Článek Jsme si blíž? | Rodinný život

Píše se rok 1997, mám rok po křtu v katolické církvi a zřejmě z čistého nedopatření jsem pozvána do ekumenické skupiny, která má navštívit partnerské město Telford v Anglii. Jsme mix katolíků, evangelíků, letničních, baptistů, ale naše uměle vytvořená česká ekuskupinka nemá s živoucí ekumenou v hrabství Shropshire nic společného. Žasneme nad společnou modlitebnou metodistů, luteránů a jiných denominací, nad snahou spojovat jednotlivé sbory v jednu církev. O ohlédnutí za několika desetiletími těchto snah jsme poprosili tehdejšího pastora Spojených církví reverenda Colina Foremana.

Kdo je Colin Foreman?

Londýňan, fanoušek fotbalového týmu Tottenham, pastor Sjednocené reformované církve (United Reformed Church) a přidruženého baptistického sboru, bývalý kaplan pro mládež. Je ženatý, s manželkou Ruth má 2 děti a 1 vnouče. Letos oslavil 73 let.

Jak jsem se stal imigračním úředníkem

V mládí (v 70. letech 20. století) jsem navštěvoval kostel sboru High Cross v Londýně. V té době jsme v Británii zažívali velkou imigrační vlnu. Do sboru High Cross začaly proudit etnické menšiny z Afriky a Karibiku a sbor se tehdy stal multietnickou církví. Stále více jsme si uvědomovali, co migrace vlastně znamená, a otevíraly se nám obzory.

Když jsem dostudoval, stal jsem se imigračním úředníkem. Chtěl jsem utéct z Londýna a poznat svět na vlastní oči. Miloval jsem jazyky, zejména francouzštinu, a tu a tam jsem pochytil i fráze z jiných jazyků. Práce úředníka mě ale nenaplňovala. Toužil jsem pomáhat lidem a to v tomhle zaměstnání prostě nefungovalo.

Konverze

Můj zájem o výměnné pobyty začal ve dvaceti letech, v důsledku rozpadu manželství a nově nalezené osobní křesťanské víry – což byl výsledek pozvání do ekumenické evangelikální skupiny místních vedoucích věřící mládeže, kteří v Doveru evangelizovali. Nějakou dobu jsem navštěvoval doverskou Sjednocenou reformovanou církev (URC). Moje nová víra mě vedla k setkávání, modlitbám a pravidelné práci v rámci této ekumenické skupiny. Díky ní jsem získával širší obraz církve.

Spojenci

Partnerské vztahy mezi městy se rozběhly – velmi brzy začaly anglická (doverská URC) a francouzská reformovaná církev (l’Eglise réformée) v Calais pořádat každoroční výměnné pobyty. Plavba přes kanál La Manche tak získala další rozměr! Při těchto výměnách jsme trávili vždy jeden den v kostele druhého sboru na společné bohoslužbě a u jídla. Hostitelská církev seznamovala partnerský sbor s pamětihodnostmi a historií města (jen na pláži jsme nebyli, i když jsme ji měli v obou městech k dispozici) a den jsme zakončili drobným občerstvením. Pak jsme se rozloučili a odpluli zpět domů.

Vedoucím mládeže

Při každé výměně jsme se učili vážit si více našich partnerů za mořem – a naše vize křesťanské církve rostla, stejně jako naše osobní víra. A výměny přilákaly do našich kostelů nové rodiny a přátele. Stal jsem se vedoucím mládeže v Doveru a asi 11 let jsem spolu s dalšími vedoucími pracoval na mnoha projektech pro mládež a na bohoslužbách a festivalech. Následně jsem Dover opustil a šel jsem studovat, abych se mohl stát pastorem.

Pastorem

Zmíněných 11 let mě ukotvilo ve víře. V mém mládežnickém vedení mě povzbudilo natolik, že díky rostoucímu přátelství mezi oběma mládežnickými společenstvími byl doverský sbor pozván na mládežnický festival do Calais. Bydleli jsme v hostitelských rodinách a strávili jsme tam skvělý víkend, účastnili jsme se festivalového programu, zpívalo se a hrálo se divadlo. Všechno gradovalo i tím, že jsme se v obou jazycích modlili modlitbu Páně. Nikdy nezapomenu, jak jsme kráčeli v obrovském zástupu mladých a za doprovodu kytar společně zpívali píseň „Svorni jsme v jednom Duchu“ a hlavně její refrén „ano, po lásce poznají křesťany“. Jeden farář z Calais dokonce ještě před dvěma lety vozil svou rodinu do Doveru na každoroční mládežnický tábor.

Mládežnickým kaplanem

V roce 1987 jsem nastoupil do duchovenské služby na plný úvazek. Sedm let jsme s rodinou strávili v jednom pobřežním městě v Sussexu a pak jsme se přestěhovali do Telfordu. V rámci telfordské křesťanské obce (TXC) jsem byl jmenován ekumenickým kaplanem pro mládež v kombinaci s pastorací baptistického sboru URC. Jakmile padl komunismus, Britská rada církví, za podpory britské vlády, požádala TXC o obnovení ekumenických snah a navázání nových partnerství. TXC jako ekumenický orgán podporovaný společně sekulárními úřady nově založeného města Telford a zastupitelstvo souměstí Telford & Wrekin souhlasili a vybrali Olomouc, která je stejně jako Telford říčním městem a významnou křižovatkou s mezikřesťanskými vazbami.

Partnerství Telford – Olomouc

A tak nastaly výměnné pobyty. Nejdříve jel do Telfordu v roce 1990 olomoucký farář, pak roku 1991 navštívili dva telfordští duchovní Církev českobratrskou evangelickou v Olomouci, kde se také setkali se členy pěti různých českých denominací. Následovala oplátkou návštěva duchovenstva z Olomouce a laické návštěvy v letech 1992 až 1994. Cíle partnerství Olomouc – Telford z roku 1992 byly:

sdílení porozumění mezi lidmi z různých církví v Telfordu a Olomouci
vzájemné poznávání role církví v nových a měnících se situacích
společné budování vztahů mezi církvemi a světskými autoritami
organizování partnerských výměn a navázání dlouhodobého spojení mezi těmito dvěma městy
vytvoření lepšího povědomí o křesťanském životě a svědectví o něm navzájem v zahraničí i doma.

Prohloubení spolupráce

Jedním z mých prvních úkolů bylo navázat spolupráci mládeže mezi církvemi v Telfordu a v Olomouci. Shromáždil jsem malou skupinu mládeže s jedním vedoucím. Později v roce 1994 jsem se dvěma členy skupiny navštívil Olomouc a setkal se s věřícími a s představiteli církve. Tato akce měla velmi příznivou odezvu. Po návratu jsme začali plánovat spolupráci, kterou podpořilo mnoho telfordských církví (TXC), zastupitelstvo v Telfordu & Wrekinu a získali jsme grant od Světové rady mládeže. Proběhla řada ekumenických výměn mládeže a jedna návštěva duchovenstva, z nichž každá zahrnovala 10 až 17 lidí (mladých i dospělých) z každé země a až pěti různých denominací. Pro ekonomické rozdíly mezi oběma zeměmi pokryla telfordská strana co největší část celkových nákladů.

Uskutečněné výměnné pobyty:

1995 Telford – Olomouc: Téma „Konzumerismus – stvoření nebo destrukce“

1997 Olomouc – Telford: Téma „Počátek a obroda průmyslu“

1998 Telford – Olomouc: Návštěva ekumenického duchovenstva za účelem:

sledovat ekumenickou náplň bilaterální spolupráce a uskutečněných výměnných návštěv
umožnit dalším telfordským církvím, aby se zapojily
připravit se na budoucí širší propojení Partnerské skupiny s cílem zapojit církve, podniky, školy, mládež, divadelní skupiny a radnici konurbace Telford & Wrekin.

1999 Telford – Olomouc: Téma: „Zaměstnanost – naděje budoucnosti“

Tato poslední výměna byla uspořádána ve spolupráci s tehdejší telfordskou Odbornou školou umění a technologií TCAT a zapojili se do ní jak učitelé, tak studenti hostující strany. Návštěva zahrnovala i vyšší odborné školy s výhledem na možné výměny v budoucnu a také návštěvu olomoucké univerzity. V letech 1995 až 1998 přijeli na krátkodobý pobyt do Telfordu čtyři mladí lidé z České republiky.

Přínosy ekumeny

Není možné zcela vystihnout veškerý přínos pro všechny zúčastněné. Nabídnul jsem zde krátký přehled o mládežnických výměnách v letech 1995 – 1999. Nová přátelství vzájemně podpořila osobní víru (zvláště když se mladí lidé modlili Otčenáš ve svém rodném jazyce). Obrovským přínosem byla hudba a uctívání, které jsme sdíleli, rodiny, které jsme potkali, jídlo, které jsme společně ochutnali, či nádherná rozmanitost památek, které jsme navštívili. Nakupování! Plavání! Jeskyně! Diskuse! A především hluboký smysl, který nám to všem dávalo! Nelze nezmínit i všechno to putování, a to jak v rámci jedné výměny, tak v samostatných skupinách. V roce 1999 bylo součástí naší mládežnické skupiny několik mladých lidí, kteří by se nenazvali křesťany, ale kteří dlouho před koncem výměny kladli otázky ohledně víry. A to byl i účel našich výměnných programů.

Ještě je dlužno říci, že nás v našem novém sboru v Milford Haven v jihozápadním Walesu v roce 2002 navštívila PhDr. Ivana Marková, náš hlavní kontakt v Olomouci, která se výměn účastnila od samého počátku. A v roce 2019 jsme s manželkou Ruth, již jako penzisté, a s jedním farníkem ze Shottonu bydleli zase my u ní doma v Olomouci a odtud cestovali několik dní po Praze. Doufám, že návštěvu ve Velké Británii nebo v České republice zopakujeme. Prozatím si alespoň o Vánocích píšeme.

Glosa na závěr

Dnes, 20 let poté, co jsme opustili Telford, už mi chybí přehled o tom, které kontakty ještě pokračují, ale musí jich být mnoho. V roce 2019 jsme v Olomouci obnovili mnoho přátelství a dozvěděli jsme se o křesťanské církvi v České republice ještě více. Pokud v křesťanském životě na něčem záleží, určitě je to růst. Dnes nás sociální média neustále krmí falešnými zprávami, strachem a předsudky. Ale je to Kristus, koho potkáváme v druhém člověku – a toto setkání nás může proměnit k dobrému. Bez spolupráce křesťanů by moje víra, růst ve víře a všechna ta nová přátelství nikdy nebyly možné.

Anglická reformace

V 16. století katolická církev v Anglii přestala uznávat autoritu papeže a odtržením od Říma vznikla anglikánská církev.

URC (United Reformed Church)

V roce 1645 se Savojskou deklarací víry od anglikánské církve odtrhly některé církevní sbory, tzv. sbory kongregační.

V roce 1972 se většina kongregačních sborů v Anglii a Walesu spojila s presbyteriánskou církví v Anglii a Walesu a vytvořily tak United Reformed Church ve Velké Británii (URC).

V roce 1981 se URC spojila s reformovaným sdružením Církví Kristových ve Velké Británii, přičemž titul URC si ponechala.

Původním cílem URC byla pokud možno úplná jednota křesťanské církve. Bohužel se tak nestalo, proto je dnes URC malá denominace (čítající přibližně 46 500 členů), spíše osamocená, ale v mnoha místních komunitách se spojující s anglikány, baptisty a metodisty. V České republice je jí svou věroukou blízká Českobratrská církev evangelická.