1. Rozvážný muž postavil svůj dům na skále (srov. Mt 7, 24 n.)
Hned zkraje je potřeba říci, že v Bibli slovo „dům“ neznamená jen budovu určenou k bydlení nebo jeruzalémský chrám (dům Hospodinův), ale často je tak označována celá rodina a domácnost (např. dům Davidův), nebo dokonce celý kmen či národ (např. dům Izraelův). V přeneseném slova smyslu dům znamená celý lidský život, existenci člověka, jak je tomu v Ježíšově podobenství o rozvážném a moudrém staviteli a o staviteli absolutně nemožném (Mt 7, 24–27):
„A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále.
Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“
Je tu podivuhodná podobnost mezi stavbou bezpečného domu (a domova!) a dobrým životem: v obou případech potřebujete dobré hluboké základy, které se opírají o solidní geologické podloží (srov. Lk 6, 48 n.). Chce to kus poctivé dřiny a trpělivosti. Ale nevystačíte si jen s lidskou moudrostí a silou. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“ (Žalm 127, 1). Mimochodem – ve Starém zákoně najdeme dokonce i jeden z nejstarších bezpečnostních stavebních předpisů v dějinách lidstva: „Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl“ (Dt 22, 8).
2. Moudrá žena buduje svůj dům (Př 14, 1)
Dům nestačí jen postavit, je potřeba ho zabydlet, vytvořit v něm pravý domov. A tady Písmo podtrhuje dary žen (viz zvláště Př 31, 10–31). „Dům a majetek lze zdědit po otcích, ale prozíravá žena je od Hospodina“ (Př 19, 14). Samozřejmě není nic špatného na tom, když žena s chutí a dobrovolně vozí kolečka s betonem nebo muž háčkuje dečky. Každý ať ke společnému bydlení přispěje tvořivě svým dílem. Ale zdá se mi – a nebojím se to říci i dnes, v jednadvacátém století – že ženy obecně (výjimky povoleny) mají spíše než muži větší talent vytvářet z domu domov. K tomu je ale potřeba (pro obě pohlaví!) moudrost (srov. Př 24, 3), poctivost (srov. Jer 22, 13) a ochota vytrvale budovat jednotu a svornost („Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát“ [Mk 3, 25].) Ohněm v rodinném krbu je vzájemná láska a úcta. Ty mají moc i ten nejprostší a nejchudší byt naplnit vůní (srov. Jan 12, 3).
K utváření domova přispěje i muž tím, že prostě bude (tělem i duší, péčí a spoluzodpovědností) doma! K tomu má Písmo jeden vynikající předpis pro novomanžele: „Když se muž právě oženil, nebude vycházet do boje a nebude mu ukládán žádný úkol. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal“ (Dt 24, 5). Aby byl dům domovem, je třeba pečovat o společnou radost, ne jen plnit povinnosti a úkoly.
3. Dnes musím zůstat v tvém domě (srov. Lk 19, 5)
V biblickém světě se hospitalita, pohostinství, považuje za velkou ctnost hodnou chvály. V tom má každý člen vyvoleného národa i každý, kdo uvěřil v Krista, následovat příklad milosrdenství nebeského Otce. Což není on tvůrcem Země, našeho společného domova? („Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh“ [Žd 3, 4].) Což se on nestará se zvláštní pozorností o chudé a maličké? („Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy“ [Žl 146, 9].) Což Ježíš nezdůraznil, že „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25, 40)? Což neslíbil, že kde jsou dva nebo tři shromáždění v jeho jménu, bude on jejich hostem (srov. Mt 18, 20)?
Ježíš chce být hostem u vás doma. V každé místnosti. V každou denní i noční dobu. Nejen při modlitbě, ale i při vaření, přebalování, vysávání, dělání úkolů s dětmi, rozhovoru manželů při kávě i milování. Kéž zařízení a výzdoba bytu vyzařuje, že Ježíš je u nás vítaným hostem, že jsme členy jedné velké rodiny Božích dětí, kterou nazýváme církev (srov. 1 Petr 2, 5), a že naším pravým domovem, kam se těšíme, je nebe. V domě nebeského Otce je přece mnoho příbytků a Ježíš odešel připravit nám místo (srov. Jan 14, 2).
Kéž si každý člen rodiny dokáže uvědomit, že jeho duše má být pohostinným příbytkem celé Boží Trojice („Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ [Jan 14, 23]).
Kéž se každá rodina zapojí podle svých sil i do péče o Boží dům ve své farnosti („Hospodine, zamiloval jsem si dům, v němž bydlíš, místo, kde má příbytek tvá sláva“ [Žl 26, 8]).
