Rodinný život

Otvírá kredenc a zkoumá obsah.

„Jé, tady je cukrová vata! Juchú!“

Usmívám se, ale brzdím trochu její nadšení.

„Ta je pro tebe. Ale nechceš si ji schovat na zítra? Dnes je Popeleční středa, velký půst, a ty už máš víc jak dvanáct let, takže to pro tebe platí také.“

„Ach, né, jé…“

Nadšení se mění v srdceryvný výraz. Takové bolestné vzezření strašného žalu ve mně budí smích.

„Vždyť si to můžeš sníst zítra, do zítřka to přece vydržíš!“

Kryštof jde kolem a přidává se:

„To dáš, ségra!“

„Nedám, já se zítřka určitě nedožiju,“ běduje nešťastná Kristýnka. Pak se zeptá:

„Proč se vlastně musí držet půst?“

„Máme k tomu hned dva důvody. Ten první je prostě trénink. Sportovci taky nemůžou sníst, co se jim zachce. Musí cvičit a jíst, co mají předepsané. Oni to ale dělají proto, aby vyhráli medaili na olympiádě, věnec pomíjející, kdežto my chceme vyhrát život věčný.

Ten druhý důvod je smutek. Když ti umře někdo blízký, půjdeš se do cukrárny nacpat dortem?“

„Ne, v tu chvíli bych asi neměla na takové věci chuť…“

„No vidíš. Když Pánu Ježíši vyčítali, že se jeho učedníci nepostí, řekl jim, že dokud je s nimi jako ženich na svatbě, tak se nemusí postit. Ale až jim bude odňat, pak budou smutní a budou se postit. A to je naše situace. My se postíme, protože odešel do nebe, ale přejeme si, aby k nám zase přišel. A jako znamení té touhy nám kněz na čele udělá znamení popelem. Vidíš ten flíček od popela?“

Odhrnuji si vlasy z čela, aby byl popelec lépe vidět. Kristýnka se pozorně dívá a přikyvuje, že vidí. Pak ji ještě něco napadá:

„Z čeho vlastně je ten popel?“

„No, to se spálí loňské kočičky…“

Vidím, jak jí ve tváři postupně roste nesmírné zděšení a rychle zakřičím:

„Kytky, ne zvířátka!“

Děs a hrůza se zase pomalu rozplývají. 

„Aha, tak to jo…“

Uf, to by mě opravdu nenapadlo, že si někdo bude představovat, jak se za kostelem zaživa upalují pochytané kočičky. Děti jsou neustálým zdrojem překvapení.