Ať už jedu na tábor nebo třeba na čundr, na počátku plánování je záhodno zvolit vhodný termín. Například v době letních prázdnin by neměla množina mých dnů na čundru proniknout množinu dovolené mých rodičů. Mohou to vnímat jako podraz, protože si dovolenou údajně vybírají nejen kvůli svému odpočinku, ale i kvůli dětem. Nám všem je snad jasné, že tato kombinace odpočinku a dětí nedává žádný smysl, spíš zní dosti podezřele. Kdyby chtěli opravdu odpočívat, raději by strávili den i noc v práci, než aby šli domů za dětmi. Kdyby chtěli opravdu udělat radost dětem, zrušili by večerky a pár dnů si jich nevšímali.
Kromě dovolených rodičů se preventivně vyhýbám i termínům, kdy nejsou doma mí sourozenci. Když je totiž byt prázdný a pobývá v něm jen rodič, nemusí trvat dlouho, aby si uvědomil, že je to pro něj ekonomicky i psychicky velice výhodné. Po takových úvahách může rodič zpohodlnět, takže nám dětem hrozí ztráta dědictví i střechy nad hlavou – proto je dobré ponechat doma aspoň jeden rušivý element (dítě).
Kamenem úrazu je viditelný nepořádek, který ihned zaznamenají senzory tvých rodičů. V tvé přítomnosti ti edukativně vynadají a přikážou, ať si svinčík uklidíš. Když ale doma nejsi, z nějakého nepochopitelného důvodu se do úklidu s vervou pustí sami. Pokoj vypucují podle svých představ a zcela záměrně vše schovají tak, abychom to my pak už nikdy nenašli. Děs! Pamatujte, že v tomto případě je opravdu lepší dospěláky poslechnout a svůj pokoj vysmýčit. Navíc šuplíky snesou hodně – stačí jeden šikovný pohyb rukou a všechno ze stolu může být uklizeno.
S balením zavazadla na delší výpravu to není o nic jednodušší. Jako vášnivý prokrastinátor si vše, co beru s sebou, chystám zásadně pár minut před odjezdem. Moc dobře vím, že stejné věci bych si mohl do krosny nastrkat třeba už o den dříve, ale nejde to. Nejsem v tu dobu cestovatelsky naladěn, a hlavně teprve po zabouchnutí vchodových dveří mě napadají ty nejlepší věci, bez nichž bych rozhodně neměl odejít. Navíc se ve spěchu zapomene na spoustu zbytečných serepetiček, což ocení hlavně záda, která pak nesou mnohem lehčí břímě. Všeho však s mírou!
Pokaždé se také můžu spolehnout na to, že nějakou nezbytnost nenajdu na místě, kde by se dle mého nacházet měla. Vševědoucí rodiče přesně tuší, kde hledat, proto není od věci se jich zeptat. Asi budou nevrlí, že se chystáte na poslední chvíli. Ale vzhledem k tomu, že je poté pár dnů neuvidíte, mohou se čertit, jak chtějí.
Může se stát, že v prvních hodinách či dnech po odjezdu zapomenete, proč se vlastně hlásíte ke své rodině, když je vám tak dobře i bez ní. Jenže dřív nebo později se vám vybaví pohodlí domova a ti, kteří tam bydlí s vámi. Není to projev slabošství, jen jsme prostě v životě viděli ty jejich obličeje už tolikrát, že je z hlavy jen tak nevymažeme. V hraničních případech se nám může začít stýskat – zpravidla pokud dojdou peníze anebo zásoby čistého spodního prádla.
A protože všechno hezké jednou končí, pobyt mimo domov vždycky nevyhnutelně směřuje k návratu. Po čundru je potřeba při setkání s rodinkou vykompenzovat svůj nevábný vzhled a odér nemytého těla projevem šťastného shledání. Pokud se kontaktu s vámi vyhýbají, připomeňte rodičům jejich vyživovací povinnost. Kdy jindy než právě teď?!
Z vlastní zkušenost můžu slíbit, že ještě než se doma stihnu aklimatizovat, rodiče i sourozenci na nedávný vzájemný distanc rychle zapomenou. Do půl hodiny po příchodu obdržím rozkaz k umytí nádobí, vzápětí dostanu do ruky vysavač a mop – vždyť jsem se teď pár dní flákal, takže jsem logicky na řadě. Ano, je to daň za zážitky. Ale ruku na srdce: v kůži sourozence nebo rodiče bychom udělali to samé… Domácí práce se jednoduše neodpouštějí.
Sice je skvělé mít možnost nechat zbytek rodiny za dveřmi a chvíli trávit čas s někým jiným, ale ještě lepší je to, že máme k těm dveřím klíče a můžeme se kdykoliv vrátit. Dokud totiž rodiče nevymění zámky, znamená to, že nás mají rádi.
ON:)RA
