebují vidět z mé strany toleranci a poznat, že je mám opravdu ráda. Oba stejně. A že jim dávám svobodu, jak se svým životem naloží. Prostě je to už jejich cesta. Nevím, jak bude příběh mých dětí pokračovat, ale mám naději, že jsou v Božích rukou.
Děkuji za otevřenost a odvahu podělit se s bolavými zkušenostmi.
Ptala se Šárka Chlupová
