Proč jste se rozhodla pracovat jako zdravotní sestra v mobilním hospici? Jaká cesta vás přivedla právě do Stromu života?
V akutní medicíně jsem strávila většinu profesního života, konkrétně na oddělení ARO. Časem jsem ale cítila, že už nechci jen „zachraňovat“ za každou cenu. Podílela jsem se na zavádění paliativní péče v domovech pro seniory v rámci nadačního fondu Abakus a právě tam jsem si definitivně uvědomila, jak hluboký smysl má péče o člověka v závěru života. Do Stromu života mě přivedla touha být v těchto chvílích s lidmi opravdu přítomná – lidsky, odborně i s respektem k jejich přání zemřít doma.
Jak vypadá váš pracovní den?
Každý den je to trochu jiné – krásné i náročné zároveň. Naše práce nemá pevný začátek ani konec. Nemáme klasické ranní porady – každá z nás má „svoje“ pacienty, ke kterým pravidelně docházíme téměř každý den. Ať už je plán jakýkoli, musíme být neustále připravené kdykoli vyjet, když se zhorší stav pacienta, objeví se nový příznak nebo když si rodina neví rady. Naše práce je hodně o naslouchání, vnímání jemných změn a především o tom být opravdu nablízku – nejen fyzicky, ale i lidsky. Večer zůstáváme na příjmu v rámci pohotovostní linky pro akutní výjezdy nebo konzultace. Věnujeme se také pozůstalostním návštěvám, kdy se po úmrtí blízkého vracíme za rodinou – jen být s nimi, vyslechnout je, pomoci uzavřít náročné období.
Zdravotník je vždycky rád, když se pacient uzdravuje. Vám pacienti naopak většinou umírají. Kde berete sílu?
Sílu mi dává samotná smysluplnost té práce. Vím, že i když nemocného nevyléčíme, můžeme mu ulevit od bolesti, umožnit důstojné rozloučení a dát rodině čas, který už nikdy nepůjde vrátit. To je obrovská hodnota. A taky mám kolem sebe skvělý tým – kolegyně a kolegy, kteří se navzájem podporují a rozumí si často i beze slov.
Podle statistik si 80 % Čechů přeje zemřít doma, ale většina nakonec umírá v nemocnicích. Proč?
Je to kombinace více faktorů – někdy je to strach rodiny, jindy nedostatek informací nebo podpory. Lidé často nevědí, že existuje možnost mobilního hospice, nebo se o ní dozvědí příliš pozdě. Systém stále není dost propojený a ne vždy se paliativní potřeby pacienta včas rozpoznají.
Jsou i případy, kdy pacient nemůže zemřít doma, i kdyby chtěl?
Bohužel ano – a je fér o tom mluvit otevřeně, aby rodina nebyla zaskočená. Důvody bývají různé:
Absence či vyčerpání pečujících – Domácí hospic stojí na spolupráci s blízkými. Pokud není nikdo k dispozici nebo pokud pečující fyzicky či psychicky zkolabují, potřebuje pacient bezpečné prostředí s 24hodinovým dohledem. V takové chvíli doporučujeme lůžkový hospic, kdy pomáháme s procesem přijetí pacienta.
Nevhodné bytové podmínky – Úzké schodiště bez výtahu, absence koupelny, nedostatek prostoru pro polohovací postel či koncentrátory kyslíku – to vše může znemožnit bezpečnou péči. Někdy se dají bariéry překlenout (terénní sociální služby, mobilní rampy), ale ne vždy.
Rozdílná přání v rodině – Občas chce pacient domů, ale klíčoví pečující to psychicky či fyzicky nezvládají. Respektujeme přání pacienta, ale zároveň musíme chránit rodinu před zhroucením.
Kdo doporučuje péči mobilního hospice? A kdy je vhodné o ni požádat?
Péči může doporučit ošetřující lékař, praktický lékař nebo i rodina – ideálně ve spolupráci s odborníky. Nejčastěji ta chvíle nastane tehdy, když je jasné, že nemoc už není léčitelná a cílem je kvalita života. Čím dřív s péčí začneme, tím víc můžeme pomoci.
Co by rodina měla vědět, když se rozhoduje pečovat o blízkého doma? Především to, že v tom nebude sama. Mobilní hospic zajistí léky, zdravotnický materiál, pomůcky (např. polohovací postel, antidekubitní matraci), odbornou péči i podporu. Rodina není nahrazována – je doprovázena a vedena krok za krokem. Péče o umírajícího je náročná, ale díky vedení odborníků ji většina lidí zvládne.
Rodina by také měla vědět, že se může spolehnout na dostupnost týmu – nejen ve dne, ale i v noci, o víkendech a svátcích. V případě jakéhokoliv zhoršení stavu může kdykoli zavolat, my telefonicky poradíme nebo přijedeme.
Většina rodin nám po smrti blízkého říká: „Bylo to těžké, ale dalo nám to smysl. Nelitujeme.“
Je důležité znát o nemoci pravdu?
Otevřenost je v paliativní péči zásadní. Když příbuzní i pacient vědí, v jaké fázi nemoci se nacházejí, mohou se správně rozhodovat – jak v oblasti léčby, tak v oblasti vztahů, přání a rozloučení.
Mnohdy se setkáváme s tím, že rodina chce pacienta „chránit“ tím, že mu diagnózu nebo prognózu zatají. Ale pravda většinou neublíží – spíš přinese úlevu. Lidé často cítí, že se něco děje, a pokud o tom nemohou mluvit, vzniká napětí a osamocení.
Naším úkolem není někoho tlačit k pravdě, ale citlivě nabídnout prostor k rozhovoru. Někdy pacient mluvit chce a rodina se bojí – jindy je to naopak. Pomáháme najít cestu, jak spolu mohou mluvit tak, jak to obě strany potřebují.
Důstojné umírání není o mlčení. Je o vzájemné blízkosti, sdílení a pokoji – a ten často přichází právě tehdy, když pravda může být vyřčena s laskavostí.
Jaké praktické rady byste dala rodinám, které se obávají fyzické náročnosti péče? Jak může pomoci mobilní hospic?
Doporučila bych jim, ať se nebojí říct si o pomoc – ať už v rámci širší rodiny, přátel nebo i pečovatelských služeb. Když se síly rozloží, není péče tak vyčerpávající. A často přináší i blízkost, kterou si budou pamatovat celý život.
Je přirozené, že se rodiny obávají, jestli péči zvládnou – ale nejsou na to samy. Mobilní hospic je podpoří od prvního dne. Zajistíme zdravotnické pomůcky, naučíme základní úkony – jak pomoci při hygieně, polohování, podávání léků nebo výživy. Všechno srozumitelně vysvětlíme a ukážeme přímo doma.
Rodina může kdykoliv zavolat – pokud si neví rady, přijedeme a pomůžeme. Často slyšíme větu: „Mysleli jsme, že to fyzicky nezvládneme, ale šlo to – díky vám.“ S pomocí týmu, který je opravdu nablízku, to totiž zvládnout jde.
Lidé mají často strach z bolesti. Jak zajišťujete léčbu bolesti a tlumení dalších příznaků doma?
Máme široké možnosti léčby bolesti – od běžných analgetik až po opiáty, včetně kontinuálních infuzí. Sledování stavu a úprava léčby je individuální, často konzultujeme stav i několikrát denně. Umíme pomoci i při dušnosti, nevolnosti nebo úzkosti. Naším cílem je, aby se pacient cítil fyzicky i psychicky co nejlépe.
Jak mobilní hospic podporuje psychickou a duchovní pohodu pacienta a rodiny? Doprovázíte rodiny i po smrti nemocného?
Součástí týmu je psycholog, sociální pracovník i duchovní. Každý má možnost sdílet své obavy, ptát se, mluvit o smrti i o tom, co bude dál. Po úmrtí pacienta nabízíme doprovázení v období smutku, vzpomínkové obřady nebo obyčejný lidský rozhovor. Umírání není jen konec – je to také důležitý čas života.
Existují nějaké mýty o domácí hospicové péči, které byste chtěla vyvrátit?
Častým mýtem je, že umírání doma je „neodborné“ nebo že rodina vše musí zvládnout sama. Opak je pravdou – domácí hospic je odborná služba, která funguje 24/7, s týmem lékařů a sester. Velmi častou obavou bývá i používání morfinu – lidé se bojí, že jde o „poslední fázi“ nebo že podání morfinu urychlí smrt. Ve skutečnosti je to lék, který používáme především k tišení bolesti nebo dušnosti, a když se podává správně, je bezpečný a účinný. Díky němu můžeme pacientovi výrazně zlepšit kvalitu zbývajícího života. Další omyl je, že hospic = rezignace. Není to o tom, že bychom se vzdali, ale o tom, že se soustředíme na to podstatné: důstojnost, klid a lidskou blízkost.
Mobilní hospic Strom života
Domácí prostředí: Poskytujeme odbornou paliativní péči nevyléčitelně nemocným pacientům v jejich domácím prostředí – tam, kde se cítí bezpečně a obklopeni svými blízkými.
Spolupráce s rodinou: Rodinu považujeme za klíčového partnera v péči. Vše ji učíme, podporujeme ji psychicky, zdravotně i prakticky – nikdy v tom není sama.
Pravidelný kontakt: S rodinou jsme v každodenním kontaktu – osobně, telefonicky i prostřednictvím pohotovostních návštěv. Průběžně sledujeme stav pacienta i potřeby pečujících.
Pohotovostní služba: Naši lékaři a sestry jsou k dispozici nepřetržitě – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. V případě zhoršení stavu vyjíždíme kdykoli, ve dne i v noci.
Smysl péče: Umožňujeme důstojné dožití života v prostředí domova. Tlumení bolesti, respekt k přání pacienta a podpora rodiny tvoří základ naší péče. Domácí hospic není o konci – je o kvalitě života až do posledního okamžiku.
Jana Kůrová pracuje jako zdravotní sestra v mobilním hospici Strom života. Má 45 let, spolu s manželem se věnuje třem, dnes už velkým dětem (17, 24 a 26 let). Miluje zahrádku, má kočky a psa, ráda odpočívá v termálních lázních. Za nejkrásnější čas považuje chvíle, kdy s rodinou vyjedou k moři. Ke spokojenému žití potřebuje podporu, klid a lásku, nesnáší hádky a dusno.
Fotky - zdroj: Archiv Strom života.
