Rodinný život

Máte se svým sourozencem nebo švagrem, švagrovou přátelský vztah? Natolik, že byste si spolu pořídili společné bydlení? A ještě plánovali nastěhování tchýně? I takové zázraky se dějí. Důkazem je následující dvojrozhovor s bratrem a sestrou, švagrem a švagrovou.

Rozhovor s manžely Stavinohovými

Marie (38 let) a Jiří (39 let) Stavinohovi – Jiří pracuje jako obchodní zástupce u firmy, která prodává mimo jiné systémy na zavlažování pro zemědělce. Marie je učitelkou angličtiny, učí převážně na 1. stupni základní školy.

Jak jste se poznali?

M: Poprvé jsme se vzájemně „zaregistrovali“ někdy na střední škole, zhruba v sedmnácti letech. Ale „na vážno“ jsme spolu začali chodit až v prvním ročníku na vysoké škole. Všechno to vlastně začalo v Žibřidovicích. Jezdili jsme tam se skauty. A teď se tam pravidelně vracíme s rodinami.

Kde bylo Vaše první společné bydlení?

M: Zdědili jsme po babičce panelákový byt, 2+1. Tam jsme spolu začali po svatbě bydlet a nakonec jsme tam žili 4 roky. Pak se nám narodil syn, Ondra, a my začali přemýšlet o změně adresy.

J: Našli jsme si byt v Týnci, v takové malé bytovce (celkem tam byly 4 byty), se společnou zahradou. Byt jsme si koupili, takže jsme se na všech opravách a úpravách museli dohodnout s ostatními majiteli. Nebylo to vždycky jednoduché. V některých bytech se sousedé často střídali.

M: Šli jsme do toho, protože jsme nechtěli být sami na starost o celý dům. Bytovka nám připadala jako dobrý kompromis. Říkali jsme si, že budeme na všechno čtyři a budeme si pomáhat. Nakonec ale stejně většina starostí padla na nás. Ukázalo se, že je opravdu těžké se i v tak malém počtu na čemkoliv domluvit.

Vaše další „realitní“ cesta vedla zajímavým směrem – k přechodnému „spolubydlení“ s jiným manželským párem. Jak tahle myšlenka vznikla?

J: Bydlení v Týnci pro nás začalo být náročné, především kvůli logistické stránce věci. Měli jsme silné vazby na Olomouc, od které sice Týnec není příliš daleko, ale přejíždět tam a zpět každý den bylo čím dál složitější. Proto jsme uvažovali, co dál. Jednou večer se Maruška s Lenkou vypravily do baru na tequilu. Nejsem si jistý, co pily, každopádně se vrátily s konceptem společného bydlení. Tu nám předložily a my, manželé, jsme o tom začali uvažovat. Nechali jsme tu myšlenku chvíli uležet. Ale po relativně krátké době (asi po dvou měsících) jsme se rozhodli, že začneme společně hledat nové bydlení.

M: Důležitou roli v našem rozhodování samozřejmě hrála finanční stránka. Když jsme bydleli v Týnci, poznali jsme tam některé výhody života v rodinném domě – měli jsme zahradu, Jirka tam měl svou dílnu, což pro něj bylo hodně důležité. Když jsme zvažovali stěhování do Olomouce, zjistili jsme, že zachování stylu života, na který jsme si už zvykli, bude nejspíš nad naše finanční možnosti. Protože Řezníčkovi v té době také řešili otázku bydlení, rozhodli jsme se, že si společným bydlením vypomůžeme.

Strávili jste spolu v rámci vašich rodin před sestěhováním nějakou delší dobu, třeba letní dovolenou? Měli jste představu, jak vlastně jejich rodina „funguje“?

J: Na společné dovolené jsme spolu byli, tuším, jednou. Vlastně jsme žádnou podrobnou představu neměli. Ale Honzu jsem znal ze Skautu dlouhá léta, do jejich rodiny jsme nijak zvlášť neviděli.

M: Ještě jsme spolu s Lenkou občas v létě jezdívaly na takové „dámské“ pobyty – maminky, děti a babička. Zároveň jsme na sebe měli poměrně silné vazby z běžného života. Spolu s Lenkou jsme rozjížděly rodinné centrum Slunečnice, takže jsme byly zvyklé spolu komunikovat, pořádat aktivity a řešit nejrůznější věci.

Jak probíhalo samotné hledání domu?

J: Výhodou, a zároveň i nevýhodou, celého procesu byl fakt, že jsme hledali společný dům pro dvě rodiny – tudíž jsme měli předem jasně dané a poměrně specifické požadavky. Dům musel být velký, aby v něm mohly být dva samostatné byty. Chtěli jsme také možnost vybudování nějakého „vejminku“, aby měla Maruška možnost se na stáří postarat o rodiče. Klíčový pro nás byl i dojezd MHD. Výběr tím pádem nebyl moc velký. Nakonec jsme ani nehledali příliš dlouho – asi půl roku.

M: Začali jsme tím, že jsme si prohlédli několik domů. Tipy jsme sehnali hlavně přes realitní kanceláře, osobní kontakty jsme neměli. Rozhodující byly dispozice domu a také jeho stav, případně to, jak velkou investici by po koupi vyžadoval.

Když jste svůj vysněný dům konečně našli, podle jakého klíče jste si ho „rozdělili“?

M: V podstatě jsme se hezky „sešli“. Máme docela živé děti a vadila mi představa, že budeme bydlet v patře, neustále dupat a někoho rušit. Řezníčkovi si zase sami řekli, že chtějí bydlet nahoře. Dům potřeboval rekonstrukci, museli jsme ho rozdělit na dvě bytové jednotky. S tím nám pomohl kamarád, architekt.

Jaká je podle Vás největší výhoda sdíleného bydlení?

M: Je těžké vybrat jednu a označit ji jako tu „největší“. Jednou z nich je určitě to, že naše děti k sobě mají mnohem blíž. Dělí je od sebe pár let, takže spolu mohou trávit čas a zabaví se. Získaly skvělé kamarády. I pro nás je to úleva. Víme, že když přijdou domů, mají si s kým hrát a něco podnikat. I když se občas pohádají, samozřejmě.

Jak společně zvládáte řešení provozních záležitostí, např. nutných oprav?

J: Záležitosti našich domácností si řešíme samostatně a opravy domu jako takového společně. Hodně se toho snažíme se švagrem dělat svépomocí, ale pokaždé to není možné, i kvůli mému časovému vytížení. Připadá mi, že se naše vzájemné představy dobře doplňují. Jsem zvyklý řešit věci technicky, co nejrychleji a nejefektivněji. Zatímco Řezníčkovi se na to dívají spíš z hlediska udržitelnosti. Tyto různé pohledy na jednu věc nás nakonec ve výsledku spíše obohatí. Určitě mi nepřipadají nějak omezující, spíš užitečné.

M: Narazili jsme i na sporná témata. Například když jsme začali stavět třetí byt („vejminek“). Diskuze o jeho dispozicích, umístění dveří, počtu oken a dalších věcech se protáhly i na několik večerů. Zatím jsme ale byli vždycky schopni si to spolu vykomunikovat. Výhodou je, že jsme s Jirkou vhodně povahově nastavení. Netrváme za každou cenu na tom, aby všechno bylo podle nás. Dokážeme ustoupit. Dobré vztahy v domě jsou pro nás důležitější.  Pomohlo nám také stanovit si pár základních pravidel. Jak už jsem říkala, naše děti spolu dobře vychází, kamarádí se. Proto je jasné, že se prakticky denně navštěvují. Chceme ale, aby se vždycky nejdřív dohodly, jestli můžou přijít na návštěvu. A také jsme stanovili časový limit – od šesti hodin odpoledne už má každá rodina svůj soukromý prostor na své každodenní záležitosti.

Doporučili byste tento model společného bydlení ostatním?

M: Můžu říct, že ano. Bydlíme tak už tři a půl roku a zatím stále „sčítáme bonusy“. Velkou výhodu nám společné bydlení přineslo zejména v době koronaviru. Děti si měly stále s kým hrát, měli jsme k dispozici zahradu, se švagrovou jsme si pomáhaly a střídaly se při vaření… Díky tomu jsme se utvrdili v tom, že to bylo správné rozhodnutí. Samozřejmě je k tomu potřeba mít ty správné „spolubydlící“.

J: Sice tak žijeme poměrně krátce, ale jak říkala Maruška, zatím opravdu počítáme výhody. Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Podle mě je dobré jít do toho s otevřenou myslí a bez přehnaných očekávání, jak by to mělo vypadat. Osvědčilo se nám také uchránit si opravdu nějaký společný čas jen pro svoji nejužší rodinu.

Máte nějaké další plány do budoucna, co se bydlení týče?

M: Jsme velcí a nadšení plánovači, ale čas a peníze nám momentálně moc nehrají do karet (směje se).

Původně rozhovor s manžely Řezníčkovými, ale děti si Honzu (tatínka) odvolaly :) tak to Lenka (maminka) zvládla sama.

Lenka (34 let) a Jan (34 let) Řezníčkovi žijí se svými dvěma dětmi spokojeně v domku v Olomouci. Lenka pracuje jako učitelka v mateřské škole, Honza je sociálním pracovníkem v Charitě Olomouc.

Jak a kde jste spolu začali bydlet?

L: Po naší svatbě nám Stavinohovi, kteří bydlí pod námi dole, uvolnili malý byt 2+kk na sídlišti tady v Olomouci. Byl malý, asi 40 metrů čtverečních, v sedmém patře, ale pro novomanžele to bylo bydlení snů. Byli jsme opravdu rádi, že máme kde bydlet. Postupně se ale narodily naše děti a náš první domov nám začal být malý. Začali jsme uvažovat o něčem větším.

Kdo přišel s nápadem na sdílené bydlení?

L: Vydaly jsme se takhle jednou s Májou, mojí švagrovou, do baru. Seděly jsme tam spolu, povídaly si a já jsem si posteskla, jak už je nám v bytě s dětmi těsno. V létě tam navíc bylo hrozné horko. S Honzou jsme vlastně nikdy předtím o domě neuvažovali. Vždycky jsem říkala, že kdybychom spolu my dva bydleli sami v domku, skončí to nejspíš rozvodem (směje se).

J: Já totiž nejsem vůbec technický typ. Což se projevuje hlavně tak, že toho doma nedokážu moc opravit. Necítím se v tom zkrátka dobře. Sám bych si na domek netroufal.

A jak jste k tomu tedy nakonec dospěli?

L: Onoho památného večera v baru jsme s Májou seděly a tak trochu se zasnily… Spřádaly jsme plány o tom, jak by bylo super, kdybychom měli domek společně, protože by to znamenalo víc sil na všechno – od koupě až po úhradu výdajů na provoz a údržbu zahrady.

Jak jste svůj nápad předložily svým drahým polovičkám?

L: Na detaily už si nevzpomínám. Zkrátka jsme jim řekly, že nás to napadlo. Čím víc jsme pak o tom společně mluvili, tím víc se nám ta myšlenka zamlouvala. Pak jsme začali s hledáním našeho domu snů. Na samém začátku jsme kromě obvyklých parametrů (možnost vytvořit dvě samostatné bytové jednotky, zahrada, přijatelná cena atd.) měli ještě jeden netradiční požadavek – aby se u domu dal vybudovat malý „vejminek“ a mohla s námi tak později bydlet i babička. Zpočátku jsme si říkali, že se nám dům podle našich představ sehnat snad ani nepodaří.

Byl to od vás každopádně odvážný krok… Jak jste řešili praktické záležitosti – kdo domek vlastně hledal? A měli jste stanovenou nějakou finanční hranici?

L: Určitě jsme nějaký cenový limit stanovený měli, ale přesnou částku si nevybavuji. V naší dvojici jsem se víc věnovala hledání nejspíš já. Když se něco objevilo, vždycky jsme si dali vědět a všichni čtyři se tam jeli podívat. Naše hledání nakonec bylo nečekaně krátké. Náš dům byl dokonce jedním z prvních, na které jsme se byli podívat. Pro Máju a mě to byla láska na první pohled. Snažila jsem se ale krotit svoje nadšení a říkala jsem si, že si nemůžu dělat moc velké naděje, protože to nejspíš nakonec stejně nedopadne… Viděli jsme pak ještě další dva domy, ale ty byly v poměrně špatném stavu. Potřebovaly nákladnou rekonstrukci. My jsme byli v situaci, kdy jsme se kvůli koupi domu chystali prodat naše současné bydlení, proto jsme potřebovali, aby byl náš nový domov připravený k obývání co nejdříve. Nakonec ale všechno – i přes počáteční vyjednávání s původními majiteli – dobře dopadlo. Myslím, že jsme tehdejším majitelům tak nějak padli do oka.

Jak jste se po nastěhování dohodli, kdo bude bydlet nahoře a kdo dole?

L: To vyplynulo úplně automaticky. Je to zvláštní, ale všechno se dělo takovým svým přirozeným způsobem. Nedošlo k žádným rozporům. My jsme od začátku chtěli bydlet nahoře, Stavinohovi si zase přáli bydlet dole.

Jak jste se domlouvali na zajištění oprav domku a jeho údržby?

L: Celý proces byl velmi živelný… a rychlý. Klíče od domku jsme přebírali před prázdninami a v září jsme se stěhovali. Všechno se nám povedlo zrealizovat v rekordním čase. Ani naši kamarádi architekti nevěřili, že to stihneme (směje se). Každý z nás samostatně řešil s architektkou dispozici vlastního bytu. Když se objevilo něco, co se týkalo společných prostor a zájmů, sešli jsme se a probrali to. Hodně nám pomohli naši kamarádi. Pracovali jsme od rána do večera celé léto. Role stavbyvedoucího se ujal švagr. Mám dojem, že mu to ani nevadilo (smích). Tahle role pro něj byla naprosto přirozená, umí velmi dobře řešit technické věci.

Objevila se nějaká věc, na které pro vás bylo těžké se shodnout?

L: V podstatě byla většina důležitých věcí daná a my jsme toho nechtěli moc měnit. Tudíž jsme ani moc neměli o čem se dohadovat. Nepamatuji si, že bychom měli rozpory v nějakých zásadních věcech. Bylo tu vlastně celou dobu hodně tvořivé prostředí.

Co vnímáš jako výhodu vašeho společného soužití?

L: Určitě pevnější vzájemné vztahy našich dětí. Tráví spolu hodně času, mají kamarády přímo v domě. Já osobně jsem si vždycky přála velkou rodinu. A teď konečně mám pocit, že se to podařilo (směje se). Jsem vděčná, že holky mají díky tomu možnost každodenně prožívat vztahy s více lidmi, nejen s Honzou a se mnou. Myslím, že nám to funguje zejména proto, že máme se Stavinohovými hodně podobný životní styl a taky přístup k výchově dětí. Jsou mezi námi samozřejmě rozdíly, nejsme stejní. Ale připadá mi, že ten základ máme stejný. Naše společné bydlení vnímám jako dar. Mně se skutečně takhle žije mnohem líp. Zpětně si uvědomuji, že to, co mi nejvíc vadilo na životě na sídlišti, nebyl ani tak malý byt nebo letní horko, ale spíš ten pocit osamělosti a nedostatku vztahů. Tady cítím skutečnou sounáležitost.

Co plánujete do budoucna?

L: Občas sníme o tom, jak se nám tu společně bude žít, až budeme staří. S Honzou si říkáme, že bychom už pomalu měli začít šetřit na výtah (směje se). S nemalým napětím taky vyhlížíme pubertu dětí. To bude určitě zajímavé období. I tak vnímám, že pro naše holky bude velká výhoda, že mají dole tetu se strejdou, se kterými mají krásný vztah. A pak máme takové ty provozní plány. Opravit dole byteček pro uprchlíky z Ukrajiny a tak podobně.

Za rozhovor děkuje Marie Haitmanová