Nedávno mě syn překvapil svým prázdninovým vandrováním. Osamostatňuje se. A já se přistihla, že bych někdy chtěla taky vypadnout do luh a hájů a jen tak chodit a být. Ptala jsem se ho, jestli mě vezme s sebou, ale to bych prý musela spát zavěšená na stromě, pít ze studánek a nosit si celé bydlení na zádech. A to teda nevím, kam by se mi všechny ty boty vešly! Na boty já jsem blázen. Kamarádka říká, že je to u nás v chodbě jako v mešitě. Takže si to vandrování ještě promyslím...
Sotva oba kluci dovandrovali, odjeli pro změnu zas na jakousi mládežnickou akci, a když jsem se chtěla dopátrat, co že tam dělali, zamumlali něco, že do rána. Protože mi věkem slábne sluch, vyskočila jsem a probrala se z letargie. Cože? Jaká Anna?! Od té doby se u nás Anna usadila. Omlouvám se tímto všem Annám, které za to nemohou. Ale kdykoliv měl synek sluchátka v uších – to Anna. Kdykoliv si zalezl do pokoje s někým dopisovat – to Anna. Když plánoval nějakou akci – to Anna. Kluci si to začali užívat, a když jsem se ptala staršího syna na toho mladšího a jestli si ze mě teda dělají legraci, nebo jestli je fakt v kurzu nějaká Anna, odpovědí mi bylo, že ta Anna je ve skutečnosti Evženie. To už jsem nepochybovala, že jsem se stala součástí srandiček svých synků, kteří stále častěji poslední měsíce a roky vyráželi na vandry, do centra mladých a na jiné díky Bohu Bohu libé akce, pokud je covid nezhatil. Myslím ty akce. Jen v jedné etapě byla Anna nahrazena Pavlínou. To když syn absolvoval taneční a jeho stálá tanečnice jej lapila v jednom ze závěrečných kurzů. Prý jestli by s ním nemohla tančit už nastálo, protože je jedinej kluk, kterej mluví. Stalo se. Odtančili spolu poslední kolonu a nezavřeli přitom pusu – z balkonu tanečního sálu to fakt bylo vidět a milé pozorovat. Když se pak celému přítomnému načančanému příbuzenstvu šla představit jako Pája, babička se bezprostředně zeptala, co to je. Myslím, že si s námi naše děti ještě užijí!
U jednoho nedělního oběda jsem si zase při nějaké velkolepé rozpravě na podobné téma povzdechla, ať se honem už ty naše děti začnou za ty svoje budoucí lásky modlit. Synek si povzdechl ještě víc a pravil, ať se honem už radši začnu modlit sama za sebe. Nejdřív jsem byla ohromena a vyděšena, ale po chvíli jsem jim musela dát za pravdu. Až se objeví v naší předsíni v zástupu mých a dceřiných bot a střevíčků moderní kecky nějaké slečny, ať to zvládnu. Už nejsou úplně moji, ti moji malí velcí. Učím se je respektovat a seznamovat se s novou životní situací. Je to nezvyk. Starší syn spolu s končícími tanečními končil i autoškolu a najednou nepotřeboval podepsat omluvenku do školy. Prý si ji napíše a podepíše sám. Wow! První omluvenka, která se obešla beze mě. Co všechno se ještě začne beze mě obcházet? K čemu všemu už nebudu potřeba? Zkoušky v autoškole zvládl. Takže – to už si teď bude řídit opravdu všechno sám?
Naše děti dostaly kořeny a očividně jim rostou křídla. Mladší syn pořád sní o tom, že se jednou proletí rogalem nad Nilem. Říkám si, jak je ovlivněn počítačovými hrami a jaké bláznivé nápady má. A pak se trošku zamyslím a připouštím, co kdyby… I já jsem měla své bláznivé sny. A mám pořád. A dnes není nic nemožné! Takže – až se s nimi vydám na ten vandr, až si dám dohromady bolavá záda, na která si naložím několikero párů bot, protože musím v přírodě ladit, a co kdyby náhodou, až budu pít ze studánek studenou horskou vodu místo horkého našlehaného kapučína a nevyspalá koukat do krásné hvězdné oblohy, možná se taky vznesu na stará kolena na těch křídlech bláznivých uskutečněných snů. Možná budu svým dětem blíž než kdy jindy. Možná je pak i pochopím víc, až mi přistane v mobilu fotka od Nilu. Chci-li být svým malým velkým dospělým dětem nablízku, musím být tam, kde ony. Jen jako přátelé jsme se ještě na sociálních sítích neoznačili. Přece jen, co kdyby se tam objevila nějaká Anna nebo Evženie a já na to ještě nebyla připravena!? Musím se modlit. Hlavně za sebe. Za nás oba s manželem, i když on to tak moc neprožívá. S důvěrou děti vyprovázet, a když si mě dobírají, jestli můžou kafe začít pít jako já, až budou chodit do práce, a první nealko pivo si dát až v pětatřiceti, usměju se a vidím, že je nejvyšší čas nechat je jít. S důvěrou…
„Adolescence je stav mezi pubertou a ranou dospělostí. Jsem vyspělý jedinec,“ přišel mě obohatit svým středoškolským know-how synek do kuchyně. Pak se ve dveřích otevřené ledničky zastavil a s vážností pravil: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ Zavřel ledničku a odcházeje s jogurtem dodal: „Ale zas – nebudete-li jako děti...“ A zmizel v gympláckých učebnicích. A mně dal naději. Děti zůstanou dětmi napořád. Koneckonců všichni jsme děti, malí i velcí. A do Božího království chceme. Takže – vzhůru! Na křídlech! S důvěrou! Leťte! A kdykoliv se vraťte do hangáru mateřské náruče. Jsem tu pro vás.
