Manželé Okamurovi vychovali pět dětí a těší se z jednoho vnoučka. Oba pocházejí z vícejazyčných kultur, jsou františkánskými terciáři a jsou rádi, že žijí ve svobodné zemi.
Z jakých rodin oba pocházíte a jak jste došli ke společné manželské cestě?
Hayato: Jmenuji se Hayato Josef Okamura, jsem poslancem Sněmovny za KDU-ČSL. Mám smíšené česko-japonsko-korejské kořeny. Moje maminka Helena, rozená Holíková, pocházela z literárně založené moravské katolické rodiny s kořeny v Bystřici pod Hostýnem a také na Valašsku. Náš tatínek Matsuo měl japonskou matku a korejského otce. Jako člověka pocházejícího z poměrně odlehlého hornatého japonského venkova ho překvapivě už v mládí silně přitahovala civilizace Západu – tedy v pohledu z Východní Asie především Evropy. Už jako velmi mladý se zajímal také o křesťanství. Rodiče se seznámili tak, že si jako studenti nejprve několik let dopisovali v angličtině – tedy přes půl světa si posílali papírové dopisy. Sám jsem se narodil v Praze, ale v dětství jsem asi 8 let strávil hlavním městě Japonska Tokiu. Moje manželka Ludmila se stejně jako já narodila v Praze. Má smíšené česko-rusko-ukrajinské kořeny, ale skoro celé dětství a mládí prožila v Rakousku, kam její rodina v roce 1969 emigrovala po sovětské okupaci Československa. Oba jsme tak už od dětství vyrůstali s různými jazyky.
Ludmila: Naše rodiny mají společné to, že se stěhovaly z jedné země do druhé. Oba jsme se narodili v Praze, ovšem dětství jsme strávili v jiných zemích. Hayato žil jako dítě v Japonsku a já zase až do dospělosti v Rakousku. Rodinu ani místo pobytu jsme si nevybrali, ale oba jsme za tyto přesahy vděční. Zažili jsme mix kultur a jazyků, a to člověka velmi obohatí. Protože nepocházím z praktikující křesťanské rodiny a sama jsem věřící byla, přála jsem si manžela-křesťana. A Pán pak vyslyšel mou prosbu v okamžiku, kdy jsem na ni už skoro zapomněla. S Hayatem jsme si hodně povídali, dobře jsme si rozuměli a ohledně manželství jsem měla klidnou jistotu.
Jak dlouho jste manželé, kolik máte dětí a vnoučat?
Hayato: Manželi jsme přes 30 let, vychovali jsme společně 5 dětí: dcery Editu a Sofii a syny Bernarda, Alberta a Ignáce. Všichni jsou už plnoletí, oba mladší chlapci jsou vysokoškoláci. Jedna z dcer je již vdaná, máme několikaměsíčního vnuka Františka. Děti jsme vychovali dvojjazyčně s češtinou a němčinou.
Čemu se profesně věnujete?
Ludmila: Jsem překladatelkou a učitelkou němčiny a manžel je poslancem se širokým záběrem. Sám vám jistě poví o oblastech, kterými se zabývá.
Hayato: Jsem lidoveckým poslancem dolní komory Parlamentu České republiky, kde působím v Zahraničním a Petičním výboru. Ve Sněmovně jsem dále předsedou Podvýboru pro národnostní menšiny, místopředsedou Podvýboru pro lidská práva a demokracii v zahraničí, členem Stálé komise pro hybridní hrozby (z Ruska a Číny), předsedou Meziparlamentní skupiny přátelství ČR-Japonsko, členem Stálé delegace k Parlamentnímu shromáždění OBSE a dalších grémií. Služba poslance je tematicky široká a je spojena s obrovskou odpovědností. Práce poslance je velmi náročná, ale chápe-li se – ve smyslu slov papeže Františka – jako politická služba lásky lidem, občanům naší země, je také hluboce smysluplná a v souladu s křesťanskou vírou.
Vyrůstali jste ve věřících rodinách? Jaká byla vaše cesta k víře?
Ludmila: Moje rodina byla věřící jen částečně. Rodiče pravidelně do kostela nechodili. Babičky měly k víře blízko, každá svým způsobem. Mám pravoslavné kořeny ze strany maminky, pravoslavnou atmosféru jsem nasávala jako mateřské mléko, miluji pravoslavné zpěvy a liturgii. V Rakousku jsem chodila ve škole do evangelického náboženství. Paní učitelka byla moc milá a řekla nám, že si můžeme s Bohem jednoduše povídat. Toho jsem se chytla. Když jsem se v 19 letech seznámila s ekumenickou komunitou Taizé, velmi mi to pomohlo najít alespoň nějaký domov v církvi. Manžel byl katolík, tak jsem velmi ráda přistoupila na to, že se stanu katoličkou, abychom mohli chodit v neděli společně do kostela, a vůbec tohoto kroku nelituji.
Hayato: Myslím, že si oba dobře uvědomujeme, že živá křesťanská víra je darem. Ten dar osobní víry jsme obdrželi v letech dospívání. Pokřtěn jsem však byl dávno předtím – jako dvanáctidenní nemluvně dominikánským knězem otcem Jordánem Vinklárkem v pražském vyšehradském kostele svatých Petra a Pavla. Manželka Ludmila byla v rodové tradici – také už jako malé dítě – pokřtěna v pravoslavné církvi, před naší svatbou pak přestoupila do katolické církve.
Jak se u vás doma řeší rozdílné názory?
Ludmila: Máme to štěstí, že jsme s manželem v důležitých věcech na jedné vlně. Hayato je hodně cílevědomý člověk. Pokud je pro něj něco důležité, tak si k tomu razí cestu a ničím by se nedal odradit. Pokud máme na něco rozdílné názory, tak o nich otevřeně diskutujeme, a většinou dojdeme k dobrému řešení.
Hayato: V rodině téměř denně čteme z Bible a modlíme se. I při rozdílnosti názoru tak většinou poměrně snadno docházíme ke shodě – v Duchu svatém. Mimo okruh nás manželů a našich dětí to může být těžší – a to zejména u lidí, kteří přestali rozlišovat pravdu a lež, dobro a zlo. Někdy nezbývá než se jenom modlit a být trpěliví.
Jaké vlivy (původní rodina, výchova, životní zkušenosti apod.) se u vás podílejí na řešení neshod?
Ludmila: Oba jsme jistě také ovlivnění původní rodinou. Třeba jsme měli různé přístupy k výchově dětí. Hayato byl ten, který kladl na děti nároky, a já zas ta, která měla tendenci je chránit. Každý jsme je vychovávali, jak jsme si mysleli, že je to správné, asi také podle vzoru v naší původní rodině, a tak se vyvažovala přílišná přísnost nebo měkkost. Jsem velmi vděčná za životní zkušenosti. Životní zkušenost učí, že neshody nemusíme brát smrtelně vážně, můžeme se přes ně přenést a že láska se nezakládá na citu, ale je aktem vůle. Zvláště teď, když jsou naše děti dospělé a odpadl ten všednodenní frmol s malými a školními dětmi, který zadává příčinu mnoha drobným neshodám. Oceňuji to, že jsme tuto etapu zvládli, a zjišťujeme, že se máme stále rádi. Prožíváme spojenectví a vděčnost.
Máte v dnešní době, kdy na sebe narážejí skupiny lidí s různými názory (např. očkování, politika apod.), nějaký vzor v historii, v současnosti, který vám pomáhá být nositeli pokoje tam, kde je to třeba? V čím vás inspiruje?
Ludmila: Nejlepším vzorem pro mě je Pán Ježíš, mistr světa v lásce, ten, který svým životem dává návod, jak být nositelem pokoje. Mým současným vzorem, v tom, jak komunikovat s okolím, je můj manžel, který nebojácně vyjadřuje svůj názor a snaží se být smířlivým tam, kde na sebe narážejí lidé s různými názory. Jde cestou vytrvalého vysvětlování toho, co sám poznává. Tento přístup se mi líbí.
Hayato: Oba jsme františkánskými terciáři. Vzorem nám jsou tedy také svatí z naší řeholní rodiny – František, Klára, Anežka Česká, Alžběta Durynská a další. Byli to ve své době a ve svém prostředí skuteční tvůrci pokoje mezi lidmi. Za velkou inspirující postavu současnosti pak pokládáme papeže Františka.
Oba máte předky a pocházíte z různých kultur a národů. Převzali jste nějaké tradice, recepty, přístupy k výchově apod. do své současné rodiny?
Ludmila: V mé původní rodině se mísily české, rusko-ukrajinské zvyky a tradice s některými rakouskými. V Rakousku jsme slavili Vánoce v českém duchu, zpívali jsme koledy a jedli kapra. Jsem ráda, že jsem tuto tradici znala. Snadno jsem mohla pokračovat ve své současné rodině a nemusela jsem se začít učit zpívat koledy až v dospělosti. Rekordmanka ve znalosti koled a českých lidových písní byla moje tchýně, Hayatova maminka. S ní jsme zpívávali opravdu dlouho a moc rádi, protože uměla více než jen první sloku a nedocházely jí nápady. Společný zpěv písní rodinu stmeluje a myslím, že bychom tento poklad neměli zakopávat. Stejně jako pohostinství. Moje maminka miluje návštěvy. Nevynechá žádnou příležitost. Třeba na začátku postní doby peče bliny a sezve přátele. Bliny se podávají stejným způsobem jako japonská jídla. Máte základ, to jsou bliny, tedy lívance, nebo v Japonsku rýže a k tomu hodně misek s různými přísadami, ryby, vejce, nějaká zelenina a každý si bere, na co má chuť. Bliny se nakonec polévají máslem, japonské jídlo zase sójovou omáčkou. Stejně jako moje maminka i já mám ráda návštěvy, jsem ráda, když jsou všechny židle kolem stolu obsazené a lidé si příjemně povídají. A nakonec i ta výchova se děje kolem stolu. Zahajujeme modlitbou, uvědomujeme si, komu vděčíme za všechny dary. Společné pravidelné stolování dává rodině řád a soudržnost.
Hayato: Ze strany rodiny své moravské maminky křesťanskou víru, a také ohromnou lásku k jazykům a literaturám. Lásku k češtině a české kultuře – ale zároveň i otevřenost širšímu světu a zvídavost s ní spojenou. Jistě i demokratičnost, neokázalé občanství – myslím přitom na svého dědečka, prvorepublikového venkovského lidovce, a také vězně nacistické diktatury. Myslím i na svého strýce Ivana, maminčina staršího bratra, který spolupracoval s pozdějším prezidentským kandidátem Janem Sokolem za hlubokého komunismu v ekumenickém křesťanském „semináři v Jirchářích“ při překládání filozofických a teologických textů z němčiny. Tohoto mého strýce komunisté z politických důvodů vyloučili ze studií na Karlově univerzitě.
V souvislosti se znalostí různých zemí a kultur – jak se dnes díváte na Česko? Opakují Češi nějaké chyby?? Mohli by na sobě něco změnit a na co by mohli být hrdí?
Ludmila: Když porovnám Česko v době komunismu a svobodnou a celkem prosperující zemi současnosti, cítím velikou vděčnost. Uvědomuji si, že svoboda a s tím spojená prosperita, kdy se pilní lidé mohou v klidu věnovat své práci, stojí na jednotlivých osobnostech. Byli to ti, kteří se nebáli říkat pravdu, i když byli kvůli tomu vystaveni represím. Někteří seděli ve vězení nebo dělali nucené práce. Tito byli důležití jako vzory nebo jako lídři, jak před revolucí, tak po ní. Někteří z těchto statečných ještě žijí mezi námi. Jejich vyprávění jsou zaznamenaná v „Paměti národa“ a je dobré si poslechnout, jakými těžkostmi procházeli. Člověk je hned vděčnější za to, jakou má svobodu. Chyba by byla na minulost zapomínat. A co bychom měli změnit? Vždy máme a budeme mít rezervy, můžeme zasévat více radosti, lásky, soucitu, pomoci a pokoje všude tam, kde zrovna jsme…Hrdí? Možná na obstojný výsledek voleb?
Hayato: Češky a Češi si v současnosti vedou v podstatě dobře. Vynikají pracovitostí a schopností plánovat, učenlivostí a zvídavostí, sociální citlivostí a otevřeností pomoci potřebným. To ukázalo i ochotné přijetí statisíců ukrajinských válečných uprchlíků – tedy především žen a dětí – v naší zemi v průběhu nynější nespravedlivé kremelské agrese proti Ukrajině. Máme tradičně vysokou úroveň školství a vědy. Pokulhávala politická kultura, ale to se také změnilo – troje poslední volby znamenaly porážku populismu a extremismu, a naopak vítězství nepopulistické politiky.
