Jak se u vás doma slaví neděle?
Ondřej: Když je normální doba, slaví se u nás neděle tak, že ve stresu vstaneme a prcháme do sboru… (smích) Hlavně je slavení neděle součástí naší rodiny. Protože jsme vyrostli v církvi, je automatické, že se v neděli sejdeme ve společenství. Je to něco, co chceme zachovat. Dopoledne trávíme v církvi, s přáteli, posloucháme kázání, jsme spolu. Odpoledne je o odpočinku, výletech – trávíme čas spolu jako rodina. Snažíme se v neděli nepracovat, a pokud to jde, aby i děti měly hotové úkoly už v sobotu. Abychom měli v neděli společné volno.
Míváte tento den slavnostnější než ostatní dny?
Daniela: Ano, protože je to jediný den, kdy se snažíme odložit povinnosti, a tím pádem spolu celá rodina můžeme strávit minimálně půl dne, někdy celý den. V poslední době opravdu celý den, protože moc možností, kam by děti mohly odjet třeba za kamarády, není… Ten čas patří pobytu v církvi a potom je společný oběd, který je výjimečný, protože přes týden není možný. Je pro nás slavnostní tím, že jsme všichni spolu u jídla nebo poté na společném výletě, když se povede.
Co se modlitby týče, máte v rodině nějaké vlastní zvyklosti nebo malé rituály i mimo neděli?
Ondřej: Určitě! Máme svoje zvyklosti. Společně se modlíme před jídlem a vedeme děti k tomu, aby se i bez nás modlily společně. U této modlitby se vždy chytíme za ruce, i když k nám přijde návštěva – ať už křesťanská či nekřesťanská. Někdy jsou lidé překvapení. Další je například to, že když jdeme večer uložit děti (i teď, když už jsou větší), snažíme se s nimi sdílet a zhodnotit ten den. Ptáme se jich, co se jim líbilo, co bylo fajn, za co můžeme být vděční. Potom se spolu modlíme – dospělí i děti.
Další rodinné rituály jsou možná to, že se snažíme spolu jezdit na víkendy a na dovolené jako rodina. Bereme to i tak, že často jedeme sami právě proto, abychom byli co nejvíc spolu, abychom jako rodina drželi při sobě. Ale máme samozřejmě rádi i to, když s námi jedou přátelé, to je taky fajn.
Měnila se modlitba v průběhu vašeho manželství? Například s příchodem dětí?
Daniela: Ano, měnila. Řekla bych, že děti do toho vnesly větší pravidelnost. I tím, že mají rády, když jsou věci jasné a jisté. Modlitba před jídlem se nezměnila, jen jsme k ní děti přibrali. Tím je zároveň učíme na sebe navzájem počkat a zatím se nám to daří. Večerní modlitbě nás spíš děti přiučily. Mají to rády, tento čas s námi a s Bohem. Také to již očekávají, a to nám pomohlo zejména v té pravidelnosti. Motivují nás a také „kontrolují“.
Ondřej: Já jsem se ještě naučil jednu věc. Když byly děti ještě úplně malé, ptal jsem se jedné ženy, jak vychovávali děti a jak to udělali, že i jako dospělé stále chodí do církve. Odpověděla mi, že neví, ale že každý večer, když už spaly, chodila se nad nimi modlit. Toto jsem od ní převzal a chodím se za svými spícími dětmi modlit. Ony to neví. Chodím se modlit za ně, za jejich život, současnost i budoucnost.
Má pro vás osobně nějakou úlohu hudba? V rodině, v církvi?
Daniela: Já jsem hudebník odmalička. Je to pro mě nedílná součást života, ale v čase se to mění. Odmala jsem k hudbě inklinovala, dětství jsem strávila v ZUŠce. Tím jsem si vybudovala potřebnou dovednost a znalost, abych hudbou mohla sloužit i ve společenství. Teď již bohužel není tolik prostoru, ale dříve jsem vedla pravidelně chvály, také zpěvy při nedělních bohoslužbách. Hudba je pro mě spojená s chválou Boha, je to taková modlitba, neodděluji to. Inspiruji se skladbami u nás i v zahraničí. Přijde mi, že hudba spojuje církev po celém světě – najde se melodie, na kterou má každý národ svůj text, ať už moderní písně nebo ty, co se zpívají po staletí.
Vzděláváte se v rámci rodiny ve víře?
Ondřej: Snažíme se vést děti ve víře. Ježíš Kristus je součástí našeho života a chceme, aby to tak i nadále bylo. On dal hluboký smysl našemu životu a naději na věčný život s ním, a proto je pro nás klíčové vést naše děti k víře. To nejsilnější a zároveň nejtěžší je, že se snažíme žít tak, aby to, co říkáme, v našem životě také platilo. Aby i v obyčejných věcech byly patrné ty hodnoty a zásady naší víry. Potom se snažíme, aby děti také něco věděly o Bohu. Je to velký boj, mnohokrát jsme začínali s různými systémy, jak například projít s dětmi celou Bibli. Když se nedaří, začínáme znovu. Momentálně s menšími dětmi čteme upravenou Bibli pro malé. Také děti podporujeme, aby se účastnily vzdělávacího programu v církvi – společenství mládeže, nedělní školy. Aby se jim vzdělání dostalo i tam.
Podílíte se nějak na chodu vašeho sboru? Vedete děti k této službě?
Daniela: Život v církvi je součástí našeho života, a přestože k němu děti vedeme, je pro nás také důležitá jejich vlastní volba, tj. aby si zvolily Ježíše za svou životní cestu. Uvědomujeme si, že do určité chvíle je můžeme vést, ale poté je to na jejich dospělém rozhodnutí. Tak je to i se službou v církvi. Snažíme se je k ní vést a jít příkladem… V čase se to měnilo – když jsme ještě neměli děti, Ondřej byl vedoucím mládeže v našem sboru, já jsem vedla chválovou kapelu. Když byly děti malé, nešlo to. V posledních letech vznikla zase jiná potřeba, a tak organizuji tábory pro děti z našeho společenství a jejich kamarády, také víkendovky pro dorost… Teď v covidové době spolupracuji na online setkáváních pro děti – v neděli před každým vysíláním bohoslužby. Máme tam pro ně nachystaný biblický příběh, písničky, hry na dálku atd. Shrnula bych to tak, že se snažíme být užiteční tam, kde je to potřeba.
Jak si představujete život po smrti? Víte, jak si ho představují vaše děti?
Ondřej: Zajímavá otázka. Vůbec nevím, jakou mají představu děti, na to se jich musím zeptat. Když se řekne nebe, já si představím žlutou barvu. Nevím proč, asi kvůli tomu zlatu, co tam bude. (smích) Ale myslím si, že to bude v nebi velká párty, že to bude super. Lidé budou chválit Boha, bude nám všem spolu dobře, protože budeme blízko Ježíši. Možná se ho budeme moci také zeptat na to, co nám na zemi nebylo jasné… Bude tam velká radost, to je moje představa. Nebudou tam žádné starosti.
Daniela: Já si to představuji podobně, ale víc důstojně. Nevím, jestli tam bude párty, ale ta nekonečná Boží přítomnost a láska bude jistě určující. Nedovedu si představit, jaké blaho nás tam čeká, ale protože je můj život spojený s hudbou a chválami, představuji si to jako naprosto dokonalé uctívání Pána Boha. Jen si přesně nedokážu představit, jak to bude vypadat.
Máte nějaký silný zážitek s Bohem? Nějakou zajímavou zkušenost?
Ondřej: Silných věcí v životě je spousta, ale máme takový jeden mimořádný okamžik. Když jsme spolu pořádali první ročník festivalu UNITED, byla příprava taková jedna velká jízda. Bylo to náročné, všechno jsme se teprve učili, měli jsme nový tým… Už před začátkem festivalu jsme věděli, že další ročník udělat nemůžeme, protože nebudeme mít ani lidi, ani peníze – že nám budou chybět statisíce na zaplacení a valná většina týmu nám již řekla, že znovu do toho určitě nepůjdou. Nicméně na tom prvním festivalu Bůh dělal takové zázraky, o kterých jsem do té doby četl jen v knihách ze zahraničí. Bůh se tam přímo dotýkal lidí. Lidé měnili své životy, prožívali zásadní životní rozhodnutí a někteří byli dokonce uzdraveni… Mně bylo moc líto, že to vše nebude moci pokračovat. V sobotu festival skončil a hned v neděli za námi titíž lidé, kteří do toho s námi už nechtěli nikdy jít, přišli a přemlouvali nás, ať pokračujeme. Do čtyř dnů nám Bůh poslal téměř čtyři sta tisíc, abychom další festival mohli zaplatit. To byl pro mě opravdu velký duchovní i fyzický zážitek. Od té doby UNITED pokračuje již deset let a můžeme se tam setkávat se spoustou lidí a hlavně s Bohem.
To je krásné. Boží cesty jsou opravdu nevyzpytatelné.
Ondřej: Jsou super. To, že jsem se rozhodl jít v životě s Ježíšem, a myslím, že Daniela to má stejně, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme kdy mohli udělat.
Za sdílení radosti z víry děkuje Runa Koblihová
