Každý to chce slyšet dvakrát, proto se zeptám hned na začátku: jak jste se poznali?
K: Bylo to skrze naši společnou zálibu – hory. Každoročně jsem míval na starost autobus lidí a vyráželi jsme do hor, konkrétně do Dolomitů, a bydleli jsme v pastoračním domě Velehrad ve Svatém Martinu v jižním Tyrolsku. Většinu skupiny tvořili studenti a rodiny. A v roce 2004 se o této akci dozvěděla moje žena a přihlásila se na ni ještě s dalšími spolužačkami. Zjistili jsme, že nás spojuje něco více než jen hory.
Liší se dnes nějak váš názor na manželství od vašich představ na jeho počátku?
K: Myslím, že ani ne. Vždy je to o ochotě naslouchat, chtít komunikovat a být schopen přinést určitou míru tolerance i oběti.
Z: Některé věci si člověk možná trochu více idealizoval. Nejen v manželství, ale ve všech vztazích, které žijeme, je podstatné, že se o věcech mluví a sporné body se člověk snaží řešit.
Vaše děvčata kromě školy zvládají i gymnastiku, krasobruslení, balet, zpěv, klidně doplňte další… Jak to máte organizačně vymyšlené? Dá se to stíhat?
K: Organizačně se to někdy stíhá těžko. Já mám práci nepravidelnou a Zuzka mívá služby. V kuchyni a v mobilu mám rozvrhy školy a kroužků holek a pružně se se ženou domlouváme, kam koho posunout. Nejstarší dcera už v podstatě vše zvládá sama. Přesto jsem rád, že holky mají rády pohyb, ale zároveň i hudbu. Když jsem byl v jejich věku, bylo doma mnohem více práce, měli jsme drobné hospodářství, do kterého mne rodiče zapojovali. Dnes mají děti mnohem více volného času, a pokud ho nenaplní smysluplně, skončí to u pasivní zábavy: mobily, filmy apod.
Z: Snažíme se holky hodně vést k samostatnosti, řadu aktivit máme také poměrně blízko: do školy je to pět minut, vedle školy je základní umělecká škola, do zkoušek scholy, které probíhají v kostele, je to také pět minut… gymnastiku a krasobruslení obsloužíme pomocí auta nebo kola.
Když se děvčat ptám, jestli jim sport pomáhá i v jiných oblastech života, odpovídají Kamila i Terezka svorně, že určitě ano.
Jak spolu v rodině komunikujete? Využíváte nějaké vychytávky rozvrhu týdne? Máte nějaká zažitá fungující schémata?
K: Během týdne využíváme rozvrhy, jak jsem už zmiňoval. O víkendech se snažíme spolu trávit čas na vycházkách do přírody nebo s přáteli. To napomáhá společné komunikaci. Ke správné komunikaci je podle mě třeba prožitek společně stráveného času.
A vy, děvčata? Umíte se spolu domluvit?
Vycházíme spolu docela dobře.
Když dojde na rozepře, jak to řešíte? Létají talíře, nebo se daří konstruktivní řešení?
K: Myslím, že nepatříme mezi zářné příklady. Oba jsme s manželkou temperamentní a umíme se pohádat. Na druhou stranu nejsme podle mne urážlivé typy a dokážeme brzy pokračovat v normální komunikaci i rozhovoru. Nicméně myslím, že máme rezervy v tom, abychom si v klidu sedli a utříbili pohled na způsob výchovy, prožívání společného času atd.
Z: Snažíme se věci obrátit i do legrace a brát je trochu s nadhledem a humorem.
Co na svém protějšku nejvíce obdivujete?
K: Zuzka je velmi houževnatá, cílevědomá, nesmírně kreativní (někdy až moc...)
Z: Na Kamilovi obdivuji jeho dobrotivost, obětavost a smysl pro rodinu.
Lze sladit náročná povolání v zastupitelstvu a porodnici? Najdete si společný čas pro sebe?
K: Připadá mi, že někdy se společný čas hledá těžko. Čas od času spolu někam vyrazíme na kole, popřípadě někam na návštěvu s tím, že třeba děti už necháme chvilku samotné. Ale jak už jsem říkal, vnímám zde právě rezervy, jak hledat volné chvíle, které by vedly k lepší vzájemné komunikaci.
Jak vedete své děti ve víře?
K: Víra je vztah, osobní prožívání života s Bohem. K tomu se snažíme vést i děti. Co se daří držet poměrně pravidelně, je společná večerní modlitba, kde děkujeme Bohu a také prosíme za vše, co jsme mohli prožít, co nám leží na srdci. Pak modlitby před společným jídlem – vděčnost s prosbou za potřebné, kteří nemají tolik štěstí jako my. Pak když jdeme na mši svatou, jde nám o to, aby to děti nechápaly jen jakousi povinnost, ale aby setkání vnímaly jako prostor k vděčnosti a zároveň čerpání posily. Holky také chodí do scholičky, která pravidelně zpívá při nedělních mších svatých, a domnívám se, že i texty, které zpívají, nějak „vlezou pod kůži“, že o nich mohou třeba přemýšlet.
Kamile, už přes 25 let organizuješ poutě a zároveň turistiku do italského San Martina v Dolomitech. Krásně se tu pojí cvičení duchovní i fyzické. Co oba osobně v pastoračním domě Velehrad čerpáte?
K: Já tomu říkám sportovně-duchovně relaxační pobyty. K jejich pořádání mě přivedl P. František Petrík, který už nás sleduje z nebeských hor. A to s úmyslem, že zde mohou skutečně lidé spojit načerpání fyzické, duševní i duchovní. Ráno začínáme mší svatou, která je samozřejmě dobrovolná, a pak po snídani vyrážíme na celodenní túru. V horách člověk obzvlášť intenzivně vnímá velikost Božího stvoření a zároveň posílí fyzickou stránku. Pohled do přírody a krajiny je také velkým osvěžením pro duši. Další přidanou hodnotou může být, že se při turistice a společně prožívaných chvílích mohou lidé seznámit a třeba spolu vytvořit pěkné manželství. Tak jak se to kdysi podařilo s manželkou nám. I s tímto úmyslem jsme s P. Petríkem akce pořádali.
Z: Pro mě je to společenství, setkání s přáteli, výlety, večer i posezení u vínka s písničkou…
Podílel ses na organizaci stavby kostela Svatého Ducha ve Starém Městě. Naučil ses za ta léta budování něco o sobě a o lidech?
K: Možnost podílet se na stavbě kostela Svatého Ducha u nás ve farnosti mně dala opravdu hodně. Byl to několikátý pokus o stavbu kostela ve farnosti, první tu byl už před první světovou válkou, ale těžké události 20. století stavbě několikrát zabránily. Jsem vděčný, že jsem mohl být „u toho“. Při stavbě jsme mnohokrát zakoušeli velké Boží působení. Zároveň to člověka formovalo, měnilo. Zkusím uvést několik příkladů.
Kostel byl náročný stavebně i finančně (stál více než 100 mil. Kč). V průběhu stavby jsme se ve skupině lidí, kteří se kolem stavby kostela angažovali, museli domlouvat na různých krocích stavby, financování atd. Zde jsme debatovali někdy velmi bouřlivě, ale vždy jsme pokračovali dál bez nějakých negativních pocitů a se vzájemným respektem. Dále jsme se snažili hledat různé zdroje finanční podpory. Jedním z nich byla možnost podpory ze strany města. Je zajímavé, že už od prvopočátku, když jsme stavbu připravovali, zde vznikla určitá skupina lidí, kteří byli zásadně proti a hledali způsoby, skoro bych řekl, jak stavbě zabránit. Postupem času se dařilo tyto negativní postoje obrušovat. A někdy v sobě člověk musel nalézt notnou dávku pokory, aby zbytečně nerozdmýchával spory a spíše se snažil druhé získat pro věc. Což byl pro mne, člověka s cholerickou povahou, náročný úkol.
Osobně přičítám velký vliv také síle modlitby, kdy farnost v počátcích stavby a při vyřizování potřebných povolení klečela každý týden na kolenou a prosila o požehnání pro stavbu kostela a dobré vzájemné vztahy. Tato prosba dodnes zaznívá v přímluvách skoro při každé mši svaté již 25 let. Myslím, že postupem času je dnes řada lidí, která dříve měla negativní postoj, smířlivější či dokonce nalezla vztah s Bohem a cestu k němu. Osobně jsem zastáncem toho, že pro dobrou věc není třeba lidi přesvědčit či ubít argumenty, ale spíše se pokusit je získat. Také jsme zažili několik „zázraků“ při získávání finančních prostředků na stavbu. Někteří lidé věnovali celý svůj majetek. A nebyli ani přímo z farnosti. Myslím, že stavba kostela a Boží působení při ní a ve farnosti by samo o sobě vydalo na samostatný článek.
Při stavbě kostela jsi vystřídal na radnici pozici starosty i místostarosty. Proč jsi zamířil z konstruktérské firmy do politiky?
V kostce bych řekl, že prakticky celý profesní život jsem se podílel na dění ve městě. Skoro 20 let předtím, než jsem se stal starostou, jsem byl v radě města a nepřetržitě jsem v ní dosud. A zároveň jsem pracoval jako zaměstnanec ve firmě. Studoval jsem strojírenské konstrukce a pak v oboru pracoval. Tato práce je tvůrčí a hodně mě bavila. Postupně jsem prošel různými pozicemi, také jsem pracoval s lidmi. Nicméně zjednodušeně řečeno – nejvyšším smyslem zaměstnání bylo, že jsem vytvářel majiteli zisk. Vždy jsem vnímal, že chci dělat věci, které slouží druhým. Proto jsem si to trochu kompenzoval právě v práci ve městě, kde člověk věci dělá přímo pro lidi. I když vděku nemůže moc čekat. I výše uvedenou stavbu kostela chápu jako prostředek k užitku celého města.
A co na tvé práci nejvíc baví tebe, Zuzko?
Nikdy jsem nelitovala, že jsem zvolila profesi gynekologa a porodníka. Přivádět na svět nový život je pro mě poslání. A jen u nás se pláče radostí a štěstím. Jsem ráda, že mohu být součástí těchto emocí.
Kdyby to šlo, změnila bys něco v systému, přístupu klientek apod.?
U nás máme moderní pěkné prostředí, a proto není třeba nic měnit systémově, ale je to opravdu spíše o maximálním individuálním nasazení personálu a dobrém průběhu samotného porodu. Vždy se snažím, aby byl pro maminky porod intimním prožitkem narození nového života, aby v porodnici mohly pocítit bezpečí, vlídnou a klidnou atmosféru. A pokud to průběh porodu umožňuje, aby mohl probíhat dle přání nastávající maminky a za účasti nejbližších.
Nakonec ještě dotaz na děvčata – dokážou vás rodiče něčím překvapit?
Kamila a Terezka: …překvapení nedělají, ale některým dětem rodiče dělají pokladovky a podobně…
Tak třeba tip na další způsob komunikace. 😊
Zuzana Psotková má 40 let, pracuje jako lékařka – gynekoložka, porodník, s manželem vychovává tři dcery, ovládá několik hudebních nástrojů a má ráda hory, kolo a tenis. A když se nudí, běhá maratony podél řeky Moravy.
Kamil Psotka oslavil 50 let, je místostarostou Starého Města u Uherského Hradiště, konstruktérem, vývojářem, organizátorem nejen poutí do italských Dolomitů. Otec dcer Kamily (12 let), Terezy (9 let) a Marie (6 let).
