Ptali jsme se:
1. Jak jste jako křesťané prožili odchod svého mazlíčka?
2. Jaký vliv měla vaše víra na způsob, jakým jste se se ztrátou svého mazlíčka vyrovnávali?
3. Vnímali jste odchod mazlíčka jako přirozenou součást života, nebo jste v tom hledali hlubší duchovní rozměr?
4. Pokud jste rodiči, jak jste smrt mazlíčka vysvětlili svým dětem? (Pokud nemáte děti, napište, jak byste odchod svým dětem vysvětlili.)
Dana, 56 let
- Prožili jsme smutek a lítost.
- Takový je život, víra tady nehraje roli. Mazlíčka lze nahradit.
- Jako přirozenou součást života.
- Vysvětlení by se mělo podat s citem, laskavě a trpělivě odpovědět na všechny otázky. Nechat dětem prostor pro vyjádření smutku.
Lenka, 38 let, matka tří dětí
- V poklidu, ale i s mnoha slovy na vysvětlenou.
- Velký vliv, neboť díky víře chápu odcházení (umírání) blízkých (i mazlíčků) jako součást našeho života. A hlavně věřím v posmrtný život.
- Jako přirozenou součást života, ale s přesahem, že i tato stvoření Boží mají své místo v nebi.
- Vysvětlila jsem to!!! Mluvila jsem o tom!!! To je pro děti nejdůležitější. A jak? V krátkosti: Zcela jasně, je to součást života. Po smrti bude mít i toto Boží stvoření (tvůj mazlíček) místo v nebi, kde se sejde s těmi, kteří už na věčnosti jsou. A bude mu tam dobře. Ano, bude nám po něm smutno, to je samozřejmé, ale to, že ho nevidíme, neznamená, že tu s námi není. „Můžeme si vytisknout fotografii tvého mazlíčka, ať se na něj můžeš denně dívat a připomínat si krásné chvíle s ním. Nebo ať si s ním můžeš povídat. On to uslyší.“
Martin, 25 let
- Párkrát jsem se nad tím zamýšlel, ale jinak jsem to moc neřešil.
- Asi tím, že jsem se za ně modlil.
- Spíše jako přirozenou součást života.
- Řekl bych asi pravdu, ale použil bych eufemismus. Co nejvíce citlivě, ale nechtěl bych lhát.
Tomáš, 30 let
- Bylo mi z toho smutno. Byl to mazlíček a zároveň v jistém smyslu součást rodiny.
- Spíše neměla.
- Přirozená součást života. I přesto, že to bylo výrazně dřív, než by člověk čekal.
- Vysvětlit, jak to chodí, že je to součást koloběhu života a smrti.
Kamila, 49 let
- Těžce. Mrzelo mě to a bylo mi to líto. Plakala jsem, ale nehroutila jsem se.
- Uvědomuju si i vlastní smrt a smrt mých blízkých. Vím, že smrt není vše a že láska a vztahy přetrvávají, i když tajemně a pro nás zatím „zahaleně“.
- Nejde to úplně oddělit. Obojí zároveň. Vím, že druzí i zvířátka mi jsou od Boha propůjčeni a v určitý čas je musím pustit dál.
- Snažila bych se je na to předem připravit, povídat si o smrti. Vysvětlila bych jim, že podobně umírají i lidé (přiměřeně věku ale). Ale že jejich náklonnost se neztrácí, že láska a přátelství mají cenu a jsou drahé Bohu.
Jak se ke smrti zvířat vyjadřují teologové
Katolická církev: “... Židovsko-křesťanští autoři přistupují k antropocentrickému myšlení Bible, které vylučuje skutečně pietní vztah člověka ke zvířeti a rostlinstvu. Vše mimo člověka mu jen slouží a je možným předmětem jeho využívání.”
Skoblík, Jiří: Přehled křesťanské etiky
Církev bratrská: “V knize Velký rozvod C. S. Lewis jako poutník potkává ženu obklopenou zástupem domácích zvířat, koček a psů, a jeho průvodce mu vysvětluje, že to jsou zvířata, kterým dotyčná pomáhala a měla k nim vztah.” Zvířata, která mají k danému zesnulému blízký vztah, jsou s ním na věčnosti.
