Klučina lepí nosík na sklo a malými prstíky kreslí trajektorii pohybu rybek. Znovu napínám uši, jestli jsem se nepřeslechla. I zbytek rodiny uprostřed našeho slavnostního menu zastavuje sousto na půli cesty k ústům a poslouchá. „Já bysem chtěl být ryba,“ opakuje. „Já ne. Já bysem ryba být nechtěla,“ přibíhá očividně chlapcova starší sestra a zírá do akvária. Ještě chvíli oba v tichosti pozorují majestátní „naštvané“ výrazy dvou rybích dlouhánů i svižnost zlatých rybek a pak odchází. Téma k našemu obědu je dané.
Proti gustu žádný dišputát. V dětském věku jsme chtěly být my holky zpěvačky a herečky a doktorky. A kluci zase popeláři a kominíci a policajti a hasiči. Možná je doba jiná i v tomto. Být rybou… Všechno je jiné. Výzvy a možnosti. Základka, střední škola, maturita, vysoká, práce. Až do důchodu. A dnes? Mladí mají tolik svobody! Slavnostní oběd na počest úspěšného ukončení středoškolského studia našeho mladšího syna byl současně startovní čarou k dalším změnám v jeho životě, na které nás již delší dobu připravoval. Tušili jsme. Modlili se s ním za poznání jeho cesty, dobré rozlišování a moudrost. V důvěře jsme otevřeně sdíleli radost i pochyby. Už starší syn nás vyučil, když po středoškolské strojařině nepokračoval ve vysokoškolské odbornosti, ale odešel sloužit do centra mladých. Univerzita se odkládá. Práce a důchod taky. A teď mladší synek.
Celé čtyři roky prestižního studia každou volnou chvíli vybíhal s báglem na kdejaký kopec. Každý lesík navštívil a horu zdolal za lijáku i vedra. Luftoval a ventiloval to prestižní napětí, a kdyby gympl trval ještě o půl roku déle, asi by to nedal. Rozum a bystrost mu nechybí, což o to. Ale plné zuby gymnaziální důležitosti udělaly své a tlak začal upouštět po svém. A my mu to mohli jen schvalovat. Hlavně se z toho nezhroutit a být v pohodě. Každý ví, co sám potřebuje, co mu dělá dobře a co mu pomáhá. Synek potřeboval dýchat. Hýbat se. Potřeboval svobodu a kompenzaci tlaku na výkon, tlaku na jediný důležitý předmět na světě, jímž byl dle všeho téměř každý předmět v rozvrhu. Tlaku z hroutících se spolužaček, když dostaly jedna minus. Tlaku z očekávání. Začal být svůj a nejen tím, že přestal chodit k holiči. Jeho kudrnaté vlasy byly předzvěstí, že i jeho cesta nebude přímočará, ale vlnitá. Jiná. Tušili jsme. Ptali se a naslouchali. A pak to přišlo. Odmaturoval. Se svým klidem a nadhledem. A na slavnostním předávání vysvědčení, kdy se zveřejňovalo, kam že to všichni absolventi jdou svou akademickou cestou na všechny možné prestižní fakulty. V jejich oblíbených citátech zaznívala různá životní moudra, při nástupu našeho synka znělo do plné auly jeho krédo: „Hory, potřebuju vidět hory, Gandalfe!“ Jeho srdcovka – Pán prstenů – pronikla až sem. A pak jsme všichni slyšeli na vysvětlenou: „Dotyčný si dává rok pauzy k poznání světa i sám sebe.“ A bylo to venku. Následovalo prozření. A údiv nejen našich přítomných babiček.
V příštích dnech si dal synek se všemi schůzku, aby jim sdělil své důvody. Když jsme seděli u stolu jako první my nejbližší, viděli jsme před sebou báječného mladého dospělého člověka, který ví, proč co dělá. Který má srdce široké a otevřené, plné dobra a touhy. Věděli jsme, že vše řeší s Bohem a není to zkratkovité. Má to srovnané. Věděli jsme, že musí dát této rutině sbohem a spolu s Bohem poznat svět i sebe. Prostě musí! A protože je dobrý Pán Jeho dobrým průvodcem, naplňovalo nás to s manželem nakonec vlastně pokojem. Děti proměňují své rodiče. Vyrostli jsme. I díky nim.
Pak už vše začalo brát rychlý spád... Stálo nás to sice manželem hodně společných manželských večerů a debat a růženců a hořkého piva a slaných slz a sladkých čokolád a bude ještě stát. V této chvíli, kdy čtete tyto řádky, jeden skvělý mladý muž sedí sám v letadle letícím na druhý konec světa na zkušenou. A najít svou další cestu. Poznat sám sebe. A cizí zemi a lidi. A já otvírám atlas a prstem po mapě píšu trajektorii až do cílové stanice, jíž je jeho vysněná země Pána prstenů. Nový začátek. Nový velký krok do jeho vytouženého světa. Když se vrátil minulé léto z autostopu Evropou, kam takto neobvykle putoval na setkání s papežem do Portugalska, řekl, že to bylo super a posunulo mu to hranice. Netušili jsme tehdy ještě nikdo, že až tak daleko. A teď víme… Obavy budou. Ale spousta mladých to tak dnes má. A tak budeme věřit. Pánu Bohu a spoustě dobrých lidí, kteří mu jistě přijdou do cesty. Musí jít. Potřebuje vidět hory. A nejen hory! Jinak by popřel sám sebe. Nutit ho zůstat? Když víme, že se potřebuje nadechnout? Každý přece musí hledat, kde je mu dobře a kde může zdravě dýchat.
V dnešním nestabilním světě hroutících se hodnot, vztahů a jistot musíme dokázat podpořit sebe i druhé v cestě za „dobrým bytím“. Dělejme to dobré pro sebe i pro druhé a dělejme to rádi! A jestli někdo potřebuje vyrazit na zkušenou a jiný zase jít akademickou cestou, ať se tak děje. Není prostor na lámání věcí přes koleno. Psychologové a terapeuti skutečně nemají volné kapacity. Životní nastavení našich dětí nás s manželem učí důvěřovat Bohu a důvěřovat svým potřebám. Časem i mě synek naučil víc si rozumět. Že i já se potřebuji zvednout od počítače a jít se projít za humna nebo do parku. Dívat se do plynoucí řeky a poslouchat zpěv ptáků. Čím dál víc to potřebuju. Samozřejmě taky kafíčkovat a opalovat se a jíst kopce zmrzliny. A odběhnout na mši. A mluvit s Bohem. A mluvit s lidmi. A mluvit sama se sebou. A mlčet. A naslouchat…
V naší práci realizujeme řadu preventivních a osobnost dětí rozvíjejících programů. Raketovou rychlostí po covidu vystřelila poptávka po tzv. well-beingových programech. Tohle je prostě téma! Být dobře sám se sebou, být dobře s druhými. A jestli k tomu pomůže procházka, kafe s kamarádkou, dobrá knížka, cesta na druhý konec světa, adorace, maraton či další aktivity sobě i Bohu libé, jen houšt a větší kapky. I dcerka se v atmosféře toho všeho, co se doma dělo, vyučila. Dojíždějíc celou základku s těžkou aktovkou na zádech denně do města, lítajíc z jedné zušky na druhou i na třetí, aby zvládla osm kroužků v pěti dnech, sama řekla – byť vděčná za vše, co už umí, na co hraje, co dokázala a na jaké přehlídky se podívala: „Copak se musíme furt tak štvát?“ Bylo to těžké, ale rozhodla, který ze spousty kroužků pustí jako první. Souhlas. Neštvěme sebe ani naše děti.
Odevzdávám do Boží prozřetelnosti další etapu našeho života. Synek letí za svým well-bytím. Dali jsme mu kořeny, on teď roztahuje křídla. A doslova poletí. Nás s manželem čeká úkol ve zdraví to přežít. Zařadíme rozhodně víc společných růženců, procházek, bytí spolu a kdoví s kým ještě. Budu to pozorovat. Budu tam, kde mi bude dobře. Přečkat složitý svět převratných změn vyžaduje upevnit sebe tam, kde to fakt dobře kotví. Mám naštěstí dobrého Pána Boha. Silné rameno dobrého manžela. Objetí mladšího dítka. Skvělou rodinu a plno přátel. Kolo. Zmrzlinu vanilkovou i čokoládovou. Bezva presovač… Každý si dosaď svoje…
Být rybou... Snít je povoleno. Opírat svůj nos a prsty o chladivé sklo a koukat se na podivné tváře cizokrajných ryb. Proč ne?
Rybou bych být nechtěla. Ale zpomalit. Zpomalit, to bych chtěla. Vnímat víc sebe i vše okolo. Být opravdově. Opravdu být! Upřímně a bez přetvářky. Bez předsudků a bez obav. S odvahou. S důvěrou. Být vnímavá ke svému „já“. Prostě ať je dobře! Mně i vám všem. Be well! Go well! Takže… Šťastný let, Jakube!
