Rodinný život

Vidí a rozeznává neuvěřitelný talent a genialitu svých potomků, kteří se sotva postavili na vlastní nohy, aby hned vzápětí dokázali zaujmout vás, rodinu i přátele fascinujícími výtvarnými projevy na čerstvě vymalovaných stěnách obýváku. Jenže ne vždy to dokážete náležitě ocenit. Jednou proto, že jste ještě nestačili poslat exekucí vymáhanou další splátku na vyplýtvaný Primalex, a podruhé proto, že už nemáte sílu malovat po šestadvacáté totálně počmáranou světnici. Probouzí se ve vás někde hluboko dřímající Othello. Ale je vám naprosto jasné, že hrdlo, hrdélko stisknout nesmíte. Je to přece krev vaší krve a destička vaší destičky. Je to vaše budoucnost. Nemáte, co jiného a lepšího byste lidstvu odkázal. Jenže jako žaludové eso, přebíjí tyhle zázračné první krůčky vašich dětí každodenní přízemní starosti typu: prasklý svár rozvodu ústředního topení na půdě ve dvacetistupňovém mrazu či chronický zánět okostice, kdy vás, sténající na kanapi, chce vaše roztomilé zlatíčko rozveselit údery vařečkou do opuchlé tváře. A vy, neschopný pohybu, si konečně všimnete toho zázraku: váš malý člověk se postavil na vlastní nohy a chodí. A aby vás přesvědčil, že svět patří odteď jemu, vytáhne z ledabyle odložené tašky peněženku a rozhodne se prozkoumat, co se stane, pokud s ní doběhne k hořícímu krbu a hodí je mezi řeřavá polena. Tak vypadal můj svět ve starých, zlatých časech, když jsem se pohyboval na tenkém ledě v kategorii týraný otec. Kdy po mnoho let v pravidelných intervalech vstávali znovu a znovu noví bojovníci na dvou krátkých, vratkých nožkách a hrdě oznamovali celému světu: „Chodím, tedy jsem.“ Ale i tento svět malých záškodníků, likvidujících za velkého třesku porcelán po babičce a sofistikovaným úderem obrazy vlámských mistrů, zaujal nakonec čestné místo v záplatovaných vzpomínkách a zaprášeném rodinném albu. Ovšem jen do té doby, kdy kapitolu týraného otce nahradil další díl rodinného seriálu – Pozorovací dědeček.

Tento tvor, zkrášlený stříbrným vavřínem vlasů a moudrostí, vrytou do laskavého pohledu na nevinného vnoučka, lijícího sirup nebo kyselinu sírovou do bot svých rodičů, má mnoho výsad, daných mu Listinou základních lidských práv. Vidí malého škůdce, analyzuje jeho geniální plán zničit psychicky rodiče a zároveň finančně i jejich pojišťovnu, ale nemusí nic řešit. Může se jen kochat. To je úžasná výhoda pozorovacího dědečka. Když zasáhne a zabrání potopení Titanicu, má nárok na Řád Bílého lva. Když nezasáhne a jen se kochá, nenaplnil podstatu trestného činu. A tak si toho v maximální míře užívám, když pozoruji svého patnáctého vnoučka Matouše s nevinnou tváří a kulatýma, ještě moc nechápajícíma modrýma očima, při realizaci jeho oblíbeného každodenního projektu: „Chodím a škodím, tedy jsem.“ A jen maně mě napadá, jak asi bylo před mnoha desetiletími mojí mamince, když jsem na hrbolatém dvorku jednoho malého a starého domku, postaveného na periferii okresního města na hrázi městského rybníka, začal i já realizovat svůj úžasný, a dle mého mínění pokrokový projekt všech dětí světa: „Chodím, tedy jsem.“